Gogolova Ženitba (Ożenek) v podání Polské scény Těšínského divadla vzdala hold klasice. Otázkou je, zda nemají na víc

Ženitba po stopadesáté, dalo by se říci. Mnohá divadla se ke klasice, která se poprvé objevila na jevišti v roce 1842, neustále vracejí, snaží se najít nové variace, odlišné nuance, přiblížit ji současnému publiku a zároveň ho pobavit satirickou groteskou o neúspěšných námluvách, jedné nevěstě a šesti nápadnících, za které byste nedali ani groš. Ačkoliv je Gogolův text sám o sobě k popukání a divák se může neustále obdivovat jeho vytříbenému až břitkému smyslu pro humor, který odkrývá lidské nešvary a reflektuje soudobou společenskou morálku, nelze se ubránit pocitu, že ve 21. století téma hry silně zestárlo.

Groteska sice neztrácí svůj pověstný humor, ale současné emancipované publikum se jen stěží dokáže ztotožnit s dobou, kde dohazovačka shání nápadníky nerozhodné nevěstě. Nabízí se aktualizace, která by v tomto případně klasice neublížila, ale posunula ji vpřed (což se podařilo v Divadle Petra Bezruče, psali jsme 16. 3. 2024). Bohužel režisér Bogdan Kokotek v Gogolově satiře nepřichází s ničím novým, až příliš stroze je věrný předloze a jakékoliv aktualizaci, nedejbože polemice se současným Ruskem, se úzkostlivě brání.

Problémem je rovněž fakt, že režisér Kokotek vychází z překladu Juliana Tuwima, výtečného polského básníka, který však Gogolův text oprostil o ty nejpeprnější scény, které obsahovaly výrazy až na hranici vulgárnosti. Nadávky Kočkareva jako „ty krávo nedojená“ nebo „naprostý hovado“ tak v představení divák neuslyší, a je to škoda, neboť to ubírá hře na jadrnosti a zároveň spontánnosti projevu.

Z inscenace Ożenek. (Foto: Těšínské divadlo)

Naopak příjemným překvapením je scéna (Krzysztof Małachowski), která sestává ze základních rekvizit, bez zbytečných doplňků, které by na sebe strhávaly pozornost. V pozadí scénograf umístil troje dveře, z nich postavy neustále vycházejí nebo do nich vcházejí. Dveře, stěny i koberec, který je umístěný po celém jevišti, září sytou růžovou barvou a divák rychle nabude dojmu, že se postavy ocitají v domečku pro panenky. Postavy se tak stávají pomyslnými loutkami divákovy fantazie. Na jevišti divák může vidět dlouhou oranžovou pohovku, sloužící zejména dámskému osazenstvu, naopak na druhou stranu jeviště postupně přináší služka Duňaša křesla pro jednotlivé nápadníky, která kopírují jejich fyzické přednosti – tělesně rozměrný Jajecznica (v českém překladu Nenažraný) dostává křeslo obřích rozměrů, naopak vytáhlé bidlo Anuczkin (v českém překladu Onučkin) dostává úzkou vysokou stoličku, na životem znuděného starého mládence Podkolesina zbývá obyčejná židle.

Podobně signifikantní jsou i kostýmy, navrženy rovněž Małachowským, které zejména u ženských postav poukazují na ruské reálie. Vdavekchtivá Agafia, její teta Arina i dohazovačka Fiekła (Tekla) tak vypadají ve svých objemných kostýmech jak tři matrjošky, pohybující se po jevišti. U pánů zase podtrhují kostýmy fyziognomii postavy, Anuczkina střevíce na podpatku ještě více prodlužují a nenažraného Jajecznicu hnědý vycpaný oblek rozšiřuje.

Hudební doprovod Zbigniewa Siwka jde ruku v ruce s tempem hry. Lidové ruské hudební motivy zaznívají v momentech, kdy dochází na jevišti ke shluku postav, a naopak utichají tehdy, kdy postavy deklamují důležité proslovy, které tak můžou náležitě vyznít.

Z inscenace Ożenek. (Foto: Těšínské divadlo)

Největší devízou celé inscenace jsou však herecké výkony. Polská scéna se může opakovaně spolehnout na silný herecký soubor, který nezůstává ani po odchodu několika výrazných tváří oslaben, ale naopak mohl přivítat nové herce a herečky, kteří dokázali vnést do souboru novou krev. Paradoxně právě tato mladá generace herců zaujala nejvíce.

To se týká především herečky Marie Kuśmierské, pro kterou byla role Agafie Tichonovny debutem na prknech Těšínského divadla. Dokázala se ubránit zbytečnému přehrávání, byť by k tomu mohla její role nepřímo vybízet. Na jevišti ztvárnila nerozhodnou dívku, která si nejen že nemůže vybrat z kopy nápadníků, ale zároveň se zamýšlí nad tím, zda jsou pro ni vdavky opravdu na pořadu dne. Svou nerozhodností a postupným výbuchem emocí se nakonec připraví o všechny potenciální ženichy. Polská scéna má v této herečce silný příslib do budoucnosti.

Z inscenace Ożenek. (Foto: Těšínské divadlo)

Z pánského osazenstva nejvíce zaujal, nutno však dodat že dostal i největší prostor, Andrzej Ogłoza, který ztvárnil Kočkareva. Další mladá posila souboru již podruhé potvrzuje (poprvé se objevil v komedii „Wszystko w rodzinie“, o které jsme psali v Ostravanu 2. 3. 2025), že polská scéna získala v herci protagonistu šibalských a poťouchlých rolí. Jeho Kočkarev srší energií a důvtipem. Pobíhá po jevišti, dělá vše proto, aby oženil svého přítele Podkolesina, s důvtipem sobě vlastním vypoklonkuje všechny nápadníky, aby v závěru zjistil, že mu Podkolesin uprchl oknem. V neuvěřitelném tempu pronáší své dialogy, v honičce za Podkolesinem se dostává až do hlediště, kde se prodírá skrze diváky. Zcela právem v závěrečné děkovačce vykřičeli největší „bravo“ právě Ogłozovi.

Nezklamali ani zavedení herci Polské scény Těšínského divadla. Kamil Mularz ztvárnil věrohodně Podkolesina, který by se místo ženění raději povaloval na kanapi a snil. Právě scéna, kde zůstává na jevišti o samotě a přemýšlí o svém životě ve svazku manželském v jakémsi monologu s publikem, patří k jeho nejsilnějším. V roli dohazovačky Fiekły (Tekly) se objevila Anna Paprzyca, a v roli Agafiiny tety Lidia Chrzanówna, obě stálice hereckého souboru polské scény. Přispěly svou vyřídilkou a temperamentem ke grotesknímu ztvárnění svých postav.

Z inscenace Ożenek. (Foto: Těšínské divadlo)

Své místo si dokázali uhájit i tři nápadníci: exekutor Jajecznica (Zbyšek Radek), emeritní důstojník pěchoty Anuczkin (Grzegorz Widera) a bývalý námořní poručík (Tomasz Kłaptocz). Na omezeném prostoru dokázali ze svých rolí „vytřískat“ co nejvíce. Radek svým suchým humorem ztvárnil tělesně objemného nápadníka, který má zájem více o věno než nevěstu samotnou. Widera naopak vytvořil karikaturu rádoby intelektuála, který chce pojmout za manželku dívku zběhlou ve francouzštině, byť sám tento jazyk neovládá a jeho výrazné sykavku mu znesnadňují i projev v mateřštině. Jako potenciálně nejnormálnější kandidát na ženění působí Kłaptocz, který ztvárnil nabubřelého milovníka, kterému ani posedmnácté námluvy nevyšly.

Závěrem je nutno shrnout, že herci naplnili do puntíku to, co se dá od Gogolovy Ženitby/Ożenku očekávat. Svým umem dokázali vytvořit líbivou a zábavnou grotesku, ovšem bez špetky čehokoliv navíc. Bez aktuálního přesahu, bez hlubšího zamyšlení, bez satirické politizace. Dostali jsme zábavu a dostali jsme Gogola takového, jak jsme ho mohli vidět již stokrát jinde. Přestože diváky v hledišti herci potěšili natolik, že jim byla na předpremiéře hlasitě provolávaná sláva a poděkování, nemůžu se zbavit dojmu, že tento herecky soubor si zaslouží daleko větší výzvy.

*

Ożenek. Autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol. Režie: Bogdan Kokotek. Překlad: Julian Tuwim. Scéna a kostýmy: Krzysztof Małachowski. Hudba: Zbigniew Siwek. Recenze je psaná z předpremiéry uvedené Polskou scénou Těšínského divadla v Teatru im A. Mickiewicza v Cieszyně v sobotu 6. září 2025.