Výstava fotografií Tomáše Součka v Galerii Díra je ukázkou síly vizuální komunikace

Vcházím do prostoru Galerie Díra, kde se nejeví nic jako pevné. Je zhasnuto a přes lešení postavené na ulici před prosklenou výlohou galerie proniká jen málo světla. Prosím kustodku zabranou do četby, aby mi výstavu rozsvítila. Obrazy světa snímané objektivem fotoaparátu náhle ožívají jasnými barvami a divokými kompozicemi.

Fotograf Tomáš Souček je spojen s fotografií architektury a produktovou fotografií, nyní však máme možnost v ostravské Díře zhlédnout jeho volnou tvorbu. Z celku je zřejmé, že autor rád komponuje. Hodnota instalace vystavených snímků tkví právě a především v kompozici, a to jak v rámci celku výstavy, tak v jednotlivých fotografiích. Nesetkáme se zde s ohledáváním konkrétních fenoménů. Oči kloužou po znacích a mysl, hledající významové sety, nebo dokonce příběhy, chvíli tápe. Je to vlastně dosti obligátní pocit odrážející současnost, volně klouzat po vizuálních vjemech bez nutnosti, respektive potřeby hlubších souvislostí.

Z výstavy Tomáše Součka. (Foto: Aleš Honus)

Nakonec se ale mé pozorování zastavilo, proměnilo se v hledání a především nalézání. Do celku byly vybrány figurální náměty, které autor střídá s fotografiemi předmětností a architektury. Vzniká tak specifická vizuální ekologie. Portrét umělce Václava Stratila je nablízko konfrontován s motivem dvou otopných těles, ústících do jednoho komína. Tohle instalační kloubení ve mě vyvolává silné pnutí. Stratil nikdy nebyl autorem přímočarých východisek a jednoho komínového efektu. Jeho umělecké uvažování vždy vycházelo a stále vychází z mohutné otopné soustavy, kde je opravdu horko a složitým, možná lépe řečeno krkolomným způsobem se spaliny jeho invence dostávají ven. Kontemplativní rozpoložení Stratila na fotografii nás přenáší do jeho vnitřního světa, který nikdy nebude poháněn jedním tepelným zdrojem. Zároveň je zde lehkou formou dimenzována subverze se Stratilem navždy spojená.

Z výstavy Tomáše Součka. (Foto: Aleš Honus)

Vedlejší zeď je zaplněna sérií fotografií barevných asambláží. Tyto struktury čtu dvojím pohledem. První je dokumentační, respektive procesuální. Díváme se na výslednici lidského úsilí o redefinici forem a jejich souvztažnosti, na trashové modelovaní, hledání novotvarů, utváření druhé přírody. Je to z principu dadaistický, více než sto let starý koncept, který se dle všeho udržuje stále naživu. Druhý pohled je již ryze fotografický, kdy Souček aplikuje matrici produktové fotografie vztaženou na tyto asambláže. Z bezobsažnosti se stává estetická matérie, která bez ohledu na své okolí pluje prostorem. Navozuje libé až libidinózní pocity, především díky barevným kombinacím, ale také skrze měkkost a křehkost předlohových konstrukcí.

Z výstavy Tomáše Součka. (Foto: Aleš Honus)

Na stěně, která nás kontaktuje přímo proti vstupu do galerie je pak umístěna dvojice fotografií, která rozproudí interpretační mízu pravděpodobně pouze u insiderů. Na pravé z nich je malíř Jiří Černický, který se před dvěma lety dostal do mediálně exponovaného sporu se svými studenty na pražské UMPRUMce. V tomto sporu Černický na jednu stranu figuroval jako obhájce „normálnosti“, na straně druhé jako boomer narážející na křehkost současné mladé generace. Fotografie Tomáše Součka jakoby tuto situaci poeticky glosovala. Možná je toto dekódování příkré, ale mně u této fotografické dvojice naskakuje. Váza s křehkým větvovím, papírovým ptáčkem a květem ve skleněné váze a na vedlejší fotce Jiří Černický v tak trochu macho pozici s rádiem na rameni a erotickými proprietami na stěně v pozadí. Otočen zády odchází…

Z výstavy Tomáše Součka. (Foto: Aleš Honus)

I na další sérii fotografií opřených o podlahu při vstupu se setkáme s principem prostupnosti. Emocionalita spojena s lidským aktérem v poměrně vyhroceném tělesném gestu je korigována předmětnou informací. Těkavá exprese je ztišena detailem oválného okénka. Spolu s navazujícími fotografiemi kubické architektury vzniká jakýsi surreálný environment.

Komunikace lidské a neživé složky se vine celou výstavou jako leitmotiv a v této vazbě vidím nejsilnější stránku výstavy. Nálady, grimasy, osobností rysy doplňují asambláže nebo designové kompozice.

Z výstavy Tomáše Součka. (Foto: Aleš Honus)

Zjišťuji, že pokud je jejich konfrontace dostatečně blízká a promyšlená, generuje zvláště silné nálady. Zatímco jednotlivé, oddělené fotografie by možná působily bezzubě, jejich těsný dialog funguje jako zesilovač. Vedle Stratila a Černického tento kód prostupnosti funguje i v kompozici s „teplákovou ženou“ – zvětšovací přístroj a horizontální sestava podporují její sošnost, osamělost i melancholii.

*

Tomáš Souček: Otisk. Kurátorka Petra Pištorová. Galerie Díra, Tyršova ulice 14, Moravská Ostrava. Otevírací doba galerie je ve středy a ve čtvrtky od 10.30 -17.30 nebo po telefonické domluvě. Výstava je k vidění do 17. listopadu 2025.