Kde je naše vlast? Her Country Nikol Bókové a večer s Baborák Ensemble na SHF

Už první čísla večera potvrdila, že hráči kolem Radka Baboráka disponují vzácnou schopností spojit technickou virtuozitu s kolektivní disciplínou a zároveň zachovat osobní vklad každého člena. Zvuk ansámblu byl kompaktní, pružný, barevně bohatý, přitom nikdy nepůsobil mechanicky ani okázale. Každá fráze nesla dech života a posluchač měl dojem, že sleduje rozhovor přátel, kteří se navzájem inspirují a doplňují.

Radek Baborák, sám neomylný ve všech směrech hudební interpretace, se zde projevil jako skvělý lídr – nikoli okázalým gestem, ale nenuceně, s ohromnou přirozenou energií a radostí. Jeho vedení ansámblu bylo radostí sdílenou, ne autoritou uplatněnou shora: dokázal dát prostor každému ze členů souboru a nikoho nezastiňoval. Baborák Ensemble tak působil jako živý organismus, v němž je každý hlas slyšet, ale všechny směřují k jednomu cíli.

Radek Baborák (vpravo). (Foto: Ivan Korč)

V jejich podání jsme měli možnost nahlédnout do děl Ástora Piazzolly – Tango Nuevo i Manuela de Fally – El Amor Brujo. Je známo, že Radek Baborák má k Piazzollovi osobní vztah: argentinský mistr sice pro lesní roh nenapsal jedinou skladbu, ale Baborák, uchvácen jeho hudebním světem, dokázal Piazzollovy kusy přetavit do hornového repertoáru s takovou přesvědčivostí, že působí, jako by byly pro tento nástroj napsány od počátku. Koncert uvedl transkripcí Tango etudy č. 4, původně pro sólovou flétnu, a už zde se ukázalo, že Baborák je interpret, který nehledá limity nástroje, ale jeho nečekané možnosti.

Co říci k interpretovi, který hraje s naprostou jistotou a samozřejmostí? U Radka Baboráka nejde o žádné „překvapení“, žádný boj o technickou preciznost či intonační čistotu – tyto parametry jsou u něj samozřejmostí, nikoli cílem. Cílem je hudba sama, její obsah a sdělení. A právě proto jeho hra působí tak osvobozujícím dojmem: není zatížena starostí o mechaniku nástroje, ale plyne přirozeně, jakoby bez hranic. Baborák dokáže přenést publikum do pocitu, že lesní roh není nástroj těžkopádný a zrádný, jak se traduje, ale naopak nástroj, který zpívá s lidskou bezprostředností a vnitřní svobodou.

Bella Adamova. (Foto: Ivan Korč)

Zvláštní odstín koncertu dala okolnost, že mezzosopranistka Bella Adamova, která se k se k Baborák Ensemble připojila v polovině první části večera, zpívala v lehké indispozici, kvůli níž některé plánované skladby nemohly zaznít. Bylo to znát, ale nikoli rušivě: naopak, její výkon působil o to opravdověji. Adamova vyniká schopností spojit technickou vyspělost s hlubokou výrazovou pravdivostí. I když si zřejmě musela klást limity, každý zazpívaný tón nesl silnou emotivní váhu. Její pěvecký projev je skutečným sdělením – a právě proto i omezený rozsah programu nepůsobil jako ochuzení, ale spíše jako jeho zintenzivnění. Dle příslibu ředitele Svatováclavského hudebního festivalu Igora Františáka se můžeme těšit na tuto excelentní a zajímavou pěvkyni na festivalových koncertech i v dalších ročnících.

Největší pozornost se přirozeně upírala k Nikol Bókové, která se představila nejen jako klavíristka, ale především jako skladatelka. Její hudební jazyk se nedá vtěsnat do jedné škatulky: stojí někde mezi klasickou hudbou, jazzovou improvizací a současnou tvorbou, přitom je pevně zakotven v osobní výpovědi. Bóková komponuje hudbu, která má blízko k poezii – není to „systém“, ale spíše osobní deník ve zvucích. Její skladby se vyznačují lyrickou kantabilitou, jemnou harmonickou barevností a schopností budovat napětí nikoli silou, ale jemným vrstvením detailů.

Nikol Bóková. (Foto: Ivan Korč)

Centrálním dílem večera byla Bókové skladba Her Country. Už samotný název otevírá téma vlasti, ale nikoli v patetickém, ideologickém smyslu, jak jsme zvyklí z 19. století. „Její země“ není geografická ani politická, ale existenciální. Každá z částí skladby – ač v samotném programu nepojmenovaná – je drobným obrazem hledání vztahu k místu, odkud pocházíme, k prostoru, v němž se cítíme doma, i k hranicím, které nám brání vnímání této sounáležitosti.

Hudebně jde o sérii epizod, které se pohybují mezi introspektivní melancholií a otevřenými plochami připomínajícími nekonečný horizont. Rytmická nepravidelnost a harmonická nejednoznačnost vytvářejí dojem neustálého hledání – jako by skladba sama nebyla definitivní, ale otevřená, zranitelná, stále na cestě. To je ostatně přesný odraz zkušenosti generace, která chápe vlast ne jako danost, ale jako otázku – snad aktuálnější něž kdy jindy… Co vlastně znamená „moje země“? Je to konkrétní území, politická identita, nebo spíše vnitřní prostor, kde se cítíme přijati? Bóková nabízí hudební odpověď, která není dogmatem. Její hudba naznačuje, že vlast není pevná hranice, ale tekutý prostor, který spoluutváříme svým bytím a sdílením s druhými.

Nikol Bóková. (Foto: Ivan Korč)

Právě tato otevřenost dává kompozici sílu: není to nostalgie po minulosti ani manifestace hrdosti, ale existenciální reflexe – kdo jsem, kde jsem doma, jaký je můj vztah k místu, které mě formovalo? Hudba se tak stává nástrojem hledání identity, nikoli jejího uzavření. Oč silnější byl poslech při vědomí, že právě tato skladba v jejím podáním zazněla tento večer poprvé ve městě, ve kterém vyrůstala!

Z hlediska samotného provedení v prostoru sálu jsem se nemohla ubránit dojmu určité zvukové disproporce: klavír, který z dostupných nahrávek patří v této skladbě mezi klíčové nástroje, v ostravském prostoru místy akusticky zanikal pod barvou ansámblu. Byla to škoda – právě klavír, jakožto přímý hlas skladatelky, by si zasloužil jasněji vystoupit. Posluchači tak nemohli vždy naplno vychutnat delikátní, intimně vypsané pasáže, které jsou pro Her Country tolik určující. K jistému odstupu mezi dílem a publikem přispěla i skutečnost, že v programu chyběly názvy jednotlivých částí. Jejich uvedení by mohlo napomoci k hlubšímu pochopení skladby a přiblížilo by posluchačům obsahovou rovinu Bókové osobní hudební výpovědi.

Závěr koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Navzdory zmíněným drobným výhradám je nutné zdůraznit, že celkové provedení bylo na excelentní úrovni. Členové Baborák Ensemble hráli s absolutní souhrou, citlivostí pro detail i schopností vystavět společný zvuk, který nikdy neztratil průzračnost. Bella Adamova vtiskla interpretacím vnitřní sílu i opravdovost a Nikol Bóková – ať už prostřednictvím vlastní hry nebo kompozičním gestem v Her Country – vtiskla večeru jasný, osobitý profil.

Obzvlášť silným momentem byla slova přednesená z úst Belly Adamove, která připomněla jeden z posledních dopisů Milady Horákové: „Vy nejlépe víte, jak jsem milovala ten kus světa, kde je má vlast, můj milovaný svět.“ V kontextu Bókové skladby Her Country tato věta zazněla jako výzva i varování. Vlast není samozřejmá danost, ale vztah, který musíme stále znovu utvářet, promýšlet a chránit. A co je ještě zásadnější – je to vztah, který klade otázku po domově: kde jej hledáme, v čem jej zakotvujeme a jak jsme ochotni jej nést i v časech zkoušek. Právě za tyto otázky, jež z koncertu zazněly snad ještě silněji než samotné tóny, lze jen děkovat.