Z Angoly, Číny i Venezuely. Na Měsíc autorského čtení přijede 31 exilových literátů. Spojuje je i stesk

Když se na loňském MAČi na pódiu postupně vystřídalo 31 literátů z Tchaj-wanu, mluvilo se především o problémech této malé ostrovní země v Tichém oceánu, na kterou si brousí zuby pevninská Čína. Večer co večer se diskutovalo o možné čínské vojenské invazi, o politickém dědictví tchajwanského diktátora Čankajška nebo o postavení spisovatelů z řad původních ostrovních kmenů, kteří na ostrově žili ještě před příchodem čínského etnika.

„Letos to bude pro návštěvníky našeho festivalu ještě náročnější, protože se budou muset zorientovat v politických dějinách téměř třiceti zemí. Škála letošních účastníků je pestrá, přijedou exulanti z různých kontinentů, kteří museli opustit například Komorské ostrovy poblíž Madagaskaru, africkou Angolu, Mauritánii nebo Egypt či asijský Vietnam nebo Myanmar,“ říká jeden z dvojice ředitelů MAČe Pavel Řehořík.

Svět je ve stále větším pohybu, migrace je globálním problémem. „Je znepokojivé, že kamkoliv jsem toto jaro ve světě zavítala, sedí lidé na pomyslných kufrech a přemýšlejí, kam se uchýlit, pokud demokracie v jejich zemi selže,“ přemítá před letošním ročníkem festivalu spisovatelka Radka Denemarková, která v Brně vystoupí 8. července a v Ostravě o den později. MAČ totiž jako vždy probíhá ve dvou liniích, zahraniční a česko-slovenské.

Čínský spisovatel Yang Lian (1955) ještě ve své původní vlasti stačil zažít kulturní revoluci diktátora Mao Ce-tunga a od roku 1974 také převýchovný tábor. O devět let později si pak za báseň s tibetským motivem vysloužil zatykač, a pouze s notnou dávkou štěstěny se vyhnul uvěznění. A když v červnu 1989 čínské tanky zmasakrovaly studenty na náměstí Nebeského míru, mohl mluvit o štěstí, že nepatřil k obětem. Zrovna totiž pobýval na Novém Zélandu, kde byl hostem Aucklandské univerzity.

„Zároveň mi došlo, že s masakrem v Pekingu se můj pobyt na Novém Zélandu mění v exil. Ten den strašně pršelo a naším pronajatým starým domem v Aucklandu protékala voda na více než dvaceti místech. Použili jsme s manželkou všechny hrnce a pánve v domě, abychom zachytili ty největší proudy, ale já jsem zároveň pociťoval, že se konečně stáváme součástí svobodného světa,“ vzpomíná v písemném rozhovoru, který s čínským autorem mohla uskutečnit redakce kulturního deníku Ostravan.cz ve spolupráci s organizátory MAČe.

„A prvním úkolem na svobodě je zvládnout vlastní život, takže i ty díry ve střeše. Osamělost a chudoba, což byla tehdy naše životní realita, to zpětně cítím i jako součást hrdosti každého exulanta,“ pokračuje Yang Lian. Za protesty, které na Novém Zélandě spontánně zorganizoval, ho doma zařadili k zakázaným autorům a dvě už v tiskárně připravované sbírky skončily ještě v roce 1989 ve stoupě. Návrat domů není možný ani 35 let poté, autor žije ve švýcarském exilu. Píše anglicky a v exilu vydal už na dvě desítky básnických sbírek, mnohé se dočkaly překladů i různých ocenění.

Diasporu exulantů spojuje zvláštní druh smutku. „Nemáme domov a není se kam vrátit. A exil vás od vlasti ještě více odcizuje a osamělost se prohlubuje,“ uvažuje před MAČem angolská básnířka Aaiún Nin (1991), která se hlásí k nebinární identitě. Z rodné africké země odešla v roce 2016, napřed žila v Dánsku a nyní ve Švýcarsku. „V Angole se už dlouhá desetileté nedá mluvit o svobodě, pouze tam jedna diktatura střídá druhou a lidé už jsou totalitními vládami zcela ochromeni. V Angole je brutalita moci tak běžná a rozšířená, že si veřejnost neodvažuje klást žádný odpor.“

Exil je ale spojen nejen se steskem, umožňuje i nový život. „Je to příležitost ke znovuzrození. Ocitáte se na novém místě, kde nemáte žádné příbuzenské ani kamarádské vazby, a už nejste synem, synovcem ani přítelem. Tohle je na exilu velmi pozitivní, ale zároveň se stáváte zvláštně bezmocným a jakoby visíte ve vzduchoprázdnu,“ vzkazuje do Brna a Ostravy Juan Carlos Méndez Guédez (1967). Venezuelský spisovatel, jenž se v roce 1996 vystěhoval do Španělska, aby našel klid před sériemi státních převratů, které se v té době odehrávaly v jeho vlasti.

I Ostrava s Brnem mají své vyhnance. Kurdská autorka Meral Şimşek (1980), která žije v Německu, je dojatá příležitostí vystoupit v rodné zemi Milana Kundery. A dokonce v Brně, kde se slavný moravský exulant narodil. Kdyby ale byla o dvacet let starší a také skončila v německém exilu, třeba by si ráda v německém tisku četla fejetony Oty Filipa. Asi nejvýznamnějšího ostravského exulanta, který rodnému městu věnoval dnes už kultovní fotbalový román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.

Ostravská část festivalu začíná 1. července v Kulturním centru Provoz tradičním sletem básníků Sajtna, účast potvrdilo přes dvacet autorek a autorů. A i tam se diváci setkají s exulanty, byť dobrovolnými. Anglický básník Geoff William (1942) do Česka poprvé přijel v roce 1995 a zakotvil právě v Ostravě, kde si ho jako soukromého učitele angličtiny našla místní kulturní scéna. V šedesátých letech patřil k beat generation a poznal se i s básníkem Allenem Ginsbergem. „Při protestech proti sjezdu Demokratické strany v roce 1968 v Chicagu jsem stál hned vedle něho, když na nás Národní garda zaútočila slzným plynem a dav brutálně rozehnala,“ vzpomíná. Na Sajtně vystoupí i turecký básník a performer Erkut Tokman, který se rovněž usadil v Ostravě.

„Je to trochu experimentální ročník festivalu, ale slibujeme, že příští rok se vrátíme k prezentaci jediné národní literatury. V jednání je Grónsko, ale všechno je zatím otevřené,“ prozrazuje Pavel Řehořík z brněnského nakladatelství Větrné mlýny, které Měsíc autorského čtení pořádá od roku 2000. Celé čtvrtstoletí.

*

Program letošního ročníku MAČ je ZDE