Cítila jsem se jak na dětském hřišti, kde je vše možné, říká Niké Vopalecká o práci na debutu Another Garden

První letošní velkou událostí ve tvém životě bylo dokončení studia na Berklee College of Music. V čem nejvíce tě čtyři roky v Bostonu obohatily, ať už po hudební, či po lidské stránce?

Daly mi obrovský rozhled a velmi mě jako člověka i muzikanta změnily. Myslím si, že se díky všem skvělým předmětům, učitelům a podnětům dívám na hudbu a umění s mnohem větším obdivem a osobnější láskou. Naučily mě také více naslouchat a být vnímavější. Pohybovat se v prostředí lidí z tolika různých kultur, a ještě k tomu muzikantů, kteří vnímají svět trochu jinak a často pozorněji, ve mně vzbudilo větší zvědavost a ochotu klást otázky.

V srpnu jsi vydala debutové album Another Garden, na kterém se nachází sedm písní. Podle jakého klíče jsi nakonec vybrala ty skladby, které na albu jsou?

Písně, které nakonec na desce skončily, vyplynuly velmi přirozeně. Některé, protože se povedly rychleji dokončit, některé, protože pro mě osobně či pro komunitu muzikantů kolem mě hodně znamenají. Například Better Gardener byla úplně jasná, že na albu být musí. Nikdy jsem nezažila silnější reakce na svou píseň. Lidé za mnou po každém koncertě přicházeli, často se slzami v očích, s příběhy, jak k nim tato píseň promlouvá a v čem se spojuje s jejich životy. Chtěla jsem najít způsob, jak tento zážitek přenést do nahrané formy – a doufám, že se mi to povedlo.

Spojuje album nějaká tematická linka?

Ano! Another Garden je silnou, poetickou reflexí o tom, jak se učit věci pouštět a nechat jít. Celý koncept propojuje věta z refrénu závěrečné skladby Better Gardener: „Now I can move on, find another garden to grow.“ čili „Teď můžu jít dál, najít si další zahradu na pěstování.“ Opouštíme místa, fyzická nebo metaforická, abychom vytvořili prostor pro nový růst. Přestože jsem původně jednotné téma neplánovala, tematicky se vše velmi přirozeně spojilo. Tím, že písně reflektují různé zážitky z mých posledních čtyř let v Americe, společnou nití jsou především mé zkušenosti, prožitky a rozhovory. Jsem ráda, že deska nakonec vytvořila krásný celek jak hudebně, tak emocionálně.

Probíhalo komponování a nahrávání písní vždy tak, jak jsi chtěla? Tedy podle plánu, který sis předsevzala? Nebo se často stávalo, že jsi během tvoření dostala nějaký zcela jiný nápad, který se nakonec ukázal lepší než původní záměr?

Celý proces tvorby této desky byl jeden velký experiment, a to mě moc bavilo. Věděla jsem, že se nacházím v naprosto jedinečné situaci, která se jen tak nebude opakovat: studuji na prestižní hudební univerzitě, mám k dispozici špičková studia a kolem sebe dlouhý seznam skvělých muzikantů – přátel, kteří bydlí za rohem a s radostí přijdou zahrát téměř cokoli, klidně i v kteroukoli denní dobu.

Jak konkrétně jsi to využila?

U každé písně jsme chtěli zkusit něco nového. Nahráli jsme třeba sbor do písně Careful Not To nebo celý orchestr do písně Better Gardener. U skladby She jsem záměrně oslovila bubeníka s jazzovým, jemnějším feelem, zatímco do Careful Not To jsem chtěla někoho, kdo hraje rázněji, asertivněji a víc popově. Písně jsem do studia nosila již plně napsané a měla jsem promyšlený směr, kterým se chci vydat. Když jsem ale já nebo někdo z kapely během nahrávání dostali úplně jiný nápad, prostě jsme jej zrealizovali. Byl to nádherný proces. Cítila jsem se jak na dětském hřišti, kde je možné všechno.

Nike Vopalecká. (Foto: archiv)

Album jsi nahrávala ve Spojených státech, přičemž se na jednotlivých písních, jak jsi už zmínila, podílela řada muzikantů. Jak moc jsi musela jednotlivé hudebníky hlídat, aby zůstal zachován tvůj rukopis a z alba se nestal nějaký hudební dort pejska s kočičkou, kde jde každému z muzikantů o vlastní prezentaci?

Celou desku jsem brala jako kolaborativní proces, chtěla jsem být velmi otevřená návrhům druhých. Dávala jsem si záležet na tom, abych si do studia zvala muzikanty, kterým opravdu důvěřuji a u kterých vím, že danou píseň budou schopni moudře vyjádřit na svůj nástroj. Vždy hledám balanc mezi tím, jak předat jasnou vizi (slovně i v notách), aby muzikant přesně věděl, do čeho vstupuje, a kreativní svobodou, kterou mohu korigovat. Protože jsem všechny písně napsala, zazpívala a byla součástí celého produkčního procesu, myslím si, že můj rukopis byl v desce zakódován přirozeně.

Máš nějaké vnitřní hranice, na základě kterých rozlišuješ, že ti může dotyčná osoba poradit a nemá jen nicneříkající poznámky? Přece jenom za své skladby máš největší zodpovědnost ty sama, ale jsi obklopená spoustou lidí z hudební sféry, a přestože někdo může mít bohatou hudební minulost, bohaté zkušenosti, neznamená to, že jeho/její postřehy jsou vhodné pro tvé písně…

Určitě, to je skvělý podnět. Vždy se snažím nápadům a podnětům opravdu naslouchat. A také, pokud je to možné, vyzkoušet je s možností vrátit se k původní verzi. Myslím si, že je totiž moc cenné, když někdo přijde s myšlenkou, která má potenciál posunout danou skladbu o úroveň výš – ať už jde o přidanou melodickou linku, jiné produkční rozhodnutí nebo prodloužení refrénu. Snažím se obklopovat lidmi, kteří jsou konstruktivní. Naučila jsem se, že ve studiu při nahrávání vše závisí na dobré atmosféře a tu je pro mě moc důležité tvořit a udržovat.

V repertoáru máš vícero songů s českým textem. Na album se dostal jediný, a to Ticho po bouři. Proč zrovna tato skladba?

Je to první česká skladba, u které jsem hned po dopsání cítila, že ji chci zpívat sama za sebe a jsem na ni opravdu hrdá. Všechny ostatní české písně v mém aktuálním repertoáru přišly později. Psaní v češtině pro mě byla vždycky velká výzva a stále je, přestože si myslím, že jsem se už hodně posunula. Ticho po bouři přišlo hned a velmi nás tuto skladbu bavilo s kapelou hrát. Byla to výzva pro všechny. Pro mě z hlediska češtiny a pěveckého výkonu – mám totiž tendenci sama sobě nechtěně skládat velmi náročné pěvecké party – a pro kapelu z hlediska zvládnutí rytmu, dynamických změn a celkového podání písně. Na nahrávce jsme pracovali celkem dva roky, nejdéle z celého alba. Jsem nesmírně vděčná, hrdá a ulevilo se mi, že se na album nakonec prodrala! A kdo ví, třeba na příštím projektu bude českých věcí více.

Zmíněná skladba Ticho po bouři pojednává o hledání míru. Máš na mysli mír, který bychom si měli vytvořit sami v sobě, nebo spíše mír, který bychom měli šířit kolem nás?

Mluvím především o hledání vnitřního klidu v bouřkách v tomto světě. „Chci tvé ticho po bouři“ vyjadřuje touhu vnímat pokoj v těch rozbouřených životních situacích a mít se o co, o koho opřít. Takže vlastně obojí – když budeme mít zdroj klidu v sobě, můžeme jej předávat i ostatním kolem sebe.

Nike Vopalecká během křtu alba. (Foto: Natálie Paula Horáková)

V songu Eclipse se zabýváš tím, jaké je nést veškerou tíhu světa. Jde o nějaký obecný pohled na tuto oblast, nebo tě tohle téma napadlo i z toho důvodu, že k tomu, abys mohla studovat na Berklee College of Music, ti pomohlo mnoho lidí, kterým se cítíš zavázána?

Tento námět se zrodil z pozorování lidí a tendence vnímat jen samu sebe a vlastní těžkosti. Vznikla v den, kdy nastalo v Bostonu zatmění slunce. Během všedního dne se všichni sebrali a šli se se speciálními ochrannými brýlemi dívat na oblohu. Nechali práce, školy, povinností, nejzaneprázdněnější lidé najednou neměli problém si uvolnit odpoledne kvůli této jedinečné události. Vlastně je to krásné. Ale nějak se mi zastesklo, že často svých povinností necháme právě jen ve výjimečných případech. Eclipse je pokus o větší nadhled, připomenutí, že i člověk, který se stará o všechny okolo, potřebuje, aby se staral někdo o něj. Připomenutí, že máme v životě věci, kterým bychom měly věnovat pozornost, i když se nic významného neděje.

Tématem písně Careful Not To je strach z nalezení pravé lásky. Domníváš se, že přibývá stále více lidí, kteří se bojí najít pravou lásku? Proč tomu tak je?

Myšlenka Careful Not To vyšla z několika na sobě nezávislých rozhovorů s několika kamarády, kteří tuto obavu z nalezení pravé lásky vyjádřili. Přišlo mi to velmi zajímavé, jak se mnohé věty a obavy, které vyjadřovali, opakovali. Hluboce se mě to dotklo a tato píseň a příběh v ní vyšly jako má osobní reflexe na toto téma.

Je některá z písní výrazně ovlivněna Ostravou?

Já si myslím, že tak trochu všechny. Každou píseň jsem napsala já a mě Ostrava výrazně ovlivnila. Ale kdybych měla vypíchnout jednu konkrétní, je to určitě She. V ní mluvím o ostravských ulicích, které jsou pro mě domovem, a o tom, jak jsem na nich vnitřně zpracovávala a promýšlela každou životní změnu. Je to město, které mám moc ráda a do kterého se s radostí vracím.

Co tě čeká v nejbližší době?

Stěhuji se do Los Angeles! Vstříc palmovým stromům a novým výzvám. Moc mě zajímá, jak tam hudební branže funguje v praxi, a těším se, jaké lidi potkám. Otevřely se mi do tohoto města dveře, proto jsem se rozhodla to zkusit. Pokud někoho zajímají aktuální informace a příběhy z mých zážitků v Los Angeles a dalších hudebních počinů, může mě sledovat na Instagramu (@nikevopalecka) nebo se přihlásit k odběru mých newsletterů na nikevopalecka.cz, které posílám vždy jednou za měsíc.