Není Pop jako pop! Druhý den Colours ovládli punkový veterán Iggy i Bára Poláková

Milan: Colours of Ostrava mají za sebou patrně nejdramatičtější den. Po vystoupení kulturní ikony Iggyho Popa dokonce nedaleko od hlavní scény shořel stánek s bramboráky. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Jak na tebe koncert legendárního rebela a buřiče zapůsobil, Klarine? Naplnil tvé očekávání?

Klarin: Opravdu doufejme, že to nejdobrodružnější už máme za sebou, neboť si každý jistě dokážeme představit ještě mnohem pekelnější situace, než je hořící bramboráková rezidence. Jinak letos se k nám punkoví průkopníci vracejí celkem hojně. Připomenu rozpačité vystoupení dalšího reunionu Sex Pistols s Frankem Carterem na letošním ročníku Rock for People a blížící se návrat Johnnyho Rottena s Public Image LTD, jenž si hodlá podmanit srpnový Trutnoff Open Air festival. Kmotr Iggy je pro mě osobně zdaleka nejdůležitější personou z uvedeného tria, a tak není divu, že jsem obdržel emocionální nářez svou intenzitou hravě překonávající stingovskou euforii. Inu, mnoho slz dojetí, a to zdaleka nejen mých se ukrývalo ve včerejším dešti. Zasloužilý dinosaurus rockové špíny vyučoval sugestivní lekci z dějin hudby a byť už jeho nohy, sužované dekádami nespoutaného stage divingu, zjevně postrádají někdejší zvířecí křepkost, zdravý exhibicionismus, charismatický hlas i schopnost vládnout davům, jsou napořád na svém místě. Vynikající výkon ostatně podal i Iggyho oddaný band. Zážitek! Jinak v podvečerním slotu na Rec.Stage se coby nepochybní Popovi dědici, a svým způsobem i předskokané, výborně uvedli polští pankáči How We Met, jimž by propříště jistě slušely poněkud důstojnější prostory. A jaký je tvůj náhled na příval čtvrtečních vzruchů?

Milan: Rád souhlasím s tvým hodnocením koncertu Iggyho Popa. Jak trefně na sociální síti poznamenal ostravský historik Martin Strakoš, Iggy už vizuálně evokuje postavy Smrti z gotických a renesančních obrazů. Takový kouř v osmasedmdesáti letech dokáže ze sebe vypustit málokdo. Občas jsem se trochu bál, že upadne na zem, jeho chůze byla dosti vratká, ale jde vidět, že opravdu ví, co dělá. Ať už je právě v roli rebela, mravokárce, glosátora, provokatéra nebo ironika. Musím pochválit také jeho doprovodnou kapelu, která jej svým energetickým výkonem a špičkovou souhrou i instrumentálními výkony hecovala a držela nad vodou. Na jeho vystoupení mě dále potěšil i fakt, jak skvěle obstojí písně z nejnovějšího alba Every Loser vedle jeho klasických vykopávek typu The Passenger. Výmluvně to ukázala závěrečná pecka Frenzy, pod jejímž autorstvím jsou podepsáni velikáni jako Duff McKagan (ex Guns´n Roses) a Chad Smith (Red Hot Chilli Peppers). Iggy ukázal, že ani na prahu osmdesátky nemusí člověk patřit do starého železa, když dělá věci srdcem, věří si a umí vykročit z konvencí a hodit vidle do všeho, co smrdí konzumem, pozlátkem a povrchností. Regulérní rockový mejdan!

Z představení Dekkadancers v Gongu. (Foto: Aleš Honus)

Já jsem ale svůj den zahájil v Gongu už krátce po poledni, kde vystoupili vybraní hráči České filharmonie spolu s tanečníky v projektu Dekkadancers. Ten zpracovává vybrané motivy z kultovní knihy Jonathan Livingston Racek spisovatele Richarda Bacha. Musím říct, že něco tak sugestivního jsem v tanečním i hudebním smyslu nečekal. Opravdu mne tento koncept uchvátil po všech stránkách svou paralelou k lidskému světu a zamyšlením nad odvěkou otázkou: Být součástí stáda, nebo být sám sebou? O těchto filozofických kategoriích by ostatně mohl přemýšlet Calin, který byl jedním z headlinerů včerejšího dne. Jak se ti jeho koncert jevil?

Klarin: Samozřejmě se nemohu vyhnout srovnání se středečním Benovým suverénním otvírákem, a tentokrát bohužel musím konstatovat, že podobná radost se zkrátka nedostavila. Masivní fanouškovská základna se sice radostně nechala unášet zaměnitelnými syntetickými beaty, jejich miláček však do světa vysílal unylé liebesbriefy tiktokové generaci, kdy obsah sdělení je brutálně podřízen virálnímu dosahu. Interpretův výrazový rejstřík je navíc identicky úzký jako linka jeho obočí. Zapracovat by rozhodně měl i na rozmanitosti, a autenticitě pódiových projevů. Vymydlený trendy produkt chladně kalkulujícího mozku. Kreativní autopilot. Dveře vrzly, zahřímal dav. Zklamání. Určitě není náhodou, že chlapec zremakoval zrovna Nedvědův Podvod. Na druhou stranu chci tímto upřímně poděkovat programovým inženýrům za vynikající tah, jímž bylo nasazení decentně zpožděného večerního setu Rychlých kluků, tedy Calinovy současné crew, na Fresh Stage, tedy zcela opačnou stranu, jíž v podobném čase ovládl Iggy Pop. Každá generace i početná skupina oddaných diváků tak měla v danou chvíli svůj distrikt, a nikdo nikoho zbytečně neprudil. Bravo!

Calin. (Foto: Aleš Honus)

Koňskou dávkou pohodového folk-rocku mně velmi potěšil neokázalý charismatik Finneas, jenž své sestře Billie Eilish, která je nepochybně jedním z toužebných snů budoucí dramaturgie Colours, jistě poskytne vynikající reference o síle ostravského publika i jedinečném geniu loci vítkovického areálu. Jak jsi jeho vystoupení zaznamenal ty?

Milan: S tvým náhledem na Calina se ztotožňuji. Je to cílená strategie, jak nalákat na banální fráze a motivační slogany co nejvíc lidí. Způsob? Co největší jednoduchost, ať to pochopí i ti, kteří nejsou právě nejostřejšími tužkami v penále. Na druhou stranu si říkám, když už tito týpci mají esa v rukávu a moc ovlivňovat davy, je asi dobře, že mají právě takové postoje, jaké mají. Škoda, že Calin na rozdíl od Cristovaa nemá kolem sebe šikovné muzikanty a jeho pódiovka končívá už notně omšelým žadoněním typu „udělejte co největší bordel“. Chtělo by to něco nového, svého, původního. Rozhodně by se měl vyhnout netaktním komentářům znevýhodněných lidí, jako když vyzval ruky hore a pak se přihlouple smál, že jeden pán zvedl umělou nohu. Trapas.

Finneas. (Foto: Aleš Honus)

A Finneas? Ano, ano a ještě jednou ano. Genetika se nezapře. Tohle jsou pro mě písničky, které mají populární šmrnc, ale zároveň umí vždy něčím překvapit. Psychologická kresba, dynamika, nádherně propracované vokály a romantika, která obratně balancuje na hraně vkusu a kýče. Mimochodem, našel sis čas i na české zástupce? Musím říct, že vystoupení skladatelky a klavíristky Nikol Bókové s kvartetem ve mně vzbudilo dojem, že se český jazz umí odrazit ode dna průměrnosti a ukázat něco, co obstojí ve srovnání se světem. Bóková je charismatička, která svým úsměvem umí oblažit, u klavíru zase dokáže dát přednost sólíčkům kytaristy Davida Dorůžky a pokorně doprovází. Je to skvělá parťačka a její instrumentální muzika má šmrnc. Jen mi přijde, že jí občas chybí jasnější a pregnantnější melodické nápady.

Nikol Bóková. (Foto: Aleš Honus)

Klarin: Milane díky za vynikající tip k příštímu sledování. Já včera až na naše již zmíněné pop emo rapové ikony neměl úplně český den. Zato jsem se za účelem připomenutí si atmosféry nejen starých Colours, ale třeba i Gabrielova slovutného Womadu, jenž je ostatně starším ideovým bratrem duševního dítka Zlaty Holušové, vydal na set Benin International Musical, a bylo to tam. Divoká rychta, jež smísila nejrůznější etnické vlivy, mohutný příval spontánní energie i nekompromisní morální výzvu k podpoře těžce sužované Palestiny. Moc rád jsem tam zavítal. Podobně vtahující, byť logicky o poznání strojovější, bylo mé opětovné setkání s francouzskými zvukovými mágy Justice. Vizuálně opulentní hřebíky do hlavy, které hravě spojují odkazy na dílo legendárních Kraftwerk s retro/futuristickým designem, jenž jako by vypadl z filmového anime opusu magnum Momoru Ošii Ghost in the Shell. A jak Ty jsi čtvrtečně finišoval?

Milan: Pěkně jsi to shrnul, jen co je pravda. Můj včerejší výlet po festivalu by nebyl kompletní bez Slovenky jménem Nina Kohout, estonských bavičů Puuluup a taiwanské zpěvačky Chih-Chih. Ninu musím pochválit za originální písně a projev. Estonské borce za parádní pohodovou atmosféru. Poslední zmíněná drobná dívenka si plně podmanila publikum svou bezprostředností, s níž lidi zapojila do zpívání. Chih-Chih se vůbec postarala o nevídanou domáckou a vlídnou atmosféru, přitom její muzika rozhodně není laciným popem, jenž u nás tak často servírují čeští interpreti. Její hudba se inspiruje širokou škálou podnětů, včetně latiny, jazzu a indie. Chih-Chih je taky fantastická zpěvačka, rozhodně jeden z nejkvalitnější hlasů, které jsme letos na Barvách prozatím slyšeli.

Chih-Chih. (Foto: Aleš Honus)

Na závěr jsem si ale nechal trumf v rukávu. Kdyby ses mě zeptal, kdo se mi během druhého dne líbil nejvíc, odpovím bez zaváhání, že Barbora Poláková s projektem Něhy25. Po jeho zhlédnutí můžu konstatovat, že něco tak silného nikdo z populárních českých umělců v současné době nenabízí. Barbora o sobě podala jakousi intimní zprávu, chceš-li sondu do své duše ženy, matky, manželky, partnerky, ale především svobodné a přemýšlivé bytosti, která hledá odpovědi na otázky života a smrti. Nejde o tuctový koncert, ale o dramaturgicky sevřený útvar, který počítá s hranou složkou, choreografií, sborovými vokály vysokých kvalit a špičkově sehranou kapelou. Za mě byl po střechu zaplněný, dojatý a soustředěný Gong absolutní vrchol druhého festivalového dne. A na co se nejvíc těšíš dnes, Klarine?

Z představení Báry Polákové. (Foto: Colours of Ostrava)

Klarin: Bude to nabité, Milane. Hodně si slibuji od Kalush Orchestra a přirozeně neminu ani Junga Jaeila s Janáčkovou filharmonií, byť nejsem úplně fanouškem Hry na oliheň. Velké dilema ovšem nastane na prahu noci, kdy se v takřka totožném slotu na dálku utkají v Ostravě debutující Snow Patrol a aktuální hrdinové slovenského rapového podzemí Kill Your Rap Idols. A také myslím neradno podceňovat Pauliho The PSM. Natěšenost velká!

Milan: Na většině z nich se potkáme! Osobně si nenechám ujít ani slovenského rapera, zpěváka a básníka Saula a nizozemského klavírního neoklasika Joepa Bevinga. Vzhůru na Colours!