Lesk i bída barevného finále Colours of Ostrava

Klarin: Po čtyřech dnech společných rozhovorů jsme, milý Milane, dospěli do barevného finále. The Chainsmokers jej zakončili přesně tak, jak se dalo očekávat. Pompézní a do detailu vymazlenou show, která ale zcela postrádala osobitost či alespoň náznak důležitějšího sdělení. Zkrátka instantní „chléb a hry“ pro nejširší masy. Samozřejmě, že nemohly zaznít ani ty nejohranější, sterilně vymiškované reminiscence na White Stripes a Nirvanu. Oči ale přecházely úžasem a ušiska dostala za vyučenou. Hvězdné války pro začínající padawany! Podivně odtažitá a bohužel i překotná byla i závěrečná ceremonie letošního ročníku spojená s loučením se Zlatou Holušovou, která coby dlouholetá programová ředitelka a primární mediální tvář festivalu předala žezlo ideového lodivoda svému nástupci Filipovi Koštálkovi. Místo alespoň krátké videoprezentace její dlouholeté oddané činnosti pro jednu z nezpochybnitelných fesivalových ikon v zemi jsme se dočkali jen několika obecných frází a společné fotografie organizačního týmu. Čekal jsem víc. Třeba kytici.

Milan: Díky za tvé postřehy, příteli. Zlata si nepochybně zasloužila důstojnější rozloučení. To jsem si říkal už při zahájení festivalu, které bylo ve srovnání s posledními ročníky hodně bezbarvé, rutinní a bez invence. Nicméně mě tyto ceremonie příliš nezajímají. Zacílil jsem pozornost na opulentní programové hody, které skýtal i finální sobotní den. A našel jsem jeho zlatý hřeb, lépe však podivuhodnou květinu, do níž vykvetla současná Jana Kirschner. Bez nejmenšího zaváhání označuji její koncert za nejsilnější zážitek a řadím ji hned za Stinga a Iggyho Popa k Barboře Polákové. Kirschner autorsky dozrála v osobnost, která ve svých písních našla integritu se skutečným životem v jeho světlých i temných odstínech. Její hlas má živočišnou sílu a umí vyprávět všechny příběhy tak, že si je neseme dál. Z její aktuální úchvatné desky Obyčajnosti na koncertě zazněly písně Struny a Mám pocit, které její autorský posun jasně dokumentují. Kirschner nezapomněla ani na ty, kteří očekávali její starší hitovky, jelikož nechyběly písně Líška či Modrá, které pod druhou největší scénou Colours zpíval společně obrovitý dav.

Jana Kirschner. (Foto: Aleš Honus)

Bylo moc příjemné vidět, jak si nenásilně omotala publikum  kolem prstu bez invazivních šablon a naučených strategií. Jen silou svého charisma, intuicí a talentem. Čirá krása. Na špičkovém vyznění jejího koncertu se podepsala také báječně sehraná kapela, z níž bych rád vypíchnul alespoň fantastické klávesy Víta Křišťana, rytmicky jedinečné bicí Kamila Slezáka a doprovodné vokalistky. Tohle byl koncert snů a jen si říkám, proč se to celé neodehrálo na největším pódiu Colours of Ostrava? Podobný lapsus se pořadatelům podařil před pár lety, když na druhou největší scénu zařadili koncert kapely Chinaski. Chybami se člověk učí a já doufám, že pokud si kreativní tým Colours of Ostrava naši disputaci přečte, sezná, že Jana Kirschner patří na největší pódium festivalu. Jak její koncert hodnotíš ty a kdo tě dále oslovil?

Klarin: Janino vystoupení mne coby dlouholetého milce a pozorného následovníka její osobité umělecké cesty rozložilo na prvočinitele. Emoce v nejčistší možné podobě a ryzí krása. Opět se shodneme, neboť i já jsem přesvědčen, že tato unikátní persona, neohroženě vzdorující žánrovým škatulkám, nezpochybnitelně patří na hlavní festivalovou scénu. Zároveň s ní bych ale v tom případě přesunul i její programové předchůdce, jubilující undergroundovou legendu Bez ladu a skladu, vedenou zakladatelem trenčínské Pohody Michalem Kaščákem, neboť tento slovenský dvojblok považuji za vynikající dramaturgický tah. Chvíle rozkošné i politicky aktivační. Moc díky za ně.

Celkem jsem si rovněž vrněl, že hlavní scéna poměrně odvážně otevřela našlapaným setem populární pražské Jednotky akademického rapu (J.A.R.), jejíž mnohdy jadrný slovník ji většinou odsuzuje k nasazení do mnohem pozdějších hodin. Zdravotně indisponovaného Dana Bártu poměrně šikovně zastoupil hostující Ondřej Ruml a velmi dobrý vstup do sobotní programové džungle doplnilo i výtečné, tentokrát často decentně pikantní tlumočení do znakového jazyka. Otvírák hodný panovníků české scény. Jak se toto zahájení pozdávalo tobě?

Publikum Colours of Ostrava. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Souhlasím se vším, co jsi napsal. Bez ladu a skladu jsou nepochybnou legendou a úloha undergroundu vždy spočívala v boji proti establishmentu, ať už to byl komunismus, nebo aktuální politická situace na Slovensku, na kterou tato kapela v několika proslovech a písních zareagovala. Ať se to někomu líbí, nebo ne, muzika je svobodný prostor. Co se týče J.A.R. jejich koncert byl parádním výkopem sobotního dne. Ondra Ruml zpíval jako o život a zvládl nelehký záskok dvojctihodně – jak sám přiznal, dokonce se mu o tom, že zpívá s touto legendární formací, kdysi zdálo ve snu! Tak si říkám, Klarine, ještě, že se nám zdají ty sny!  Občas se z nich může stát realita.

Jinak musím konstatovat, že v sobotu mě program opravdu spíše potěšil než naopak. Na největším pódiu zazněl například výživný a dosti dravý koncert korejského bijce Lee Seung Yoon. Díky němu jsem si uvědomil zvláštní dichotomii. V podstatě konvenční, anachronická rocková muzika, kterou v evropském kontextu známe od desítek zahraničních i tuzemských kapel, nesmrdí, ale českou kapelu podobného žánru na hlavním pódiu Colours už neuvidíš. Důvod neznám, možná snaha být světoví, ale s tímto týpkem asi cesta nevede.

Lee Seung Yoon. (Foto: Aleš Honus)

Líbil se mi docela vizuálně a eklekticky opulentní DPR Ian, který vnesl do festivalových barev nové a naléhavější volumeny. Pobavil mě jen často pouštěný nasamplovaný řev tisíců fanynek, který se během jeho písní ozýval. Beatles se asi jen tak opakovat nebudou…

Pouze v jednom případě jsem na hlavní scéně vydržel jen pár minut. Bylo to během vystoupení Sofi Tukker, které považuji za největší propadák letošního festivalu. Po Janě Kirschner zněla tato podřadná trapárna jako trestuhodný omyl, který pošramotil v duchu stále ještě doznívající krásu slovenské šamanky. V tu chvíli jsem si říkal, zda byla dramaturgie festivalu během sestavování line-upu při smyslech. Když už bych Sofi Tukker na festival pozval, což by se beztak nestalo ani pod hrozbou fyzické inzultace, rozhodně bych tento odvar situoval do pozdních nočních hodin, nikoli do takového času mezi program, jehož interpreti a posluchači ještě mají čistou hlavu. Jak to vidíš ty?

Sofi Tukker. (Foto: Aleš Honus)

Klarin: Milane, Lee Seung Yoon se podle mě ukázal jako totální, i když poměrně zručný eklektik, jenž ve své tvorbě nesoudně míchá páté přes deváté, a tak chvíli rádoby hrozivě ryčí, aby jen o minutu později začal rozmařile poskakovat do čehosi, co nápadně připomíná soulskou odvozeninu Mňágy a Žďorp. Hodinový Tokio Hotel. Končilo se okázalou vykrádačkou Where is my Mind od Pixies. Okázalé šilhání po euroamerických vzorech je ostatně pro jihokorejskou popkulturu typické, z čehož zas pramení její srozumitelnost a proto i masová obliba v USA i Evropě. Zkrátka uzavřený kruh, jenž cinká oběživem. Leč přítomné středoškolačky pochopitelně vřeštěly blahem.

Fanynky Lee Seunga Yoona. (Foto: Aleš Honus)

DPR Ian měl co do scénické spektakulárnosti nejspíš vyrovnat loňský sukces Sama Smithe, problém byl ale v tom, že jeho produkce nabízí sice náležitě sebevědomé, v jádru však poměrně ploché navoněné retro, jehož zejména pohybová složka nám maně připomíná, jak intenzivně na přelomu osmdesátých a devadesátých let Richard Hes a jeho UNO přeskočili svoji dobu. Přesto však tomuto okázalému kabaretu nemohu upřít poutavost a evidentní znalost široké škály výrazových klišé. Pokud bych měl určit jeden základní inspirační zdroj, vystačím si s jedním jménem. Prince.

Jak už jsi ale předestřel, mnohem horší noční můra na ústřední pódium dorazila s tebou zmiňovaným pokleslým tanečním duem Sofi Tukker, jež by se rozhodně neztratilo ani v silné konkurenci devadesátkových euro-tranceových blátotlaček dodnes do zblbnutí rotujících v zatuchlých vlnách devadesátkové nostalgie. S takovou zde v příštích letech můžeme očekávat například Dr. Albana, DJ Boba (ten by jako lékař jistě zaujal i na Meltingpotu) či dokonce Lunetic (protidrogová prevence?). Myslím, že by dramaturgie Colours konečně měla přestat lovit ve vlnách virálních reklamních hitů a talentových show a konečně zas začít obrážet světové festivaly a kutat z nich aktuální hudební zlato. Trendy tvořit a inspirovat, ne je tupě následovat. Huh!

Ještěže pořád máme příjemný a neustále překvapující Drive Stage, kde v neděli večer zaujal například sympatický vlámský uličník James de Graef alias Loverman. S vizáží Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské nevzýval ani tak ducha Leonarda Cohena či Nicka Cavea, jak se nám snažila namluvit oficiální barevná anotace, ale spíš expresivních kabaretů Kurta Weilla. Například s The Dresden Dolls by si jistě porozuměl skvěle. Báječnou synergii ostatně nalezl i s ostravským publikem, jejímž plodem se následně stal i společný song. Na taková setkání se nezapomíná. Doplula potěcha i k tobě?

Loverman. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Ano, dobře jsi to vystihnul. Trendy tvořit, nikoli je tupě následovat. Lovermana jsem si rovněž nenechal ujít. Taky jsem si nejen v jeho případě všimnul, že festivalové anotace k jednotlivým umělcům často vůbec nevystihují skutečnost a používají jakési přesvědčovací taktiky se spoustou sloganů plných různých klišé. Loverman je kombinací všeho, co se vymyká konvencím. Slova showman a performer jej asi vystihují nejvíc, což nic nemění na tom, že jde o extrémně talentovaného umělce, jehož hlas a klavírní interpretace neměly letos na Colours srovnatelnou analogii. Bohužel je nutno jedním dechem dodat, že dary, kterými Lovermana obdařily víly sudičky, tento nezbeda do značné míry promarnil. Jeho koncert se nesl ve značně roztříštěném a chaotickém duchu, kterému nechyběly avantgardní postupy, ani k nesnesení dlouhé seznamovačky a tokání s publikem, které Loverman zapojil do bizarní, na místě spíchnuté písně se sloganem Pojď se projet, večer zazpívej. Trochu promarněná šance a přehnaná teatrálnost místy vyústily k pocitu trapnostmi, jako když se ptal publika, kolik je hodin, přitom na každém pódiu je k dispozici ukazatel času. Jeho upíjení vody z flašek náhodných diváků mi taky přišlo hodně přes čáru. Co naopak na jeho obskurním vystoupení kvituji? Povedlo se mu totálně smazat hranice mezi umělcem a publikem. Ukázal, že není třeba se bát ani stydět, muzika je prostě pro všechny.

Musím přiznat, že jsem si pošmáknul na koncertě české altpopové formace Meluzína, jejíž svěží vítr pohání ženská partička. Sympatická hudba i obrazotvorné texty dámy doprovodily milým antihvězdným vystupováním, které komentovaly skromnými hláškami. Meluzína je rozhodně kapela, kterou stojí za to poznat. Stejně tak jsem byl oblažen vystoupením Kvietah & Včely. Tato písničkářka se od alba Díky, včely prezentuje vytříbenými texty, podmanivě expresivním hlasovým projevem a svíravou muzikou, která nemusí k osobitosti chodit příliš daleko. Velmi oceňuji i v tuzemském kontextu unikátní frázování Kvietah, tedy způsob jejího brilantního rytmického spádu textů, který mi místy připomněl mileného Davida Stypku. Vynikající zážitek a velký talent, který si určitě pohlídej, Klarine! Rád bych ze včerejška ještě doplnil dvě jména: Viktor Ori a Marcell – fiedlerski. První je mladý slovenský bijec, který se zhlédnul v post hardcorové zuřivosti, s níž reflektuje současné dění u našich sousedů. Mimochodem, Ori hned v úvodu zaskočil publikum otázkou „jste připraveni na nový fašismus?“ Jeho set pouze s bubeníkem patřil k nejdrsnějším a nejpřímočařejším, které jsem letos na Colours zažil. Nabušená, divoká zběsilost a odpor proti všemu, co jen trochu zavání dogmaty a nesvobodou. Užil jsem si také chvíli koncert Marcella, písničkáře, který umí zpívat a píše songy, jenž si nemusíš dávat vícekrát, aby se ti vepsaly do uší. Dobrý borec, který to možná dotáhne daleko, pokud ovšem nebude slevovat k přílišné banalitě. Máš ještě nějaké vychytávky z včerejšího programu, které bys rád svěřil našim čtenářům?

Viktor Ori vystoupil na Full Moon Stage. (Foto: Aleš Honus)

Klarin: Vlastně jsi to, můj milý souputníče, shrnul moc hezky. Viktora Oriho již mám ve svém hledáčku a jeho zdravá agresivita i naštvanost na aktuální politickou situaci nejen na Slovensku mi rozhodně imponují. Marcella znám a sleduji již z jeho olomouckých začátků s kapelou No Distance Paradise. O to víc mne zarazilo, že jsem jej včera zastihl, zrovna když v jedné z písní neobratně rýmoval oči-točí, což by se stěží dalo tolerovat v přefiltrovaných projevech Adama Míšíka, Sofiana Medmjedje a podobných popových harcovníků, ale tak očividnou a zcela zbytečnou příchylnost k masovému publiku zrovna jeho niterná hudba nepotřebuje a hlavně nesnese. Na stranu druhou přizvané bicí Matyáše Vordy (exMandrage), dodávají často melancholickým plochám potřebnou zemitost a vnitřní tlak. Klubová perla. Jen ty texty, si pánové trochu hlídejte!

Milan: Naše letošní čtyřdenní odyssea jménem Colours of Ostrava 2025 je tedy u konce.

Klarin: Ano, právě jsme dospěli do bodu závěrečného hodnocení. Rozhodně oceňuji razantní a skutečně povedenou transformaci Fresh Stage v moderní a náležitě atmosférickou klubovou scénu a zároveň i její dramaturgii, jež se zaměřila na mladší publikum, a dokázala představit celou řadu inspirativních jmen. Ve stejně dobrém světle se představila i letos lehce mimo hlavní trasy přesunutá progresivní Full Moon Stage, která tradičně patří k rodinnému stříbru Colours, stejně jako druhá jistota, jíž je moje oblíbená Drive Stage. Jako značně nevyrovnaná se naopak jevila nadílka na dvojici hlavních scén, kde se poměrně často střídaly vynikající vystoupení a totální balast. Dalším negativem je letos tristní (ne)využívání prostor Gongu i otravná zaměnitelnost jednotlivých tanečních scén, naprosto zbytná přítomnost přehršle pouťových atrakcí a občas i problémy s úklidem a hygienou (nedostatek toalet!). Naopak chci tímto poděkovat kompletnímu osazenstvu press centra, které o nás po celou dobu festivalu příkladně pečovalo. Můj velký finální hold rovněž letí i za Zlatou Holušovou, neboť pod jejíma rukama postupně z lásky všech zúčastněných vyrostl úctyhodný festivalový klenot. Pozice jejího nástupce Filipa Košťálka je sice možná stabilní, nikoli však jednoduchá. Přeji mu dostatek nadhledu pevné nervy, neselhávající intuici a vytříbený vkus. Tak ještě jednou díky a na shledanou brzy! A jak to vidíš ty, Milane?

Vyhlídkové kolo u hlavní festivalové scény.  (Foto: Aleš Honus)

Milan: Také já považuji menší scény festivalu za katalyzátory dobré muziky a zdroj nových poznání na hudební mapě světa. Mrzí mě stejně jako tebe naprosto nevyrovnaná nabídka obou největších scén, kde se vedle občasných legend a nezpochybnitelně kvalitních současných umělců čím dál častěji objevují naprosté průšvihy a kvalitativně podřadné obskurnosti. V souvislosti s nižším počtem koncertů v Gongu mě během včerejška napadlo, jestli to není cílená strategie festivalu. V tom prostoru prostě není vyřešeno odhlučnění a možná proto byl během večerních hodin – kdy festival duní jako zaplněný úl – až na drasticky znehodnocený koncert pianisty Bevinga téměř nevyužit. Jenže, pozor. Redukce programu v Gongu nepřivedla organizátory ke zrodu nové scény, která by nabídla sofistikované záležitosti world music, jíž na festivalu výrazně ubylo. Nebo je nahradilo bezduché taneční dno? Nikdo z týmu Colours nepodal k okleštěnému programu v Gongu žádné vysvětlení.

Na závěr bych rád konstatoval potěšení, že máme v České i Slovenské republice tak skvělé umělce, kteří se vyrovnají největším světovým hvězdám. Barbora Poláková a Jana Kirschner to dokázaly a doufám, že to je jasný signál, jaké umělce přivádět na hlavní pódium. Není všechno zlato, co zavání asijskou reklamou a pomíjivými trendy. Nový umělecký ředitel Filip Košťálek by si do budoucna měl ohlídat, aby nedocházelo ke zcela banálním chybám v řazení umělců na jednotlivé scény a aby naopak razantně docházelo k lepšímu výběru největších headlinerů. Co mě dále mrzí, je ekologický dopad. Kolik tun plastových nezálohovaných plastových kelímků Colours během festivalu vyprodukoval, to si nechci raději ani představovat.

Rád bych poděkoval na tomto místě Zlatě Holušové za ten zázrak, co se jí podařilo vytvořit, a současně bych  ji rád poprosil, aby ze své pozice a pověsti pokud možno i v budoucnu apelovala na to, aby festival dostál své pověsti a více si hleděl kvality. Současnému týmu přeji mnoho sil a inspirace, dobré muziky kolem jsou tuny, tak proč si v některých bodech programu hrát na béčkové Beats for Love, když Colours mohou být opravdu živoucí klenotnicí světové hudby v jejích nejbarevnějších odstínech.

Přečtěte si také reporty z prvních tří dnů:

Den první: Sting je king! Královský koncert britské legendy ukázal, že esence pravých Colours žije
Den druhý: Není Pop jako pop! Druhý den Colours ovládli punkový veterán Iggy i Bára Poláková
Den třetí: Třetí den Colours of Ostrava: Boj se zvukem a hledání ticha ukonejšili Snow Patrol