Milan Bátor
Foto: Miroslav Pawelek
Na úvod si malinko osvěžme paměť. Románová kronika Rok na vsi vycházela postupně v létech 1903 – 1904. Ve srovnání s jinými venkovskými kronikami, kde jsou události zachyceny v delším časovém rozpětí několika generací (připomeňme alespoň opulentní desetidílnou kroniku Naši Josefa Holečka a dvě rozsáhlá díla Do třetího a čtvrtého pokolení Jana Herbena), Rok na vsi zobrazuje jeden jediný rok.
Alois Mrštík toho jako učitel a správce školy neměl na starost zrovna málo. Přesto s přispěním svého mladšího bratra Viléma napsal vesnickou ságu, která líčí osudy lidí z Habrůvky. Malé imaginární vesničky s poetickým jménem, kde žijí lidé bohatí i chudí, staří i mladí, spořádaní i hrubí, lakomí i štědří. Jednu věc mají všechny rozdílné postavy společnou. Jejich životy prostupuje láska v mnoha podobách. Mrštíkové ve svém Roku na vsi zaujali pozice nezávislých pozorovatelů, obdivovatelů a znalců lidských duší. Nemalují mikrosvěty jednotlivých postaviček černobíle. Nepodsouvají, nepřesvědčují a neodsuzují, ale s humorným nadhledem, občasnou ironií, skepsí i záblesky naděje prostě a jenom vypráví.
Krobotova dramatizace z vrstevnaté literární předlohy vypíchla to, co přesahuje dobové a etnické reálie: mezilidské vztahy v jejich nečekané a bouřlivé sbíhavosti či odcizení mají něco společné: „To nejsou hříchy z rozmařilosti, cynismu, z pocitu, že je všechno dovoleno. Jsou to hříchy, které byly spáchány, protože to nešlo jinak,“ vysvětlil svůj úhel pohledu sám autor dramatizace Krobot v citovaném úryvku z dopisu kostýmní výtvarnici Martě Roszkopfové. V chaosu současného světa je takové konstatování svým způsobem potěšující. Nepodléhá módním trendům, ale zobrazuje realitu bez moderních analogií. Lidské povahy a charaktery se totiž na rozdíl od pomíjivých technikálií příliš nemění.
Uznalou zmínku si zaslouží kostýmy a scénografie Marty Roszkopfové a Jaroslava Milfajta, které jsou v přísné harmonii a potěší svou neokázalostí, skromností a přesným barevným odstíněním i volbou prostorného a vyprázdněného jeviště prakticky s několika málo rekvizitami (postel, stůl, oltář, židle a kříž…). Kostýmy jsou spíše tlumené než zářivé, nevýrazné než křiklavé, ale potěší i fantazií s řadou jemných detailů. Ty nepoutají zbytečně pozornost, ale ukazují smysl pro celkovou rozmanitost vizuálního vjemu. V oku utkví šátky, klobouky, čepice, pentle, recesistické kostýmy tří králů i obří tatar machovského Antoše.
Z inscenace Ro(c)k na vsi. (Foto: Miroslav Pawelek)
Přes respekt ke konvencím se režie Petra Kracika vyhýbá častým inscenačním floskulím, které tradiční dramatický text buďto zbytečně znásilňují, nebo naopak plynou v obstarožně důstojné a poklidné jistotě jako starý film pro pamětníky. Habrůvka v pojetí Kracika občas připomíná hasičský ples v Hoří, má panenko! Pořád se něco děje a někdy je to k smíchu, jindy zase k pláči. Zasedání obecního výboru i dogmatické církevní praktiky jsou zobrazeny s mírnou ironií. Zloději volají, chyťte zloděje a morálka vesničanů je pro faráře toliko nestydatým pelechem. Hrabrůvčané si navzájem ubližují, zraňují, obviňují, chlácholí, přesvědčují a všemu velí nedefinovatelný fenomén jménem láska, pro kterou se nenávidí i milují.
Zmíněné aspekty se Kracikovi podařilo vykroužit do dynamického a dramaticky sevřeného tvaru, který ani po více než dvou hodinách nepůsobí unaveně a rozbředle, ale má dostatek adrenalinu a sil až do strhujícího závěru. Do značné míry s tím souvisí také režisérova znamenitá intuice v obsazení klíčových postav.
Vrbčena Petry Frydrych není povrchní femme. Nedává svou sexualitu na odiv ve smyslu levné zábavy. Chce prostě víc. Peníze, zážitky a změnu, jakoby se chtěla vysvobodit z těžkého vzduchu rádoby zbožné a farizejské přetvářky Habrůvky. Frydrychová má v sobě zvláštní chladný žár, svým neproniknutelným pohledem provokuje. S vnějšími gesty šetří, také proto její výbuch vášnivého vzteku diváka překvapí a ohromí.
Její milenec Rybář Dušana Urbana je na počátku sebevědomý, úspěšný „byznysmen“, který má vše pevně pod kontrolou. Ovládá svůj život, finance, rodinu i celou Habrůvku, jíž dává práci. Povede se mu přihrát svou těhotnou dceru movitému, hodnému a uťápnutému ženichovi a zdá se, že pro něj neplatí žádné překážky. Urbanovo postoupné „zhroucení“ do beztvaré loutky je sugestivní díky jeho přirozenému a koncentrovanému hereckému podání. Netlačí na pilu, je úsporný v gestech i nuancích, které dovedně vygraduje v krizových momentech. Jeho Rybář je sugestivně vypointovaným portrétem člověka, kterého postupně opouští pomíjivá moc, stejně jako rozmarný a nestálý finanční a milostný úspěch.
Z inscenace Ro(c)k na vsi. (Foto: Miroslav Pawelek)
Paralelní a nečekanou partnerskou dvojici řádové sestry Amáty a postaršího rolníka Antona Kunze ztvárnili s rozkošnou bezelstností Adéla Krulíkovská a Miloslav Čížek. Jejich cit je svým způsobem nejčistším projevem lásky, ačkoli nejméně žádoucím v očích veřejnosti a církevních úřadů. Lásce však nelze poroučet a jejich skálopevné rozhodnutí je svým způsobem jedním z nejsilnějších a nejdojemnějších bodů inscenace.
V režii Petra Kracika se zračí zkušenost a zaujetí tématem, s nimiž vede postavy k individuálnímu a osobitému pojetí. Rybářova dcera Anežka v podání Báry Kuboň Vidomské sice nalézá své štěstí, ale nezbaví se strachu z prozrazení otcovství svého dítěte ani rostoucího napětí, s nímž tuší blížící se rodinnou katastrofu. Smutnou postavou je Maryška Barbory Sedláčkové, další z Antošem zrazených vesnických děvčat, které uvěřily jeho medovým a naléhavým větám. I ta v závěru překvapí, protože se odmítne podřídit nedobrovolnému údělu a zúčtuje se svým nespravedlivým a útrpným osudem.
Z inscenace Ro(c)k na vsi. (Foto: Miroslav Pawelek)
Nejrozporuplnější postavu mladého vesnického frajíra Antoše sehrál s velkým gustem Tomasz Wladyslaw Przybyla. Role rázovitých, vznětlivých chlápků balancujících na hraně je mu zřejmě souzena. Jeho Antoš nejvíc ze všech přitahuje pozornost diváka a je středobodem jeviště, ať už se objeví v kostýmu Mikuláše nebo drsňácké kožené bundě. Przybyla je výtečně vybaven i pohybově a tanečně, jeho vyzývavá a troufalá gesta evokují nespoutanost, nadsázku a parodii občas i ve vztahu k vlastní postavě, kterou ztělesňuje.
Podvakrát se tento těšínský talent připomínající svou vizáží legendárního Bronislava Poloczka ujal také zpěvu písní. V nich upoutal svým intonačně přesným a výrazově sugestivním pěveckým podáním, které si v ničem nezadalo s profesionálním výkonem Čechomoru. Przybylův Antoš je nejpřesvědčivěji sehranou postavou hry. Ano, je kontroverzní, zlý, věčně opilý a nestoudný, ale současně z něj srší volnost a svoboda, jež pohrdá zapouzdřenými rituály a nechce jiného než ignorovat konvence, žít a užít.
Z inscenace Ro(c)k na vsi. (Foto: Miroslav Pawelek)
Za zmínku stojí plejáda dalších výkonů v čele s herecky přesvědčivým starostou Miroslava Lišky, jehož nezdárného syna Antoše nakonec nahradí sirotek, kterého se v Habrůvce pro jeho neschopnost nikdo nechce ujmout. Liška se postaral také o hudební nastudování sborových partií. Těm vévodí výtečně imitované kostelní zpěvy Habrůvčanů, které mají skrytý parodický podtext.
Výborně na jevišti vyznívá i macecha Lenky Kucharské Sedláčkové, rybářka Barbory Szotek-Stonawské a stařenka Lenky Waclawiecové, která v působivě bolestném monologu o svém synovi poblázněném Vrbčenou divákům na chvíli zastaví dech. Je zřejmé, že každý ví, co chce vyjádřit a sdělit. Nic nepůsobí strojeně, samoúčelně a nadbytečně.
Z inscenace Ro(c)k na vsi. (Foto: Miroslav Pawelek)
Osou celé těšínské inscenace je hudba přítomné kapely Čechomor, jejíž role není pouze doprovodná. Kytarista František Černý s houslistou Karlem Holasem působí jako hudební vypravěči či glosátoři celého příběhu. Jako odvěcí bardi, kteří chagalllovsky hypnotizují přítomné publikum. Byť se do děje přímo nezapojí, nestojí na jednom místě. Jsou v pohybu, chvíli hrají vzadu, chvíli zpívají v přední části jeviště bezprostředně před diváky. Jejich živé podání je velmi kontaktní a sugestivní, jednotlivé písně byly vybrány s citem pro dokreslení atmosféry i dějového rámce. Někdy pouze ohleduplně dekorují dějovou linku, jindy dotváří děj jako primární inscenační prvek. Pokaždé v ideálním poměru k tempu inscenace. Ústřední melodií je známá píseň Mezi horami, která Ro(c)k na vsi zahajuje i uzavírá.
Těšínskému divadlu se podařila vskutku pozoruhodná inscenace, která má styl, jiskru a kouzlo. Nebyla by celistvá bez taneční a pohybové akce, kterou znamenitě vymyslela Gabriela Klusáková a nebyla by tak jímavá bez dětí z Pěveckého studiu TDKC, které přirozeně hrají i hezky zpívají.
Z inscenace Ro(c)k na vsi. (Foto: Miroslav Pawelek)
V samotném závěru inscenace stojí dvě klíčové události. Svatba Kunze s řeholnicí Amátou, která odešla z kláštera a dialog Martina (hraje ho znamenitě Petr Sutorý) se svou ženou a dcerou Rybáře. Martin utišuje svou zdrcenou manželku a říká: „Neboj, všecko se srovná. Já tě držím. Opři se o mě.“
O nic jiného tu nejde.
*
Ro(ck) na vsi. Předloha Alois a Vilém Mrštíkové. Dramatizace Miroslav Krobot. Režie Petr Kracik. Scéna Jaroslav Milfajt. Kostýmy Marta Roszkopfová. Hudba Karel Holas a František Černý. Recenze je psaná z premiéry uvedené v sebou 31. února 2026 v Těšínském divadle v Českém Těšíně.