Jsem hrdou členkou Janáčkovy filharmonie, říká Lenka Škrlová, která vystoupila po boku jedné z hvězd Beats for Love

Na festivalu Beats for Love jste jako jediná Češka vystoupila po boku Apasheho, jedné z největších hvězd letošního ročníku. Jak k této spolupráci došlo?

Tohle hraní byl veliký zážitek. Napsala mi Marie-Ange Boislard, která je trombonistkou a zároveň produkční Apasheho. Koukla jsem do diáře a domluvily jsme se. Kontakt na mě dostala z více zdrojů. Jedním z nich byl kanadský perkusionista Brayden Krueger, který se zúčastnil Mezinárodní orchestrální akademie Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jinak nabídka přišla zrovna, když jsem byla s kamarádkou a zpěvačkou Mikaelou na koncertě Vladimíra Javorského. Ta mi řekla, že to rozhodně musím vzít.

Co následovalo dále?

Nejsem zrovna znalec elektronické hudby, vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Nicméně od té chvíle jsme s Marie-Ange byly v pravidelném kontaktu. Ladily jsme party pro tympány, které se teprve psaly. Byla to trošku divočina, psali to různí lidé a někteří neměli absolutně představu, co je na tympány možné zahrát a jaký mají rozsah. Velký dík patří Petrovi Ženčovi ze symfonického dechového orchestru Májovák Karviná, který mi půjčil nástroje a zajistil prostor pro zkoušku a po celou dobu byl ochotný pomoci s chystáním, balením a vším, co bylo třeba. Moc si toho vážím a děkuji.

Apashe na Beats for Love, pod ním Lenka Škrlová. (Foto: Aleš Honus)

Jak vypadala zkouška před samotným vystoupením?

Zkoušku jsme měli takovou improvizovanou, den před koncertem přijela Marie-Ange spolu se stage managerem Samem do zkušebny v Karviné. Pustila mi přes malou bedýnku podklady, něco jsme přehrály, spoustu toho upravily a najednou už byl čas odvézt nástroje do Dolní oblasti Vítkovice, kde se konal Beats for Love. V den koncertu jsme měli přes poledne zvukovou zkoušku, tam už jsem měla sluchátka s klikem a Marie-Ange měla mikrofon, aby nám mohla říkat do ucha, co se děje. To bylo skvělé.

Do samotného koncertu však ještě pár hodin scházelo…

Chvíle před vystoupením byly zajímavé. Řešila jsem nové a nové situace, třeba že kápě, kterou mi dali a všichni jsme v nich hráli, má rukávy až po kolena, tak jsem si je musela upravit tak, aby se s tím dalo hrát. Nebo že ostatní hrají z tabletů a já mám papírové noty a zrovna hodně foukalo a do toho ty plamenomety. Ty byly hodně blízko a hodně hřály, takže jsem nevěděla, jestli se mám více bát, že mi ty noty shoří, nebo uletí (smích)… Byla to spousta emocí. Všichni byli velice přátelští, milí. Těšila jsem se na hraní a zároveň trochu bála, protože bylo dost písní, které jsme si nezkusili, ale od začátku naší domluvy s Marie-Ange jsme se obě shodly na tom, že tohle hraní je především o tom si to užít, a tak se i stalo.

Z festivalu Beats for Love. (Foto: Beats for Love)

Jak s odstupem času hodnotíte tohle vystoupení?

Jsem vděčná za takovou spolupráci. Byl to pro mě úžasný zážitek se skvělými lidmi, přála bych každému zažít takhle velkou produkci. Během koncertu jsem se musela soustředit na hraní, v notách bylo hodně přelaďování, změn, ale užila jsem si to moc. Ta energie byla wow! Velkolepá show! A nejlepší na tom je, že jsme spolu snad nehráli naposledy.

Každopádně v minulosti jste už propojení světů taneční a orchestrální hudby zažila, protože jste se s Janáčkovou filharmonií Ostrava zúčastnila projektu Symphonic Dance Music. Jak vzpomínáte na tyto koncerty?

Já osobně mám moc ráda tyto crossoverové projekty, baví mě to. Symphonic Dance Music byl jeden z nejlépe napsaných a připravených koncertů a ráda bych si ho ještě zahrála. Podle mě, kdyby nepřišel covid, jelo by se s ním i do zahraničí. Asi to bude jedna z těch dražších produkcí, ale i tak by si zasloužila více repríz.

Během koncertu Symphonic Dance Music v Hlučíně. (Foto: Aleš Honus)

Jak jsme zmínili, jste také členkou Janáčkovy filharmonie Ostrava. Berete tohle angažmá jako vrchol své kariéry, nebo je to pro vás angažmá, které vám aktuálně dává všechno, co potřebujete, ale stále hledáte nové výzvy, takže byste se v případě nabídky nebránila i jinému stálému angažmá?

Jsem hrdá na to, že jsem členkou Janáčkovy filharmonie Ostrava. Baví mě pestrost i kvalita našich programů. Mám v orchestru manžela, přátele, nenapadá mě lepší angažmá, kam bych chtěla jít. Ve filharmonii jsem zaměstnaná na půl úvazek, takže mám i prostor hrát v divadlech a jiných projektech, což mi vyhovuje.

Který z projektů, na kterém jste se s Janáčkovou filharmonií Ostrava podílela, je pro vás zatím ten nejvýznamnější?

Každý koncert je jedinečný, ale který z těch stovek vybrat? Velká orchestrální díla, závažné symfonie, Dvořák, Janáček, Mahler? Já bych ale zmínila koncerty pro rodiče s dětmi – koncertní řadu D, jejichž autorkou je úžasná režisérka Lenka Jaborská. Z „déčkových“ koncertů máme zážitek celá rodina a žijeme z nich ještě mnoho dní poté. Na těchto koncertech jsem měla možnost zahrát si sólově třeba na psací stroj, šmirglpapíry nebo skladby pro bicí nástroje, které napsal můj manžel. Tak na tyto momenty určitě nikdy nezapomenu.

Už jste prozradila, že členem Janáčkovy filharmonie Ostrava je kromě vás také váš manžel, který rovněž hraje na bicí či perkuse. Je vaše partnerské soužití výrazně ovlivněno vašimi hudebními aktivitami, nebo se snažíte jasně oddělovat hudební kariéru a osobní život?

S manželem Františkem jsme spolu už 22 let. Seznámili jsme se na konzervatoři a bicí nástroje nás provázejí a spojují odjakživa, nejde to oddělit. Jsem ráda, že spolu pracujeme, že mám po svém boku nejen milujícího manžela, ale také zkušeného kolegu, který mi může poradit, povzbudit a má i pochopení, když jdu večer někam hrát a on je doma s dětmi a naopak.

S manželem Františkem Škrlou. (Foto: archiv LŠ)

Společně s manželem také ručně vyrábíte paličky na bicí nástroje. Co vás k tomu vedlo? Přece jenom ne každý kytarista vyrábí kytary, ne každý zpěvák zhotovuje mikrofony…

Naše FS paličky na bicí nástroje jsou jedinečné, protože jsou všechny vyráběny ručně a s láskou. František začal s výrobou už kolem roku 2000. Důvod byl jednoduchý. Tenkrát toho na trhu mnoho nebylo, nebo to bylo cenově nad jeho možnosti. První paličky na marimbu si vyrobil ze špuntů do vany (smích)… Dnes doma v dílně odléváme vlastní gumové hlavičky v různých tvrdostech, některé komponenty tiskneme na 3D tiskárně. V nabídce máme desítky různých druhů paliček a nově i „hračky pro bubeníky“ Percussion toys. Naše paličky jsou už po celém světě, ale stále řešíme každou objednávku individuálně a personalizujeme ji podle potřeb konkrétního zákazníka. František je veliký inovátor a řekla bych i vynálezce. Je to jeho velký koníček, většinu paliček vyrábí sám, já pomáhám s šitím a administrativou. Je to takový náš malý rodinný podnik.

Co považujete za největší přínos vašich divadelních aktivit? V Národním divadle moravskoslezském jste se objevila například v inscenacích Líp se loučí v neděli nebo Revizor…

Divadlo miluji. Baví mě ta pestrost mého povolání, že můžu hrát v nejrůznějších projektech i inscenacích. Jsem externí hráčkou obou ostravských divadelních orchestrů, operního i muzikálového. Líp se loučí v neděli je komorní muzikál Andrewa Lloyda Webbera, který hrajeme v Divadle 12, nebo spíš ve zkušebně orchestru Divadla Jiřího Myrona a zvuk a místy i obraz se přenáší do Divadla 12. Hraju na tympány a perkuse a v orchestru je nás jen osm. Dirigent Jakub Žídek přebíhá během představení na scénu a zpět za námi. Chvíli hraje a také zpívá na scéně, chvíli nás diriguje ve zkušebně. Toto představení je jedno z mých nejoblíbenějších, rozhodně doporučuji jeho návštěvu.

A Revizor?

To je z úplně jiného soudku. Je to klasická činohra na prknech Divadla Antonína Dvořáka, hudbu napsal Nikos Engonidis a hraju tam na buben s činelem v pochodové kapele spolu s tubou, trombónem a pikolou. Na sobě máme kostýmy a dotváříme atmosféru děje. Tady pro mě bylo nové a nejtěžší vědět, kdy kde stát, kam jít, kdy začít hrát. Být s bubnem na scéně, bez not, bez dirigenta, to bylo na tom nejtěžší. Ráda bych zmínila ještě činohru Věc Makropulos od Karla Čapka…

Samozřejmě máte prostor…

Budeme ji hrát už třetí sezonu ve Slezském divadle Opava. Hudbu napsal opět můj kamarád Nikos Engonidis, hraji tam na malletkat, to znamená elektronickou marimbu. Používám různé zvuky vibrafonů, marimby plus kombinace s looperem a pár akustických nástrojů. Celé představení jsem na jevišti na vyvýšeném pódiu skrytá lehkým závěsem, kde se snažím provázet dějem, hrát různé nálady, zvraty, být takovým alter egem Emilie Marty (hlavní postava příběhu – poznámka autora).

Lenka Škrlová. (Foto: archiv LŠ)

Od divadla zase zpátky do světa kapel, protože jste byla také členkou skupiny Bratři Orffové, a to včetně alba Šero, které získalo Cenu Anděla i Cenu Apollo. Jak vzpomínáte na působení v této skupině?

Bratři Orffové jsou láska, miluji ty písničky stále a jsem šťastná, že jsem byla spolu s Františkem deset let součástí kapely. Moc ráda na ty časy vzpomínám. To jsme ještě neměli děti, měli čas jezdit po koncertech a nespěchali jsme domů. Jsem ráda, že kapela stále funguje a vždy, když je příležitost, zajdu si na koncert.

Opomenout nemůžeme ani fakt, že na koncertech doprovázíte zpěvačku Mikaelu, o které už také padla řeč?

Mikaela je moje nejlepší kamarádka. Známe se roky a vlastně se divím, že nám tak dlouho trvalo, než jsme si spolu zahrály. Hrajeme spolu od doby covidu, kdy se rušily koncerty, divadelní představení, nicméně my jsme se začaly spolu s kluky z The Institute Ova scházet ve zkušebně a hrát. Tady jsem přičichla k reggae a už jsem s Mikaelou zůstala. Momentálně hrajeme v sestavě Mikaela, Payaman CU jako DJ, saxofonista Pavel Prokop a já, což mě baví.

Co vás čeká v nejbližší době?

Čeká mě ještě měsíc prázdnin, společný čas s rodinou, dětmi – máme dva syny ve věku 13 a 10 let. To ale uteče jako voda a bude září, tedy nová sezona, a všechno vypukne zároveň – filharmonie, divadla i workshopy o bicích nástrojích, které připravujeme spolu s mým manželem a Lenkou Jaborskou s názvem Buší nebuší. Těším se na blížící se premiéru filmu Srnky, kde mám roličku. Jeden den v týdnu učím na Základní umělecké škole ve Svinově, kde mám bubenický band a školní kapelu, což mi připomíná, že 6. září hraje naše školní kapela na Guláš festu ve Svinově a basista nemůže, takže plán na léto mimo jiné je, že se naučím na basu… (smích)