Uklidni mysl a otevři ji božským zážitkům. První koncerty Ostravských dnů potvrdily výjimečnost festivalu

Ostravské dny jsou událostí, která nemá ve světě obdoby. Nejen desetidenní festival současné hudby, ale i s ním související Institut poskytující mladým autorům z celého světa třítýdenní pracovní prostředí, se kterým se jen tak někde nesetkají. Tyto unikátní kompoziční kurzy nabízejí nejen setkání s řadou světových osobností, ale také možnost být celé tři týdny doslova namočení v té nejsoudobější a nejexperimentálnější hudbě, kterou si lze představit. K tomu všemu mají mladí skladatelé k dispozici nejen virtuózní sbor Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka, ale i dva speciálně sestavené orchestry – jeden symfonický zvaný ONO (Ostrava New Orchestra) a druhý komornější s názvem Ostravská banda, které tvoří vybraní hráči z celého světa. Jejich mladý věk a hlavně zápal pro věc dávají záruku dokonalé a hluboce pochopené interpretace všech skladeb, které se jim dostanou do ruky, respektive na notový pult. Není proto divu, že o tyto skladatelské kurzy je mezi mladými autory enormní zájem. Letos se hlásili zájemci z 18 zemí a čtyř kontinentů a bylo vybráno 35 rezidentů Institutu. Osm z nich z ČR. Je tedy patrný velký vzrůst zájmu i mezi českými studenty. Pro srovnání – v roce 2021, kdy se konal první ročník Ostravských dnů, byli z 31 rezidentů z ČR pouze čtyři.

Meritem Ostravských dní však zůstává festival, který je unikátní tím, že nedělá rozdíly. Na jednom koncertě tak vedle sebe mohou zaznít skladby začínajících i renomovaných autorů. Organizátoři dobře volí i prostory pro provádění této hudby, která bývá často na pomezí mezi hudbou, divadlem, zvukovou instalací či performancí. Skvělé prostory Trojhalí Karolina, Futurea či Národního zemědělského muzea nabízejí posluchačům nevšední zážitky, které se jim společně s neotřelou hudbou nesmazatelně vryjí pod kůži.

Ze čtvrtečního programu ve Futureu. (Foto: Martin Popelář)

Tak jako mívá legendární kapela svou předkapelu, tak i zahajovací koncert Ostravských dní mívá svých několik „předkoncertů“. Ve čtvrtek 21. srpna to byl dokonce trojkoncert umístěný do podzemních i nadzemních prostor Futurea (bývalé výklopny uhlí) a Národního zemědělského muzea v Dolní oblasti Vítkovic. V první části zazněly skladby mladých autorů – rezidentů Institutu Ostravských dnů. Následovala padesátiminutová kompozice Petra Ablingera pro sólovou flétnu (a dalších 70 fléten z pásu) s názvem Against Nature ve fantastickém podání Erika Dreschera. Na poslední třetinu trojkoncertu se museli posluchači přesunout do Národního zemědělského muzea, kde nastalo „Probouzení intonarumori“, historického nástroje, který se společně se jménem Luigiho Russola a směrem nazvaným futurismus zapsal zlatým písmem do historie hudby. O oživování tohoto nástroje se zasluhuje soubor nazvaný EFNI (Ensemble Of Futurist Noise Intoners) pod kurátorským vedením Petra Studeného.

Ze čtvrtečního koncertu na Fakultě umění. (Foto: Martin Popelář)

Páteční koncert 22. srpna zaměřený na algoritmickou kompozici se odehrál v koncertním sále Fakulty umění Ostravské univerzity a přinesl opět nejen další jména rezidentů Institutu (Ian Mikyska, Marek Krajňák), ale i osvědčené matadory soudobé hudby v této oblasti, kterými jsou např. Lejaren Hiller, James Tenney či Herbert Brün..Exceloval Mivos Quartet, ale i sólisté Daan Vandewalle či houslista Conrad Harris.

Sobotní odpoledne 23. srpna patřilo tradičnímu Minimaratonu elektronické hudby pod patronací Martina Režného a přesunulo se opět do industriálních prostor Dolní oblasti Vítkovic. Od dvou hodin odpoledne do půlnoci se představilo 13 různých umělců či uskupení. A aby toho nebylo málo, pokračovalo se ještě off programem až do dvou do rána.

Po všech „předkapelách“ se konečně dostáváme k nedělnímu zahajovacímu koncertu nazvanému Orchestra Opening. Co by mohlo být na zahajovacím koncertu většího než skladby pro tři orchestry? Když Petr Kotík v květnu 1999 na Pražském jaru prováděl Stockhausenovy Gruppen a další tři skladby pro tři orchestry společně s Janáčkovou filharmonií Ostrava, už tehdy věděl, že v této linii bude pokračovat. V roce 2001 a 2003 pak koncert pro tři orchestry zrealizoval i na Ostravských dnech a v roce 2004 na berlínském MaerzMusik. Dalšími dirigenty byli Zsolt Nagy, Christian Arming a Petr Vronský.

Z koncertu pro tři orchestry v Trojhalí. (Foto: Martin Popelář)

Co znamená tvořit hudbu pro tři nezávislá hudební tělesa – tomu mohli přijít na kloub posluchači zahajovacího koncertu Ostravských dnů v neděli 24. srpna v Trojhalí Karolina. Koncert pro tři orchestry a tři dirigenty představil celkem čtyři skladby čtyř autorů, kteří byli s festivalem dlouho a pevně propojeni. Jak zmínil Boris Klepal ve svém úvodním projevu, dva z autorů (Lucier a Niblock) už bohužel mezi námi nejsou, ale jejich duše jsou tady stále. A pokračoval vybídnutím posluchačů: „Vypněte si své mobilní telefony, otevřete srdce a mysl a užijte si večer“. Petr Kotík navázal příkladem rozdělení uměleckých děl na ta, která usilují o výraz krásy, a ta, která provokují naše myšlenky a cítění. A upozornil, že hudba, kterou uslyšíme, náleží do té druhé kategorie. Vzpomněl také na Johna Cage, který se před mnoha a mnoha lety dostal do krize a ptal se: Proč? Proč to dělá? A dospěl k odpovědi v tomto smyslu: uklidnit mysl a otevřít ji božským zážitkům.

Dramaturgie koncertu byla velmi nápaditě vystavěna. Skladby, které byly spolu zařazeny do stejné poloviny, nesly řadu společných znaků. V první polovině byla uvedena skladba Philla Niblocka Three Orchids a skladba Diamonds Alvina Luciera. V případě obou skladeb jde o drony, dlouhá glissanda, smyčky. Posluchač je pohlcován právě znějícím zvukem, jeho aktuálním tvarem a vývojem, který se proměňuje jen velmi pomalu a dává tak možnost posluchači ztotožnit se se zvukovým proudem a nechat se jím unášet do nepoznaných krajin. Ve druhé polovině koncertu zazněly skladby diferencovanější a bohatější na jednotlivé hudební události. Byly to Variace Petra Kotíka a GAME XXII for Ostrava Bernharda Langa napsaná na žádost Petra Kotíka, využívající přesně obsazení jeho skladby a jemu také věnovaná. Pojďme se podívat na jednotlivé skladby blíže.

Z koncertu pro tři orchestry. (Foto: Martin Popelář)

Skladba Three Orchids Phila Niblocka komponovaná v letech 2002 až 2003 je dalším příkladem toho, jak překvapivě účinná může být velmi restringovaná harmonická volba jako základ pro rozsáhlou kompozici pro tři orchestry, pokud je obohacena pečlivě organizovanými manipulacemi v oblasti mikrotónů a mikrotonality.

Niblock přiřazuje každému za tří orchestrů pouze jeden základní tón, aby vytvořil tříhlasý akord E, H a G. Každá nota je napsána tak, aby byla hrána s mnoha mikrotóny, což v každém orchestru vytváří mnoho součtových a rozdílových a alikvotních tónů. Niblock jako zkušený skladatel věděl, že se může spolehnout na velmi bohaté vzorce alikvotních tónů vzhledem k mnoha různým barvám jednotlivých nástrojů v orchestru. Tak postupně dosahuje rozvíjejících se barev s bohatými paletami, které si vytvářejí svůj vlastní život charakterizovaný vibrujícími barvami a pulzujícími oscilacemi ve všech rejstřících, od velmi vysokých až po extrémně nízké.

Jakmile prostřední orchestr, který dosud hrál H, začne pomalu přecházet na A#, vnitřní pulzace se nepředvídatelně zesilují a obklopují hlavní tóny celou škálou mikrotonálních jevů, barevnými okraji a jiskřivými švy. Když po delší fázi postupného přechodu konečně dojde k A#, harmonická změna přináší zcela novou kvalitu. Jako by se změnila nejen harmonická dimenze, ale ještě více vnímání zvukového prostoru jako celku. Je působivé vnímat, že interference působí také na rytmus v rejstříku hlubokých nástrojů a vytvářejí rozmanité bohaté pulzace.

Bylo pozoruhodné zažít pestrobarevný výsledek Niblockova konceptu založeného pouze na třech tónech, který formoval zvuk otevřeně a v plné šíři široce rozvinutého tonálního spektra.

Skladba skončila nečekaně, jako by byla prostě uříznuta, jak to většinou v Niblockových skladbách bývá. Na tento efekt se vždy při poslechu nejvíce těším. Skladba by mohla pokračovat donekonečna, Phil Niblock však věděl, že v tom okamžiku jsme již slyšeli a pochopili poselství a že poslech 22 minut jemného hučení s miliony mikrodějů uvnitř struktur osvěžil naše uši i naši hudební fantazii. Nebylo potřeba nic dodávat.

Z koncertu pro tři orchestry. (Foto: Martin Popelář)

Je vždy působivé a vzrušující zažít sebereferenční sílu a věrohodnost elementárních hudebních událostí. Řeč je o postupně se měnících pohybech tónů v obou směrech, nahoru i dolů současně. Explozivní síla takového uvažování a takových hudebních procesů ve srovnání s tradičním chápáním harmonie je výrazná a ohromující. Ve skladbě Diamonds Alvina Luciera (1999) se zdá, že se objevuje z vlastní vůle v příslovečném harmonicky otevřeném prostoru, který je ve všech směrech neomezený. A přesto se spektrum tohoto „prostoru“ jeví podivně věrohodné a organizované. Jak již zmínil Charles Curtis, nezávisle na Lucierově inspiraci v podobě grafických matic a vzorů se pro posluchače otevírá bohatý zvukový svět, který je zcela nezávislý na programových interpretacích. Možná že autonomní hudební události nelze nakonec nikdy redukovat na mimohudební modely, i když byly inspirovány takovými myšlenkami. Možná by se ani nemělo pokoušet vysvětlovat nebo rozumět hudbě pomocí poněkud reduktivních analogií, protože Lucierova orchestrální sklizeň jeho Diamonds je bohatá a neomezená a jistě vydrží četné poslechové procesy a pravděpodobně nikdy nebude možné ji plně vyčerpat do hloubky.

Pocit nadčasovosti, který vzniká při poslechu, se vztahuje i na Luciera. Zajímavé a osvěžující je využití tří zvonkoher rozmístěných po místnosti, jejichž melodické fragmenty, každý s mírnými rozdíly v tempu, vytvářejí otevřenou oscilaci a interference. Je vzrušující sledovat vývoj tohoto kontrastního nápadu. Současně se smyčce šplhají k nejvyšším harmonickým barvám a nejhlubším hlubinám. Nůžky se rozevírají. Závěrečná část se vyznačuje nepředvídatelnými tóny v nápadité instrumentaci. Harmonicky ve zdánlivě otevřené sekvenci, jako by byla otevřená nesčetným variacím, se objevují nekonečné mozaiky barev, které do sebe plynule přecházejí. Spojení rotujících, asymetrických řezů jiskřivých drahokamů skladbu uzavírá. Konečný efekt konce skladby není tak výrazný jako u Philla Niblocka, neboť zde nehrají všichni, struktura skladby je mnohem diferencovanější. Skladba by mohla skončit i otevřeně, protože posluchač si již dávno vytvořil představu o potenciálně nekonečném pokračování hudebních událostí.

Dirigent Petr Kotík. (Foto: Martin Popelář)

Skladba Petra Kotíka Variations for 3 Orchestras, na které pracoval od roku 2002, poprvé zazněla na Ostravských dnech v roce 2003. Po dalších úpravách skladba zazněla ve své finální podobě na festivalu MaerzMusik v březnu 2004.

Bohatá barevná paleta Variací na začátku druhé části byla v programu vítaným kontrastem. První část díla se vyznačovala četnými kontrastními melodickými fragmenty, barvami, impulsy a delšími, rozvíjejícími se vrstvami barev aplikovanými jako v koláži, které se ke konci stále více sjednocovaly díky opakujícím se motivům dechových nástrojů a celkovému zpomalujícímu charakteru. Prostorové rozdělení do tří široce diverzifikovaných orchestrů pod vedením dirigentů Johannese Kalitzkeho, Petra Kotíka a Petera Rundela zde obzvláště vyhovovalo hudebnímu konceptu.

Na rozdíl od poněkud pointilistické textury na začátku se struktura ke konci změnila v homogennější barevná pole. Uzavřenější sekvence, delší, prostorově střídající se nebo proplétající se plochy a barvy. Postupy v paralelních kvintách, tak typické pro Kotíkovu hudební řeč, byly variací na jeho dřívější skladbu Many Many Women.

Ostinato v barvách dechových nástrojů, později podložené a překryté chromatickým smyčcovým tutti, uvedlo závěr. Ke konci se styl variací zcela změnil. Zvuk charakterizovaly stále řídnoucí dechové a smyčcové pasáže, obohacené o perkuse.

Kdokoli však očekával postupné vydechnutí „al niente“, byl zklamán. Skladba se opět vyvinula v eskalaci charakterizovanou dramatickou neklidností a nepředvídatelností s otevřeným závěrem. Nepředvídatelnost charakterizovala skladbu až do samého konce. Kotíkovi se ve Variacích podařilo kompozičně vytvořit základní náladu, jejíž nejzajímavějším impulsem bylo neustálé hledání sebe sama prostřednictvím otázek a rozhodnutí.

Dirigent Johannes Kalitzke. (Foto: Martin Popelář)

Jméno Bernhard Lang není potřeba ostravskému publiku více představovat. S festivalem je lektorsky spjat od roku 2009 a nezapomenutelné jsou např. jeho skladby Monadologie XXXVII „Loops for Leoš“ nebo jeho opery Reigen či Hrátky s Trumpem.

Bernhard Lang věnoval svou 42minutovou skladbu Game XXII for Ostrava, která zazněla na koncertě ve světové premiéře, svému zadavateli Petru Kotíkovi. Využil obsazení Kotíkovy orchestrální skladby Variations, na kterou skladba navázala. Bylo zajímavé slyšet a vidět, jak Langova původní myšlenka, v níž si orchestr představoval jako tři gigantické gramofony s různými rychlostmi, které vždy hrají asynchronně, nakonec vyústila v konečnou podobu rozsáhlé skladby. Znějící celek tří orchestrálních skupin procházel nepředvídatelnou cestou, na níž jsme se setkávali s fragmenty událostí, řetězením, smyčkami, překrýváním a postupy, z nichž některé byly dané, ale většinou byly otevřené. V nich dirigent určoval pouze začátek plochy a další hudební dění už záleželo na hráčích samotných, jak se rozhodnou a kterou strukturu kdy použijí.

Pro posluchače bylo velkou výzvou sledovat vzrušující dění živého provedení tohoto velkého orchestrálního díla. K orientaci ve zvukovém prostředí sloužilo aktuální zvukové dění, harmonické jevy, použití rejstříků, rytmu, měnící se barvy, střihy, momenty překvapení, kterých však nebylo až tolik, na kolik býváme v Langově tvorbě zvyklí.

Bernhard Lang používá mnoho kombinací mezi tutti a jednotlivými skupinami, aby dosáhl co největšího kontrastu a udržel procesy v maximální bohatosti událostí a napětí. Četné perkuse jako marimba, dva vibrafony, dřevěné tom-tomy, malý buben, velký buben, bicí souprava, tympány, činely, tam-tam atd. podporují velkou část barevných akcentů, formálních změn, střihů či smyček.

Skladba měla několik velmi působivých odpočinkových oáz umístěných vždy po gradaci. Jedna z nich byla velmi působivá až meditativní, kdy se mezi marimbou a dvěma vibrafony objevilo jakési klidné dýchání, doprovázené nízkými tremoly smyčců, na které později navázaly rytmické, opakující se figury a zasmyčkované ostinato akordy. I v místech zředění však skladba nikdy neztratila tah, vždy bylo co poslouchat a vždy co sledovat. Vývoj nenechal posluchače na pochybách, že jde opět o jedno z mimořádných děl tohoto autora. Skladba končí třemi sóly – každé se ozve z jednoho orchestru. Poslední zní jako otázka. Pokud je to otázka, zda koncert stál za to, odpověď zní určitě ano.

Závěr koncertu pro tři orchestry a tři dirigenty. (Foto: Martin Popelář)

Obrovský potlesk a bravo početného publika v dokonale vhodném prostoru Trojhalí, vynikající výkon všech tří dirigentů Johannese Kalitzkeho, Petra Kotíka a Petera Rundela, kteří odvedli skvělou práci, i fantastická souhra všech tří orchestrů plných nadšených mladých interpretů, kteří hrají s absolutním nasazením a nebývalým zápalem, bude v srdcích i myslích posluchačů doznívat ještě dlouho. Všem, kterým se podařilo uklidnit mysl, dostalo se božského zážitku.