Něco něco: Často nám říkají, že určitě vycházíme z nějaké kapely, o které jsme ale nikdy neslyšeli

Jak v kontextu vašich ostatních písní vnímáte letošní singl Nemám zájem?

Tomáš: Nemám zájem plynule navazuje na naše předchozí singly Všechno se rozpadá a Do tmy. Ve všech třech prozkoumáváme ostřejší zvuk a přímější texty. Už nekroužíme kolem a nebojíme se jít víc na dřeň.

Ve skladbě se zpívá „Vadí mi to, co je kolem, nemám o nic z toho zájem…“ Jedna věc je, že nám něco vadí a rozčilujeme se kvůli tomu, druhá věc je, že když nám něco vadí, tak se pustíme do řešení této situace. Co nám tedy nejvíce brání v tom, abychom se do řešení problémů pouštěli?

Tomáš: Tohle nechceme zobecňovat, ale můžeme určitě vysvětlit, jak jsme to mysleli v případě tohoto konkrétního textu. Vypořádáváme se v něm právě s těmi věcmi, které sami změnit nemůžeme. Klimatická krize, hladomor v Gaze. Psali jsme to v době, kdy Spojeným státům americkým vládl tandem Trump/Musk – tohle jsou věci, které sami nijak neovlivníme a o to víc jsou frustrující a zničující. Pro nás jsou východiskem lidé kolem nás, koncerty a hudba. Proto se v refrénech zpívá: „Ale vím, že my to zvládnem”. Tím „my” nemyslíme kapelu, ale komunitu kolem nás, díky které je všechno o dost snesitelnější.

Je uvedený singl předzvěstí nového alba? V čem bude na předchozí počin Třetí navazovat a v jakých bodech by mělo být jiné?

Tomáš: Léto trávíme ve studiu a píšeme další album, které bude pokračovat v linii posledních třech singlů. Bude přímočaré, nekompromisní a větší nářez. Na předchozí desku nebude navazovat v ničem. Chceme se posouvat a vyvíjet, objevovat nový zvuk a možnosti vyjádření.

Tomáš Tkáč na koncertu v Kasárnách Karlín.. (Foto: Petr Zewlakk Vrabec)

Když se zaměříme na píseň Všechno se rozpadá, tak když jste skladbu tvořili, měli jste na mysli „všechno“ v nějaké konkrétní oblasti, nebo „všechno“ obecně či celkově?

Alžběta: Bylo to myšlené hodně osobně. Ten text začal vznikat začátkem roku 2024 a odrážel jeden úplně konkrétní a osobní pocit, že něco, co mělo být jisté a mělo dobře fungovat, se rozpadá. Texty často píšeme tak, že nějakou velmi konkrétní a intimní věc zobecníme a vystavíme kolem ní prostor a příběh, do kterého se pak můžou vejít všichni posluchači. Singl jsme vydali loni na podzim, v době amerických voleb, takže nechtěně komentoval emoce a frustrace spousty našich posluchačů.

Ve skladbě se mimo jiné zpívá „…vím přesně, co chci říct, ale zmizela slova…“ Nabízí se tedy otázka, jak zajistit lepší komunikaci s lidmi kolem nás, abychom po ruce vždy měli taková slova, která povedou k porozumění, i když třeba s druhými nesouhlasíme?

Alžběta: To se možná nabízí, komunikace je určitě důležitá, ale tento verš je trochu o něčem jiném. Je o pocitu zamrznutí, které jsem několikrát v životě zažila. Všechny ty situace byly extrémně nepříjemné. Doteď ve mně nějakým způsobem doznívají a napsat o nich je pro mě jeden ze způsobů, jak se s nimi vypořádat.

V songu Co vlastně chceš II zaznívá: „Cesta není žádná /// Cestu tvoříš tím, že jdeš“. Dají se tato slova interpretovat tak, že každý z nás má zodpovědnost za své činy a že nemáme čekat, co nám dají druzí?

Alžběta: Myslela jsem to spíš tak, že nic není předem dané, a proto má cenu věci zkoušet. Sama jsem se mockrát nechala odradit a věci jsem ani nezkusila, protože jsem nevěřila, že by se mohly povést. Jenže takhle se pochopitelně nikam nedostanu. Až když jsem se začala do věcí pouštět, začaly se mi dařit.

Jak moc vás ovlivnily kapely typu Ultravox, OMD a další elektropopové ikony z osmdesátek,  které tenkrát byly na výsluní? Vnímáte je jako nedostižné vzory, nebo spíše jako odrazový můstek, přičemž máte za to, že se dá elektropop dělat jinak a lépe?

Alžběta: Já ani jednu z těch kapel neznám. Vzory a inspirace určitě máme, zároveň se nám děje celkem často, že za námi chodí lidé s tím, že určitě vycházíme z nějaké kapely, o které jsme ale ve skutečnosti nikdy neslyšeli.

Alžběta Trusinová v ostravském klubu Dock v roce 2024. (Foto: Aleš Honus)

Byli byste raději, kdyby se módní vlna elektropopu z 80. let 20. století vrátila, nebo je pro vás výhodnější, že si v rámci žánru zachováváte určitou jedinečnost?

Alžběta: Takhle nás nikdy nenapadlo nad věcmi přemýšlet. Děláme hudbu, která nás samotné baví a nucená jedinečnost není to, o co usilujeme.

Kořeny kapely najdeme v Moravskoslezském kraji. Jak konkrétně a jak moc se ve vaší tvorbě právě Moravskoslezský kraj projevuje?

Tomáš: V Beskydech jsme napsali celou desku Útržky. Naše nejposlouchanější písnička Mezery je o Beskydech celá a její klip je natočený na Hukvaldech. My si dalších vlivů tohoto kraje nejsme vědomi, ale zdejší publikum možná ano, protože naše koncerty v Ostravě, Opavě i ve Frenštátu pod Radhoštěm měly skvělou odezvu a energii. Prostě nás strašně baví tady hrát.

V čem nejvíce vás působení v kapele Něco něco ovlivnilo po osobní stránce?

Tomáš: Kapela je pro mě vztah jako každý jiný a je potřeba na něm pracovat, aby fungoval, vyvíjel se a nebyl toxický. A to člověka určitě ovlivňuje a posouvá.

V čem vidíte největší přínos toho, že s vámi začal více a častěji spolupracovat bubeník Václav Švestka?

Tomáš: Vašek je skvělý hudebník s nezastavitelnou energií, díky které jsou koncerty o hodně zábavnější. Zároveň se živí jako producent a u chystané desky jsme s ním začali částečně spolupracovat i na psaní písniček. A funguje to parádně.

Co vás čeká v nejbližší době?

Tomáš: Do konce roku se chceme věnovat hlavně chystané desce, ale čeká nás i pár koncertů. V pátek 5. září budeme hrát v Ostravě v rámci akce Naděje Moravskoslezského kraje, 31. října zahrajeme v Brně v klubu Alterna a hned 1. listopadu ve Frýdku-Místu na festivalu LiMiTy.