Tři vzpomínky na Stanislava Šárského, který odešel do divadelního nebe

Když dnes ráno přišla ta smutná zpráva, že Mistr už odešel do divadelního nebe, zavřel jsem oči. A místnosti se s mírnou ozvěnou rozlehl jeho hlas. „Jestli se něco bolševikům podařilo dokonale, tak to bylo to zahnat nás do koutů jednotlivých profesí a tam nás uzavřít bez kontaktu se světem. Proč dnes nejsou Pivcové a Štěpánkové? I ti nejlepší z nás jim nesahají ani po kotníky. Ptala se mne jedna mladá kolegyně: Vy jste viděl hrát pana Pivce? Já s ním stál na jevišti, povídám. A ona se ptá jaké to bylo? No já nevím, jak bych vám to řekl, povídám jí, bylo to úžasné. Já vám těžko můžu vysvětlit, jaké to bylo, protože to dneska nejde k ničemu přirovnat. Tihle herci zmizeli. Nejsou. To musí mít nějakou příčinu. Jeden pan inženýr v Praze mi povídá: Já jsem vždycky chodil do divadla a byl jsem tam najednou v jiném světě. Zapomněl jsem na to, co je venku. Do divadla chodím pořád. Jenže tohle už se mi nestalo víc jak deset let.“  Více podrobností v rozhovoru, který jsme s hercem vedli před několika lety (odkaz zde)

Ten jeho krásný hlas! Ta neopakovatelná barva, ten charakteristický tón. Když jste ten hlas zaslechli poprvé, zůstala ve vás trvalá vzpomínka.  Ne náhodou získal Stanislav Šárský kromě dalších cen také Křišťálovou růži Poděbradských dnů poezie za celoživotní přínos v oblasti mluveného slova.

Otevřel jsem oči, a až pak se mi podařilo vyvolat obraz zjevu pana Mistra hereckého oboru Standy Šárského v mé vizuální paměti. Vlastně to byly obrazy tři: Ten první z doby dávno, dávno minulé, když hrál v roce 1976 ostravské inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské v režii Jana Kačera jednoho z členů skupinky řemeslníků a komediantů, krejčího Čahouna.  Skutečný komediant mezi postavami komediantů.

Druhá vzpomínka je vizuální: Mistr sedí ve svém křesle v jedné z jeho oblíbených malých ostravských kavárničcek a mračí se svým zvláštním způsobem, při kterém se pod skoro zlobně nakrčeným obočím ironicky usmívají jeho oči. To nebyla nacvičená grimasa. To byl odraz jeho skutečné osobnosti.

A pak třetí obraz: Mistr stojí u mikrofonu při přebírání Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činoherního herectví činohra, a mluví spatra, bez pomoci předem napsaného projevu v ruce.  Jen pár dnů před tímto slavnostním okamžikem se potkáváme u sklenky vína v malé vinárně, a já se ptám, jak se těší na tu slávu. „Vůbec ne. Vůbec nevím, co tam budu blekotat,“ odpoví s obavou, že naučit se nazpaměť delší řeč asi nestihne.

A pak, když Standu vidím stát u mluvit téměř čtyři minuty bez jediného zaškobrtnutí tak souvisle, krásně a moudře, vím, že na tohoto herce, skutečného barda, asi nikdy nezapomenu.