Záskok za nemocného Lukáše Vondráčka nakonec přijalo publikum Janáčkovy filharmonie s nadšením

Nejprve k dramaturgii koncertu. Janáčkova filharmonie si s hudbou romantické éry ví rady, a to i v případě skladeb, které jsou pro tento orchestr novou výzvou. Slyšet Pastorální suitu Emmanuela Chabriela živě na koncertě se příliš často nepoštěstí. Francouzský skladatel ji vytvořil přepracováním čtyř částí ze svých Deseti pitoreskních skladeb pro klavír.

Pastorální suita má typicky francouzský lehký esprit a virtuózní lehkost s vířivou rytmikou a živelnou melodikou. Úvodní Idylu dekorovalo přesné pizzicato smyčců a půvabná melodie příčné flétny. Dansa villageoise s proměnlivou dur-mollovou dikcí upoutalo brilantním polyfonním pásmem fugata v triu. Sous bois třetí věty zaujalo svou sugestivní silou a závěrečný Valčík se znaky scherza s tanečně rustikální radostí a diskrétní něhou. Chabrierovu skladbu jsem neznal a zapůsobila na mne v bravurním provedení Janáčkovy filharmonie pod taktovkou Christopha-Mathiase Muellera jako mimořádně vstřícné, nápadité a skvěle napsané dílo.

Christoph-Mathias Mueller. (Foto: Jiří Zerzoň)

Také druhá skladba měla ve svém názvu slovo Pastorale, které v literárně-hudebním kontextu má evokovat přírodní, pastýřskou či idylickou náladu. Její autor Alexander Veprik je v tuzemském kontextu neznámou postavou, navzdory tomu, že v první polovině 20. století patřil k světově etablovaným skladatelům. Dlužno říct, že je to velká škoda, hudba sovětského skladatele je skvělá a má všechny plusy k nadnesenému označení „mistrovské dílo“. Na působivém vyznění se do značné míry podepsalo znamenité provedení Janáčkovy filharmonie, především pak promyšlený a kultivovaný výkon koncertního mistra Jakuba Černohorského v sólové roli.

Místo avizovaného Lukáše Vondráčka usedl k pianu značky Steinway Alexei Volodin. Sehnat v době prázdnin regulérní záskok určitě nebylo jednoduché a ruský pianista zvednul hozenou rukavici s odvahou a dobře viditelným úsilím. Ke klavíru Volodin přišel rychle s neskrývaným neklidem, který se odrážel také v jeho pohybech. Pozornosti publika neušel ani bílý kapesník, teatrálně upuštěný do prostoru mezi struny klavíru, kterým si posléze pianista utíral z tváře pot. Mírné pnutí bylo na umělci patrné během celé první věty Allegro non troppo. Soustředění a nasazení se však Volodinovi vyplatilo, hrál přesně a s velkou vervou, byť maličko sevřeně a s důrazem na technickou vehemenci.

Alexei Volodin. (Foto: Jiří Zerzoň)

Během druhé věty Allegro appassionato se ruský pianista uvolnil a začal víc „vyprávět.“ V těch chvílích se natočil tváří k publiku a se zavřenýma očima a soustředěným výrazem působil větším nadhledem, který se zrcadlil v barevnější textuře jeho klavírní hry. Nejkrásněji Volodinovi vyšla třetí věta plná něhy a melancholického smutku, kterou svým citlivým sólovým vstupem vyzdobil i koncertní mistr violoncell Jiří Hanousek. Závěrečnou čtvrtou větu Allegretto grazioso pianista provedl graciézně v prudkém tempu a přiléhavé souhře s orchestrem. Těžko se vyhnout srovnání s původně avizovaným Lukášem Vondráčkem, který je, co se týče skladeb Johannese Brahmse, považován za jednoho z nejpovolanějších interpretů.

Alexei Volodin je nepochybně technicky skvěle disponovaný interpret, který hraje do publika a záleží mu na interakci s divákem. Jeho vystupování během hry svědčilo o vnímavé pozornosti, úporné koncentraci a snaze navázat kontakt s posluchačem pomocí mírně stylizovaného hráčského projevu, který koneckonců odpovídá romantické hudební reprodukci. Dodejme, že vnější znaky mírně převládly nad jeho schopností ponořit se do hudebního díla a vyprávět strhující a poetické emoce Brahmsovy hudby s přirozenější empatií a pokorou.

Janáčkova filharmonie v kostele sv. Václava v Opavě. (Foto: Jiří Zerzoň)

Některé atributy v podobě kantabilních frází a pestřejší úhozové kultuře jsem v jeho víceméně vybroušeném interpretačním pojetí malinko postrádal. Nezapomeňme však na to, že Volodin neměl komfortní čas na přípravu, na místě je tudíž velkorysost. Určitě by stálo za to, slyšet tohoto pianistu ještě jednou ve standardních podmínkách. Opavské diváctvo si totiž ruský umělec jednoznačně získal na svou stranu. Publikum přijalo jeho výkon s neskrývaným nadšením a vytleskalo si ještě jeden přídavek. Na elegantní klavírní prskavce das Wandern Franze Schuberta v úpravě Ference Liszta se ukázalo Volodinovo umění drobnokresby a přesné zachycení poetické nálady.

Janáčkova filharmonie v prázdninovém režimu poctivě odehrála cenný a programově neotřelý koncert. Christoph-Mathias Mueller se představil jako sympatický a pozorný dirigent, který je naprosto oddán svému řemeslu, čemuž podléhal jeho celkový projev. Strohý, přesný a neokázalý.

Nestává se často, že by obecenstvo mohlo slyšet dvě úžasná, byť téměř zapomenutá hudební díla. Za statečnou dramaturgii a výtečnou interpretaci si tento orchestr zaslouží slova pochvaly, bezvýhradného uznání a hlavně zaslouženou, příjemnou a bezstarostnou dovolenku.