Bizarní komedie Srnky plní sny filmovým postavám i příznivcům humoru Tří Tygrů
8.9.2025 12:39 Lukáš Kowala Atd. Recenze
Ještě před několika lety by mohl málokdo tvrdit, že se v Ostravě bude točit film pro kino distribuci. Nyní můžeme směle konstatovat, že česká komedie dostává svůj nový ostravský rozměr a alternativu v podobě nekorektního, místy vulgárního, ale přesto svébytného a pro mnohé fanoušky žádaného humoru, který jako by se vynořil z devadesátek rovnou do současné ostravské přítomnosti. To, co by jiným tvůrcům neprošlo, to si čtyři Tři Tygři můžou směle dovolit. Co na tom, že mnohdy překračují hranice! Co na tom, že je místy humor natolik absurdní, že si divák v kinosále musí promnout oči, zda se mu to opravdu nezdá! Tvůrci nové filmové komedie Srnky nabízejí širokou škálu emocí, především však plní svůj slib. Jak říká Albert Čuba, takovou komedii jste ještě neviděli…
Z filmu Srnky.
Foto: Michael Semerád
Režisér a scénárista Tomáš Svoboda vychází ze své stejnojmenné divadelní hry, prověřené mnoha jevišti u nás i v Polsku. Filmové zpracování však prošlo velkými změnami v obsahu i ve směřování celé poetiky. Před divákem se rozvíjí celá řada absurdních situací, které však dostávají jakýsi rámec magického realismu a snovosti. Tři srnky plnící přání, erotické fantazie v hlubokém snu plném lepkavého medu, film ve filmu, kde postavy naplňují všechna romantická klišé, kariérní sny dirigenta, kterému je již ostravská opereta malá.
Zásadní premisa je vlastně jednoduchá. Tři nešťastní muži se shodou všech možných (ale spíše nemožných) náhod setkávají u výtahu v brněnském (!) panelovém bytě. Každý z nich je poznamenán osudem jinak. Dirigent (Štěpán Kozub) ztrácí při dopravní nehodě oční víčka a nově transplantovaná hlasitě klapají, čímž je zničena jeho kariéra dirigenta. Mykolog (Vladimír Polák) vyrostl v dětství tak rychle, že má dodnes ze své výšky závratě, a tak se pohybuje pouze v podřepu. Finanční úředník (Robin Ferro), osamělý starý mládenec, sní o erotickém zážitku s klientkami úřadu. Poté, co však v kanceláři přefikne kolegyni úřednici (Lada Bělašková), dává se na svůj nahý úprk životem. Své erotické sny si ve spánku reflektuje i začínající herečka Dana Sovová (Beáta Hrnčiříková), která ve spánku sní o erotických hrátkách s populárním hercem a hezounem Ewaldem Kubou (Albertem Čubou), zatímco v realitě se oddává sexu s oplácaným a věčně nahým finančním úředníkem (Robin Ferro). A tak si všichni krásně sní, některým se sny plní, jiní své sny promrhají a další by se rádi ze svého snu probudili.

Z filmu Srnky. (Foto: Michael Semerád)
Teprve v závěru se všechny ústřední postavy potkávají v prostorách zmíněného brněnského paneláku. Navštívit je přicházejí tři srnky, které se již nemůžou na jejich nešťastné životy koukat a rozhodly se každému splnit jedno přání. Čtvrtá srnka, kterou v lese ulovil herec Ewald Kuba, leží uspaná v kufru jeho auta.
Paradoxně nejnosnější scény filmu jsou alternativní příběhy, které se dějí mimo základní realitu příběhu. Právě scéna, kdy se začínající herečka Dana Sovová (Beáta Hrnčiříková) ocitá ve svém erotickém a medovými kulisami naplněném snu, kde čeká na svého vytouženého herce Ewalda Kubu (Albert Čuba), ale snění jí narušuje sexuálně neuspokojený úředník (Robin Ferro), patří k pilířům, na kterých se dá stavět. Divák tak prožívá jakési déjà vu, s okatým pomrkáváním na Nolanův Počátek. Abyste se z nepovedeného snu probudili, nepotřebujete dostat kulku do hlavy, stačí se utopit v medu.

Z filmu Srnky. (Foto: Michael Semerád)
Nicméně většina scén si napomáhá mnohými absurdními zvraty. Samotné srnky, plnící nešťastníkům jejich přání, vstupují do filmu jako deus ex machina, bez předchozího vysvětlení, až v závěru filmu, aby ve výsledku stejně nijak zásadně děj nerozpletly, ale nechaly ho ještě více popletený. To je hlavní úskalí filmu, který bohužel místy působí jako slepenec několika samostatných povídek, narychlo naroubovaných do jedné dějové linie.
Na filmu se v určitých místech projevil i nedostatek financí. Zejména ve scéně, kdy se vracíme do dětství předčasně vyrostlého mykologa, nám tvůrci pomocí ne úplně dokonalých technologií servírují hlavu herce Vladimíra Poláka na dětském těle. Zejména v dialogu s dalšími dětmi to působí neobratně, divák totiž sleduje oči Poláka, které však nejsou v souladu s další postavou. Malinko lépe si tvůrci poradili s digitálně vytvořenými srnkami, i když i zde by se daly najit technologické nedokonalosti.

Z filmu Srnky. (Foto: Michael Semerád)
Co se však podařilo na výbornou, je kamera a střih Maxmiliána Čuby, který se postupně vypracoval na dvorního kameramana Divadla Mír. Je vidět, že je s týmem sehraný. Právě on stojí za tím, že celý projekt neupadne v brzké zapomnění. Podařilo se mu vnést jednotlivým scénám opravdový filmový vizuál. Dokázal film rozpohybovat, zbavil jej divadelní statičnosti. Jeho prostřihy dodávají filmu společně s hudbou Jiřího Hájka tempo a dynamiku, což je nejvíce patrné zejména v hutných scénách, ve kterých Štěpán Kozub diriguje operetu a po očku sní o tom, že bude dirigovat symfonický orchestr v Praze.
Na co může tým kolem Divadla Mír sázet, je právě herectví. Stmelenost souboru denní spoluprací se ve filmu projevuje. Herci mezi sebou působí uvolněně, přinášejí divákovi přesně to, co od nich očekává. Chemie mezi Kozubem, Polákem, Ferrem a Čubou funguje, nelze si však nepovšimnout, a potvrdili to i další diváci po skončení filmu, že nejlépe filmové plátno sluší principálovi divadla. Přestože herecký talent Štěpána Kozuba je neoddiskutovatelný, v mnohých výrazech se opakuje, a přiznejme si, že někdy je jeho projev až příliš teatrální. Naopak Albert Čuba se pohybuje před kamerou přirozeněji. Roli populárního filmového herce mu diváci snadno uvěří. Velkým překvapením však je i výkon Beáty Hrnčiříkové, kterou tato role začínající herečky může vymrštit do širokého diváckého povědomí. O tom, že ji kamera má ráda, se však již diváci mohli přesvědčit v seriálu z produkce České televize Dobré ráno, Brno.

Z filmu Srnky. (Foto: Michael Semerád)
Fanoušci tvorby Divadla Mír budou zřejmě spokojeni. Dostanou přesně to, co očekávali, byť v malinko odlišném vizuálu s magicko-realistickou atmosférou a silnou dávkou nekorektního humoru. Ostatní diváci budou možná z kina odcházet zmatení. Podobně jako já budou možná ještě bloudit uličkami potemnělého města, budou přemýšlet nad tím, co to vlastně viděli. A zaručeně na to nepřijdou ani po ranním probuzení.
Co je na tom všem příjemné zjištění? Že vzniká jakási alternativa k typickým českým okoukaným komediím s Langmajerem a Hřebíčkovou, které rychle zkonzumujete a ještě rychleji zapomenete. Pokud vám již leze korektnost a uhlazenost zatuchlých českých komedií očními důlky, nový žánr ostravské komedie se nabízí jako řešení. Alespoň na okamžik zažijete kouzlo devadesátkové „české sody“, byť za cenu určité vulgarity a neohrabanosti.

Z filmu Srnky. (Foto: Michael Semerád)
Přiznám se, že do kina Cinestar, kde se odehrála slavnostní ostravská předpremiéra, jsem vstupoval s mírnými předsudky a obavami. Po filmových Třech Tygrech jsem očekával další směs chaosu a humoru, který si nebere žádné servítky. Ano, to vše jsem dostal. Nicméně tvůrcům se podařilo vytvořit, na rozdíl od předchozího filmu, i prostor pro úvahy. A co je hlavní, týmu kolem Alberta Čuby se podařilo naplnit to, co všem slibovali: „Takovou komedii jste ještě nikdy neviděli“. Jestli je to dobře, či nikoliv, ať si divák odpoví sám.
*
Srnky. Režie a scénář: Tomáš Svoboda. Kamera a střih: Maxmilián Čuba. Hudba: Jiří Hájek. Produkce: Albert Čuba, Jana Juříčková. Zvuk: Tomáš Oramus. Scénografie: Anežka Straková. Masky: Gabriela Kupková. Kostýmy: Eva Kotková. Recenze je psaná z předpremiéry uvedené v ostravském CineStaru, v neděli 7. září 2025.
Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.