Třetí den Colours of Ostrava: Boj se zvukem a hledání ticha ukonejšili Snow Patrol

Milan: Máme za sebou třetí den Colours, který jsem osobně zahájil divadlem. Představení Žáby je obrovská příležitost pro herce Ivana Trojana a současně esencí toho nejlepšího, co nabízí Dejvické divadlo. Brilantní mnohovrstevnatý text a působivý herecký výkon, tak bych asi stručně shrnul své dojmy z inscenace, která v Gongu vzbudila obrovský ohlas. Znáš to, když máš od začátku do konce pocit, že je role psána přímo pro herce, kterého vidíš hodinu a půl před sebou? Přesně takový dojem jsem měl z filmového rekvizitáře v podání Ivana Trojana. Oblíbenému herci se podařilo postavu rozehrát ve všech psychologických odstínech jako zamindrákovaného muže, který si zvolil svou profesi natruc rodičům, je rozervaný láskou k nedostupné ženě a předměty má raději než lidi, kteří mu v podstatě jen ubližují. Trojan hrál naprosto fantasticky a ačkoli jsem posléze viděl mnoho dalších hudebních produkcí, tento zážitek už nic nepřekonalo. Bylo fajn vidět, jak se na konci při děkovačce publikum bleskově zvedlo na nohy a zahrnulo Trojana opravdu salvou hlasitých ovací. Naprosto zaslouženě. Ale prozraď nám, co se pro tebe v pátek stalo hlavní atrakcí festivalového putování?

Klarin: Milane, co se týká popisovaného představení, tvá střela míří přímo do samotného srdce pomyslného terária. Celá inscenace, a s ní i původní dramatický text, totiž byla Ivanovi ušitá na tělo jako osobní i osobitý dárek k jeho nedávnému životnímu jubileu, a pokud se nepletu, vůbec první monodrama, ve kterém účinkuje. Mám velkou radost, že tě jeho pozdní debut v žánru tak potěšil. I já jsem původně toužil zahájit barevný pátek divadlem a sice Stand’artním kabaretem pražské Vosto5, akutní časová tíseň však v mých plánech nakonec udělala razantní škrt. Alespoň jsem si však na odvěké kamarády zakoupil lístek, abych tak podpořil jejich další umělecké směřování. Mé úvodní páteční minuty ve vítkovickém areálu jsem pak spojil s milými přáteli z ústeckého Činoherního studia, na které jsem narazil na svých toulkách za kvalitní stravou. Povedenou sestavu navíc po chvíli doplnil i jeden ze zasloužilých doyenů ostravského divadla, věčně mladý „Elton John činohry Národního divadla moravskoslezského“ pan František Večeřa. A moc hezky bylo.

Z koncertu Snow Patrol. (Foto: Aleš Honus)

Ale zpět ke tvému dotazu. Mým pátečním vrcholem byl sebejistý, emotivní a totálně profesionální koncertní set britských kytarových snivců Snow Patrol, jenž bohužel v jednom z nejsilnějších okamžiků zhyzdil necitlivým vpád jednoho buranského diváka, který rozhodně nepatřil mezi fanoušky kapely, neurvale vrážel do lidí v kotli a dokonce přes hlasitý odposlech telefonoval. Zbytečná jizva na jinak bezchybném vystoupení. Ohleduplnost k soustředěným, prosím! A jak úspěšným lovcem hudebních zážitků jsi byl včera ty?

Milan: Abych řekl pravdu, příteli, mé sny byly, podobně jako tvůj zážitek během Snow Patrol, slovy písně Davida Stypky postříleny a rozletěly se na milion kousků. Téměř pokaždé se přihodilo něco, co výsledný dojem znehodnotilo a pošlapalo. Začalo to už koncertem Kalush Orchestra, kdy ukrajinská folk-rapová čtveřice šlápla do vlastní kaluže. A bohužel nutno konstatovat, že v ní nebyla voda. Jak jinak si vysvětlit, že místo spolehlivého začátku na ně publikum více než patnáct minut čekalo, protože mistři ještě nebyli po jídle? Tak drzé a neomalené a hloupé chování jsem od žádného účinkujícího na nejprestižnější scéně Colours of Ostrava ještě nezažil. Nepamatuju, že by někdo podobným způsobem zbytečně sám sebe a hlavně obecenstvo obral o drahocenných patnáct minut snadné slávy. Co na to stage manažer Colours, který to měl na starosti? Taky měl ještě na talíři? Přitom Kalush Orchestra to umí docela dobře rozparádit, o čemž brzy po svém infantilním lapsusu přesvědčili lidi. Nic na tom nezměnil ani fakt, že nejde o žádný orchestr, ani kapelu a že sborové vokály a veškerou muziku na pódiu včetně imitace hry na koncovku pouštěli reprodukovaně. No, uznej, že to nebyl právě nejšťastnější výkop, příteli. Bohužel pšenka nevykvetla ani dalším koncertem. Dan Bárta & Illustratosphere odvedli jako vždy solidní práci, ale hlasitost zvuku směrem do publika byla tak nízká, že je téměř nebylo slyšet. Čtyřikrát jsem musel změnit místo, protože si během jejich tiché a komorní produkce někdo hlasitě povídal, ale pokaždé jsem se dostal do stejné šlamastyky. Naprostá ignorace. Samozřejmě vím, že Dan má s ušima problém, nicméně to přece nesouvisí s intenzitou zvuku směrem do publika. Nerozumím tomu, proč to bylo tak potichu, ale ať už se tak stalo z jakéhokoli důvodu, nebylo to moudré a dobré rozhodnutí. Chuť jsem si spravil v podstatě až vystoupením ostravské kapely Moře dní. Konečně normální muzika, pohodové písničky, uvolněná atmosféra a nějaké to jiskřeníčko na pódiu bez toho, aniž by někdo z diváka nebo ze sebe dělal pitomce. Potěšily mě ochutnávky nových písní s hostujícím trumpeťákem i dnes již osvědčené fláky jako Akvarijní rybičky a Večerní Praha. Jak jsi to viděl a slyšel ty? Našel jsi apartní zážitky?

Marcyn Hampel z kapely Moře dní. (Foto: Aleš Honus)

Klarin: Milane, shodou okolností jsem Kalush Orchestra poprvé zaregistroval v press centru, během rychlého rozhovoru, kde působili jako poměrně zábavný bizár. Na jejich vystoupení jsem dorazil až v pokročilé fázi a přišlo mi docela stylově rozmanité a energicky výbušné, je ovšem pravda, že šlo víc o lehce pustou jarmareční show než plnotučné hudební orgie. S podivnou ztišeností Dana & Illustratosphere naprosto souhlasím, a myslím, že jejich koncert by v podobné konstelaci bylo mnohem vhodnější umístit do Gongu či jiných podstatně komornějších prostor. Moře dní je nepochybně napájeno z podobných inspiračních zdrojů jako například legendární jesenický Priessnitz a jeho uhrančivost snižuje jen lehká zaměnitelnost jednotlivých písní. Rád bych si je brzy vychutnal v intimnějším azylu, i v pozdějších večerních hodinách. Rozpačitost z vystoupení Alvaro Solera, který na hlavní scénu přitáhl ulepenou přítulnost sobotní diskotéky v hracholuském kempu a pochopitelně tak svým zaměnitelným vlezlým latino diskem, jež nepokrytě pošilhává po úspěchu Despacita a podobných hitů, rozdivočil shromážděné davy, jsem naštěstí rázně zaplašil temperamentními bratry v lacláčích a triku Pauli The PSM. Výborně se mi jevil i večerní set nezpochybnitelné naděje českého rapu MAT213 a potěšil mne i poměrně riskantní tah v podobě spojení korejského Morriconeho epigona Jung Jaeila a Janáčkovy filharmonie, byť i zde by nasazení do Gongu bylo ku prospěchu věci. Ostatně tento unikátní vnitřní prostor je letos využíván poměrně nedostatečně. Jaké jsou tvoje páteční postřehy?

Jung Jaeil vystoupil s Janáčkovou filharmonií. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Obávám se, že by italský mistr filmových scenérií nebyl tvým příměrem příliš poctěn. Autentičnost hudby korejského skladatele Jaila je velmi nízká. Recyklované, stokrát slyšené melodie naštěstí ve druhé polovině oživila folklorní linka. Víš, co mě ale trápí? Koncert Janáčkovy filharmonie byl tentokrát víc vizuální než hudební show. Velmi mě to mrzí, ale hru filharmoniků nebylo často na dobré polovině prostranství téměř vůbec slyšet. A že jsem si dal práci a obešel to! Opravdu si ji užilo pouze obecenstvo přímo pod pódiem. Od zvukaře směrem dál tedy šlo o kulisu, která občas oživila uvadající oční sítnice spektakulárními obrazci. Opakovala se situace s Danem Bártou a já si říkal, zda má tohle filharmonie zapotřebí? Opět můžeme diskutovat o vhodnějším prostoru, případně jiné dramaturgii. Vždyť nedávno Janáčkova filharmonie prezentovalo velmi úspěšný projekt Symphonic Dance Music, který by jistě do uvolněné atmosféry roztančených Colours zapadnul jako nůž do medu. Ačkoli oceňuji snahu filharmoniků, tohle nedopadlo přesvědčivě. A Alvaro Soler? Obrovské zklamání i pro mě. Úroveň této produkce nebyla jiná než na nějaké party s okresní kapelou hrající osmdesátkovou hudbu takříkajíc k tanci a poslechu. A to včetně kláves na stojáka à la Michal David. Ale na prestižním mezinárodním hudebním festivalu slynoucím pověstí klenotnice world music? Jistě bychom našli důstojně varianty skýtající možnosti tanečního večírku za zvuků hudby, kterou bychom nenazvali jako spotřební a neduživou. Naprosto zaměnitelné, nepřesvědčivé a taky nestoudně ukecané. Souhlasím s tvým hodnocením nadějného MAT213, který mě potěšil smysluplnými texty a nadhledem, s nímž v jednu chvíli pustil lidem svou vlastní prezentaci s parodickým podtextem. Ještě víc mě tento borec dojal, když jen tak à cappella nechal zpívat dav pod pódiem českou státní hymnu. To byl fakt nečekaný a krásný moment. No řekni, tušil bys ho na takovém vystoupení? Podobně kladně  hodnotím vystoupení slovenského rapera a zpěváka Saula, který byl myslím pro většinu náctiletých splněným snem a naprosto vrcholným zážitkem. A že jich přišlo! Tolik lidí jsem na Full Moon za celé tři dny pohromadě neviděl. Ponuré texty, které se rodily z bezčasí pandemie covid, umí Saul předávat přesně tak, jak mladí chtějí a potřebují. Příznivý dojem jsem si odnesl i z koncertů slovenské zpěvačky Eriky a Rein a britské formace Heartworms, kterými jsem bohužel jenom proběhnul. Zastavil jsem se déle až na thai-wanské Outlet Drift, kteří mě nadchli svým zdivočelým psychedelickým rockem zkříženým s dědictvím původního kmene Amis.

V pátek vystoupil i Vladimír 518. (Foto: Aleš Honus)

A největší zklamání dne? Pokažený koncert holandského pianisty Joepa Bevinga v Gongu. Abych vysvětlil, tento sympatický vysoký klavírista a skladatel za to ani trochu nemohl. Jen na Colours of Ostrava už bohužel není tiché a klidné místo, kde by si člověk užil intimní, osobní chvilku s takovým hudebním formátem, aby ji někdo jiný nerušil. Hladina hluku zvenku i ze spodních pater Gongu, kde vyrostla obrovská kantýna, byla tak nesnesitelná, že se melancholicky jemná Bevingova hra nedala zaostřit, natož nějak smysluplně zavnímat. Tohle mě fakt strašlivě zamrzelo, stejně jako fakt, že celá letošní dramaturgická nabídka Gongu, který vždy patřil k nejprestižnějším scénám Colours, se letos smrskla na jediné dva koncerty. Proč k této drastické redukci nepodal festival jediné vysvětlení? Tato scéna de facto téměř neexistuje. Byla vymazána z povrchu zvukovým smogem a hlukem nebo nedostatkem invence dramaturgů? Bevingova hypnoticky nostalgická a neoklasicky průzračná hudba je výtečná a rád si ji najdu, ale někde jinde. Na jiném festivalu a vůbec nejlépe v nějakém komorním prostoru, kde ji budou poslouchat vnímaví lidé a nikdo a nic ji nebude rušit. Jinak se ti zdá, že vše fungovalo bez problémů? Máš ze včerejška ještě nějaký zážitek, ať už příjemný, či naopak frustrující, o který by ses rád s námi podělil, příteli? Pokud ne, svěř nám, prosím, své dnešní festivalové tipy.

Klarin: Ještě bych rád zmínil dvě příjemná překvapení, jimiž mne, jako letos ostatně už mnohokrát, oblažila Drive Stage. Réunionský chameleon Aurus mně dojal pestrou, excelentně vyváženou žánrovou fúzí, bezprostředním kontaktem s fanoušky, pokročilými hrátkami s češtinou a vynikajícím smyslem pro humor. Osvěžující závan ostravské jadrnosti pak přišel v následující trialogické výměně:

Aurus (euforicky, do davu): How to say in Czech I love you?
Skupina zřejmě zahraničních fanoušků: (šibalsky): „Já lúbím ťa!“
Ostravská klaka (nesouhlasně, leč s pobavenou rozpustilostí): Co to meleš, polská pi..o!

Palestinská kreativní čarodějka Rasha Nahas, která vzhledem připomíná mladší verzi i v ostravském kontextu masivně obdivované folkrockové ikony LP, pak sobotní nadílku Drive Stage zakončila suverénním způsobem, jenž by si zasloužil mnohem početnější diváckou základnu. Pak se již Colours ponořil do uniformních syntetických zvuků. Nic proti taneční hudbě, ale opravdu je nutné, aby se prestižní festival s příchodem noci proměnil v uniformní ducárnu? Ještě není tma, ale stmívá se! V sobotu se těším na milovanou Janu Kirschner, J.A.R. i Meluzínu, zvědav jsem na Lee Seung Yoona, Sofi Tukker i DPR IAN a určitě neminu Loverman, Baby Berserk a Mourning (A) Blkstar. Tož do finále sílu a zdar!

Milan: Díky za tvé postřehy. Ještě, že pošlapanou reputaci třetího dne na sklonku dne ukonejšili britští kytaroví romantici Snow Patrol. Jejich koncert rozhodně patřil k nejsilnějším bodům letošních Colours nepochybně i proto, že na něm zpěvák Gary Lightbody a spol. servírovali své osvědčené hity jako Chasing Cars, Chocolate a Run. Stará dobrá poctivá britská muzika nejen u mne opět zvítězila nad pozérstvím, pozlacenou veteší a pouťovými atrakcemi. Nicméně prvním dvěma dnům letošního ročníku se třetí dějství s výjimkou famózního Ivana Trojana nevyrovnalo. Myslím, že by se pořadatelský tým měl na některými věcmi pořádně zamyslet. Jsem zvědav, jaké zážitky dnes připraví má oblíbená kulturní úderka J.A.R., těším se shodně s tebou na Janu Kirschner, kterou našim slovenským bratiam tiše závidím, a taky očekávám hodně od Loverman, jejichž spřízněnost s estetikou Nicka Cavea či Leonarda Cohena mi dává naději na smysluplné paradigma.