Michaela Bajgarová před premiérou Síly zvyku: Ukážeme divákům zrcadlo. I já se v některých situacích viděla

Původně vaší velkou vášní byl tanec, že? Kdy se na první místo dostalo herectví?

Myslím, že herectví se tam dostalo někdy na začátku druhého ročníku na konzervatoři. Kdy jsem ho mohla plně objevovat a hledat se v něm. Protože do té doby jsme byli zavření doma, seděli za počítačem, kvůli tehdejší covidové situaci, a pro mě bylo jenom skrz tenhle kontakt strašně těžké zjistit, jestli je to něco, do čeho se zamiluju a jestli mi to vůbec půjde. Nakonec jsem v tom byla až po uši. Cítila jsem, že se nikdy úplně nenasytím, že potřebuju pořád víc a víc, začalo mě bavit chodit po večerech do divadel a pozorovat, zkoumat a přemýšlet nad tím ještě před spaním. Ale tanec mou vášní stále je, miluju hudbu, a když ji můžu kdykoliv spojit s pohybem, tak to dělám, akorát teď už je to jen tak pro zábavu, což mi vyhovuje. Je to pro mě taková nejrychlejší forma psychohygieny.

Jak se vám dýchá v ostravské Aréně? Bylo to divadlo, po kterém jste na konzervatoři pokukovala nejvíc?

Přiznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem se mohla nadechnout z plných plic. Potřebovala jsem poznat a navnímat všechny moje divadelní kolegy. Všechny, kteří za Arénou stojí. Teď už, doufám, dýchám s nimi. A jo, vždycky to byla hlavně Aréna, přitahovala mě ze všech divadel úplně nejvíc. Vzpomínám si, že už při vstupu jsem pociťovala takovou tajemnou atmosféru, a to ve mně probouzelo velkou zvědavost. I k hercům jsem právě tady vzhlížela velmi.

Teď vás čeká inscenace Síla zvyku. Je to první premiéra sezony s podtitulem Rok velkých pravd a malých lží. Tak nám řekněte, jestli jste se o sobě něco pravdivého a nového během zkoušení dozvěděla.

Že bych zase trošku měla zapracovat na svojí fyzičce. Dlouho jsem se u zkoušení takhle nezapotila, protože slovem se tam skoro vůbec neprojevuju, soustředila jsem se hlavně na ten pohybový projev. To byla taková nová zajímavá zkušenost.

Ze zkoušky inscenace Síla zvyku. (Foto: Roman Polášek)

V anotaci na webu KSA je u Síly zvyku dokonce řeč o klauniádě. Je tento typ divadla vašemu srdci blízký?

Není mi nejbližší, ale baví mě taky. Ale třeba se to v průběhu času změní.

Inscenace je dle předlohy rakouského dramatika Thomase Bernharda, který svou tvorbou po válce mnohdy budil kontroverze. Je i tento titul podle vás v něčem kontroverzní?

Myslím, že v téhle době už to kontroverzní téma není. Je to za mě aktuální a řeší to v sobě dost lidí. Konkrétně u naší generace, si třeba snadno zvyknete koukat na Instagram, srovnávat se s ostatními a v podstatě neudělat nic pro to, abyste pro sebe udělali to samé. Každý v sobě má nějaký špatný zvyk. I já jsem se v některých situacích v téhle inscenaci viděla. Ukáže to divákům velké zrcadlo.

Ředitel cirkusu v inscenaci touží po absolutní umělecké dokonalosti. Je to podle vás v reálném světě v divadle utopie, nebo jí lze dosáhnout?

Těžko říct. Každý považuje za dokonalost něco jiného. Myslím, že jde možná dosáhnout nějaké vlastní představy o dokonalosti. Ale asi si nikdy nechci říct, jo teď už jsem dokonalá, je to brzda. Vždycky tu bude něco, co můžete popostrčit dál. Dokonalost je nekonečné hledání.

Ze zkoušky inscenace Síla zvyku. (Foto: Roman Polášek)

Vy sama jste někdy v životě toužila po dokonalosti? Pokud ano, v čem a jak jste si vedla?

Toužila. Toužím často. Ve všem, popravdě. Ale asi je to dost zbytečné, spíš vás to zničí, ta přehnaná touha po dokonalosti. Neříkám, že všechny, ale já to tak cítím. Mám v sobě nějaké levely, cíle, kterých bych chtěla dosáhnout. Ale chci si hlavně pořád hrát a dávat do toho kus sebe, zamilovávat se znovu a znovu. Stejně tu vždycky bude někdo, kdo řekne, že to dokonalé není.

Inscenaci má pod palcem režisér André Hübner-Ochodlo. Jak se vám spolupracuje? Máte s ním už z dřívějška zkušenosti?

Ano, měla jsem s ním malinkou zkušenost. Přezkušovala jsem dvojroli v jeho inscenaci Úplné zatmění. S Andrém je to úplně jinačí forma práce, než jsem si zatím mohla vyzkoušet. Takže v některých ohledech to pro mě bylo těžší. A to je dobře, zkusit si i proces, který začíná úplně z jiného konce. A taky jsem hlavně nikdy nezkoušela s režisérem jiné národnosti, to byla občas trochu sranda, někdy trvalo, než jsme se společně dorozuměli. Některá polská slovíčka teď občas používám, je to nakažlivé.

V čem je s tímto režisérem jiná práce, než jste byla zvyklá?

André klade vetší důraz na formu a na celkový dojem inscenace, taky na charaktery postav a výrazové prostředky herce. V inscenacích pracuje hodně i s obrazy a celkově s atmosférou.

Ze zkoušky inscenace Síla zvyku. (Foto: Roman Polášek)

O čem vypráví Síla zvyku v Aréně?

O bezmocnosti svobodné volby člověka. Z pohledu všech postav je to jakýsi nekonečný boj se sebou samými. Je to o marnosti, kterou občas asi pocítíme všichni.

Jaká je vlastně Vnučka, kterou ztvárňujete?

Je to holka, která hodně často utíká z reality a žije převážně ve své vlastní hlavě.

Je vám spíše sympatická, nebo naopak?

Mě je jí spíš hodně líto. Chtěla bych ji pomoct, všem těmhle dětem, které vyrůstají v týraném prostředí. Je to hrozné, ale párkrát se mi stalo, že jsem měla inspiraci přímo před nosem, třeba v tramvaji nebo na ulici. Nechápu, kolik dětí jsem takhle uviděla a spojila jsem si to hned postavou vnučky. Paradox je, že mě vlastně strašně baví ji ztvárňovat.

Do premiéry už zbývá doslova jen několik desítek hodin. Jaké jsou v tuto chvíli pocity?

Nedochází mi to, zase to strašně rychle uteklo. Chci se ještě soustředit na nějaké věci, doladit je, sžít se se scénou a kostýmem. A v sobotu se těším na všechny, kdo na premiéru dorazí.