Jiří Slavík a jeho trio na Svatováclavském hudebním festivalu: Čistý jazz mezi historickými tatrovkami

Za touto mezinárodní formací stojí český kontrabasista Jiří Slavík, absolvent londýnské Royal Academy of Music, římské Conservatorio di Santa Cecilia a dlouholetý rezident Paříže, který v současnosti vyučuje na jazzových katedrách na HAMU a JAMU a nově byl v březnu 2025 jmenován profesorem jazzového kontrabasu na Bruckner Universität Linz. Slavík je známý svými sólovými projekty, tvorbou na pomezí jazzu a klasiky a mimořádným pětistrunným kontrabasem, který mu odkázal jeho hudební a celoživotní mentor, legendární americký kontrabasista Barre Phillips. V tomto uskupení vystupuje v roli lídra i citlivého partnera.

Jiřího Slavíka doplňuje o generaci starší dvojice britských hudebníků: pianistický vizionář Liam Noble, pedagog Royal Academy of Music v Londýně, jehož jméno najdeme pod projekty významných jazzových muzikantů, a perkusista Paul Clarvis, legenda londýnských studií, jenž je podepsán jak pod projekty Micka Jaggera či Stevieho Wondera, tak pod soundtracky k filmům od Star Wars po Harryho Pottera.

Název Nostalgia není náhodný. Slavík se k Nobleovi a Clarvisovi vrací zhruba po dvou desetiletích: poprvé je poznal jako student, kdy jej poslech jejich hry formoval. Trio od roku 2020 spolupracuje intenzivně, první zkoušky probíhaly u Paula Clarvise doma. Jejich výsledkem bylo debutové album, vydané roku 2023 u labelu Bivak Records, jenž představuje částečný návrat k tradici – kombinuje Slavíkovy vlastní skladby se svébytnými úpravami Gershwina, Minguse, ale i nečekanými „coververzemi“ typu It’s a Long Way To Tipperary nebo polky Škoda lásky. Vše v čistě akustickém pojetí, které ctí jazzovou tradici, a přitom ji posouvá k současnosti.

Liam Noble. (Foto: Ivan Korč)

Na koncertě v Kopřivnici se potvrdilo, že jde o těleso, které hraje „z podstaty“ – žádné efekty, žádný elektronický doping. Subtilní, komorní zvuk akustického tria se opírá o precizní artikulaci Noblea, který hraje s minimem pedalizace, o pružný, melodický kontrabas Slavíka a o Clarvisovu polyrytmickou imaginaci, čerpající z jazzové i latinskoamerické tradice. V akustice muzejního prostoru se ovšem dynamická rovnováha posunula: perkuse byly výraznější, zatímco kontrabas postrádal část konkrétnosti, kterou jinak studiová nahrávka jasně nabízí. To však večeru neubralo na intenzitě – jen připomnělo, jak odlišně může znít tatáž hudba v sále a na albu.

Úvod patřil Slavíkově skladbě My London Past, bossanově se silnou melodickou linií, která nastavila „hymnický“ charakter začátku. Následoval vtipný Paul’s Noble Waltz, který v názvu hravě propojuje jména spoluhráčů. Program koncertu se ale neomezoval jen na živou reprodukci hudby z jejich debutového nosiče, v čerstvější skladbě I Wonder se poprvé akusticky prosadil kontrabas a jemná práce bicích díky použití metliček vytvořila měkký, intimní zvuk.

Paul Clarvis. (Foto: Ivan Korč)

Ze slavnějších předloh zazněla mimo jiné McCartneyho a Lennonova Day Tripper, Gershwinova Lullaby, nejprve věrně přednesená a posléze transformovaná do vlastní úpravy. Skvěle zachycená byla i „vlaková“ miniatura It’s a Long Way to Tipperary, v níž Clarvisovy metličky evokovaly zvuk a rytmus jedoucí lokomotivy a klavír se stal vypravěčem.

Z autorských kusů Jiřího Slavíka připomeňme ještě Going to See Sco – poctu Johnu Scofieldovi nebo Take That Five. Vrcholem večera se však stala jeho skladba Dark Clouds, ve které Slavík odložil kontrabas a chopil se klarinetu. Jeho všestrannost – „multiinstrumentálnost“ zde vynikla naplno: klarinet „mluvil“ s lidskou naléhavostí, zatímco Clarvis hrál pouze prsty na blány bicích a vytvořil tak intimní prostor pro vyprávění. Publikum mělo v ten okamžik pocit, že stojí tváří v tvář hudebnímu vyjádření v jeho nejryzejší a nejosobnější podobě.

Koncert v Muzeu nákladních automobilů Tatra. (Foto: Ivan Korč)

Trio se obecně opírá o silné melodie a myšlenky, ctí tradiční kadenční vztahy, přetavené do moderního jazyka. Nejde o technický exhibicionismus, nýbrž o důsledné stavění na vzájemném naslouchání a komunikaci. Přítomnost dvou mistrů britské scény dodává hudbě noblesu a nadhled, zatímco Slavík vnáší do společného zvuku lyriku a středoevropskou zpěvnost. Je patrné, že se muzikanti znají dlouho a hudební dialog mezi nimi působí zcela přirozeně.

Koncert v Kopřivnici potvrdil, že Nostalgia není pouhým sentimentem, ale spíše reflexí tradice, ze které se rodí budoucnost. Publikum odcházelo s pocitem, že slyšelo jazz v jeho nejryzejší podobě – akustický, svobodný a bez přetvářky. A že se v industriálním sále Muzea nákladních automobilů Tatra zrodila hudba, která na chvíli zastavila čas.