Film Jarek o milovaném i nenáviděném umělci je smířlivý portrét, který chce překlenout bariéry

Na uvedení filmu Jarek v ostravské předpremiéře jsem se osobně hodně těšil. Protagonisté slibovali otevřený a nezávislý pohled, ostravský bard rovněž avizoval mnoho zajímavých informací ze svého poutavého života. O profesionální úvod se postaral šéf agentury Petarda Production a producent Petr Šiška, který se ujal moderace a stručně vyzpovídal filmový tým. Zatímco scénárista Marek Dohnal se ostentativní otázce Šišky, co jej v průběhu natáčení překvapilo, elegantně vyhnul a děkoval na všechny strany, Petra Všelichová na dotaz, zda skutečně nepatří mezi Nohavicovy fanoušky, zareagovala. Režisérka dokumentu vysvětlila, že vyrůstala na kapelách Psí vojáci a Garage, a podotkla, že se jí snad v několika okamžicích podařilo dostat Jarkovi pod kůži.

Slovo si před samotnou projekcí nakonec vzal i sám Nohavica, který zpočátku působil rozechvěle. Brzy však našel svou typicky rozvernou polohu, když naoko „vypeskoval“ jednoho diváka za natáčení na mobil: „V kině se netočí, v kině se dívá.” Pak ostravský bard pokračoval vážněji: „Chtěl bych hlavně poděkovat, že jste tady. Že tady můžu být společně s vámi. Je to trochu tréma a rozpaky, připadám si, jako ve svém obývacím pokoji, kde otevírám své album. Je to krásný pocit, protože mnozí z vás jste součástí toho alba.” Potom Nohavica spatra vystřihnul živě svou píseň Já už jsem tu byl, po níž se setmělý sál kina Luna ponořil do očekávaného vyprávění o životě patrně nejožehavějšího českého umělce posledních desetiletí.

Záběr z filmu Nohavica. (Foto: Petarda Production)

Filmový příběh Jaromíra Nohavici začíná příznačně ironickým popěvkem: „Chtěl jsem vám říct, že to, co chci vám říct, dřív, než mohu říct, musím někde říct. A to vám teda řeknu, že hned, co to tam řeknu, tak oni na mne řeknou: No, co jsem vám říkal!“ Symbolika této potměšilosti je umocněna úryvkem písně Darmoděj, do které Nohavica začíná poměrně nekompromisně vyprávět: „Já už mám dost toho, aby mi někdo přikazoval, co mám zpívat, co mám hrát, jaké knížky mám číst, s jakými lidmi se mám stýkat. Já si chci žít podle svého, nikomu v tomto neubližuju.“

Film Petry Všelichové je koncipován jako volné vyprávění různých kapitol Nohavicova života. Dohnalův scénář víceméně respektuje časovou posloupnost, kterou prostupují různé záběry z rodinného života, koncertů a cest po Americe, Kanadě i evropských zemích. Největší prostor tvůrci věnovali vykreslení rodinných poměrů. Nohavica zeširoka vypráví o svých prarodičích a rodičích. Divák je vtažen do jeho osobního vesmíru a podívá se s ním do míst, kde byl nebo kde žil. Ke všem se váže konkrétní vzpomínka, která se později zrcadlí v tématu některé z jeho písní.

Jarek provede diváka vším možným, někdy jsou to veselé příběhy, jindy úsměv mrzne na rtech: „Tohle je stěna, na kterou jsem v šedesátém osmém psal: V hokeji sme vyhráli, teraz vyhráme tiež. Já, Čech, jsem to psal záměrně slovensky, možná, aby nikdo nepoznal, že jsem to napsal já,“ líčí Nohavica pohnuté okolnosti okupačního roku.

Záběr z filmu Nohavica. (Foto: Petarda Production)

Bez obalu písničkář ve filmu otevírá osudy své rodiny: „Tata vstoupil do strany po válce jako mladý kluk, po roce 1968 ho vyloučili a vyhodili z práce. Byl zklamaný, zlomený… Byl Dubčekovec a dokonce v rodině měli někteří blbé kecy, že stál na špatné straně,” zmiňuje Nohavica s neskrývanou hořkostí v jednom okamžiku.

Ve filmu se mnohokrát objeví Nohavicovi hudební kolegové. Největší prostor má Karel Kryl, o kterém Jarek řekl: „Karel byl tím, kdo mě přivedl k psaní opravdových písní.“ Divák se podívá i k Nohavicům domů, kde ho přivítá jeho životní láska, manželka Martina. O té Nohavica říká nekompromisně: „Ta moje jediná. Taková černovlasá, menší, hluboké oči měla, já jsem se na ni podíval a řekl jsem si, ty vole, to není možné!”

Méně úsměvné jsou záběry z psychiatrické léčebny ve Šternberku, kde se Nohavica z vlastního rozhodnutí počátkem devadesátých let léčil z těžké závislosti na alkoholu. I zde je vidět, že nejde o žádné aranžmá, Nohavica v některých chvílích působí téměř zaskočeně a nevěřícně si čte ve svém vlastním chorobopisu. „Když jsem byl opilý, nenapsal jsem nikdy nic kloudného. Co jsem se vykašlal na to chlastání, tak jsem jakoby přešel do jiné doby. Že prostě nepiju, že se ráno vzbudím a vím, co jsem dělal večer. To byla pro mě ta moje revoluce vnitřní, která přišla souběžně s tou revolucí vnější,“ vysvětluje písničkář.

Záběr z filmu Nohavica. (Foto: Petarda Production)

Pochopitelně největší očekávání diváka míří k otázkám ohledně Státní bezpečnosti a kontroverzního převzetí ceny z rukou prezidenta Vladimira Putina.

K prvnímu tématu ve filmu říká: „Tlak byl každodenní a byl urputný a ukrutný. Já jsem začal hrát v roce 1982 a už v červnu 1984 jsem měl první zákaz.“ Odmítá to ale považovat za projev odvahy. Odvahu podle něj prokázali ti, kteří jeho koncerty zorganizovali a nesli pak následky.

Spolupráci se Státní bezpečností Nohavica ve filmu svými slovy odmítá. „Oni mě fakt neměli na to, abych jim přinášel nějaké informace. Já kdybych opravdu byl tím, za kterého mě lidé mají, tak by seděla půlka folkového hnutí. Já vám takto do očí říkám, já jsem nebyl estébák. Já jsem jen k nim musel chodívat na výslechy s těmi roztřesenými koleny a bušícím srdcem. Ostatně, ukažte mi jednoho člověka, který po těch čtyřiceti letech může říct: Jarek mě udal a ublížil mi. Není takového člověka.“

Na otázku o politické příslušnosti Nohavica odpovídá tajnosnubně: „Politická příslušnost? Jarek Nohavica! Podívej se, co vyvolalo to, že jsem převzal vyznamenání za to, že jsem zpíval písničky Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. A byly to písně, které se nelíbily už tehdy v osmdesátých letech. Například píseň o metru, to nemůže socialistický zpěvák zpívat. Za tyhle písně, které jsem si přeložil, jsem po letech dostal Puškinovu cenu, kterou mi předal prezident Ruské federace.“

Klíčová pasáž přichází na konci filmu, kde Nohavica vypráví: „Hned, jak to začalo, tak jsem se ozval, že tu válku neschvaluju. A zpíval jsem Pánové nahoře, že to je písnička o vás, pane prezidente Putine. To nemá nic společného s tím vyznamenáním. To vyznamenání jde stranou.“

Na otázku, jaký má vztah k Putinovi, divák slyší odpověď: „Je to úředník. Je to úředník, který je zvolený v čele státu. Který mi předával vyznamenání, které mi udělili za to, že jsem zpíval písně.“ Následně otázku položí i sám Nohavica: „Jaký vztah? Já jsem s ní nebyl na kafe!“

Na poznámku, že by stačilo, aby medaili vrátil a tak si naklonil všechny, kteří ho nemají rádi, odpovídá rezolutně: „To nikdy neuskutečním, protože to je laciné gesto a navíc je proti mému přesvědčení. A hypotetická otázka, kdybych nedostal tu cenu před lety a dostal jsem jí teď? Jestli bych jí přijal? Ano, přijal, protože je to pořád stejná cena. To, co jsem zpíval, jsem zpíval, a nevím, proč bych si pro tuhle cenu neměl jet,“ říká Nohavica ve filmu a dodává „Já jsem o žádnou z těch cen nežádal. Já se k mocným tohoto světa nelísám. Oni chodí ke mně. Volají mi, dávají mi ocenění. Já jsem, když to přeženu, šašek na tom královském dvoře.“

Záběr z filmu Nohavica. (Foto: Petarda Production)

Filmový příběh Jaromíra Nohavici je i přes uvedené podrobnosti koncipován zejména smířlivě, citlivě a ohleduplně. Dokument přesto nevyznívá jako obhajoba, ani vlastně nepřináší nová překvapivá, a už vůbec ne šokující zjištění. Působí ponejvíce jako oslavný portrét a pocta osobnosti, která i přes četná nedorozumění ze strany části veřejnosti, vyprodává koncerty doma i v zahraničí. Možná proto je vypravěčem svého příběhu sám písničkář, ačkoliv se v dokumentu objevuje řada jiných umělců, nejčastěji Nohavicových kolegů z folkové hudby.

Film Jarek je příběhem člověka, který si svůj úspěch zasloužil houževnatou prací a nesmírným nasazením. Nohavica vystupuje přirozeně a nenuceně jako „starý muž“, který má rád lidi bez ohledu na to, jestli patří do jeho fanklubu, nebo jim je lhostejný. Je to člověk, který si zakládá na rodinném životě a respektování tradic, ale současně je dokáže hravě překonávat a obohacovat o nové postupy. Jeho písně se překládají a hrají v mnoha zemích světa, v tomto ohledu je fenomén tohoto písničkáře bezprecedentní, což ilustrují četné záběry z různých ocenění, koncertů a významných událostí, které zachycují Nohavicův mnohostranný talent lidového vypravěče, rebela, barda, baviče, glosátora a současně jakéhosi „ranhojiče“ v jedné osobě.

Záběr z filmu Nohavica. (Foto: Petarda Production)

Je zřejmé, že branži písničkáře Nohavica vnímá jako dar a poslání, které ho neskutečně baví. Na pódiu je nedostižný profesionál, který je schopen odehrát několikahodinový koncert zpaměti, rozdat se pro své publikum nebo se povznést nad nepřízeň svých oponentů. Současně odmítá být spojován s jakýmkoli režimem a ocenění, které získal, nevnímá jako sympatizování s politickými činiteli. Není na něčí straně, je na své straně, což patří k riziku povolání písničkáře, který nestojí v žádné řadě, ignoruje sociální sítě a pokusy vměstnat jej do nějaké škatulky.

Celým filmem se prolíná několik desítek písní. Jejich autor pak v závěru s jistou stoickou moudrostí rozjímá, které písničky, až tady nebude, přežijí pro budoucí generace. Nakonec prozradí svůj skromný a docela vtipný jediný tip.

Reakce publika, které na předpremiéře v kině Luna tleskalo tomuto milovanému i odsuzovanému géniovi ve stoje, naznačila, že Nohavicovy písně pravděpodobně zůstanou živé, dokud se bude zpívat.