O smrti i pohřbívání vážně i nevážně. Spolek Jednou uvedl ve Futureu grotesku zakončenou „smutečním“ pohoštěním

Již od momentu vstupu do prostor galerie Futureum v areálu Dolních Vítkovic muselo být divákům zřejmé, že nepřišli na běžnou divadelní podívanou. Přestože se nejednalo o improvizovanou show a premiéře předcházelo klasické zkoušení, mohli diváci zaznamenat během jednání herců silné performativní výstupy, které překračují rámec klasického divadla. Diváci se stali samotnou součástí celé scény. Ještě dříve, než usedli na svá místa a tísnili se kolem sebe v menších skupinkách, vklínili se mezi ně nepozorovaně i samotní herci, kteří s diváky splynuli v jednolitou masu.

Mezi neustávajícími družnými hovory diváků bylo znenadání slyšet herečku, jak si telefonicky vyřizuje hovor. Posléze se přidávají další z herců, každý z nich si vyřizuje svůj hovor, plný emocí, šoku, smutku, zděšení. Diváci posléze zjišťují, že se stávají smutečními hosty, byť, jak upozornil jeden z herců, ne všichni diváci zvolili smuteční oděv, přesto usedají na svá místa a zařizování pohřbu může začít.

Ema Matýsková. (Foto: Maxim Bajza)

Aby byl pohřeb, musí být mrtvý. Pět herců předvádí divadlo na divadle, vybírají si, kdo z nich ztvární mrtvolu a nabídku dostanou i diváci. Bylo by zajímavé vidět, jak by si herci počínali, kdyby opravdu někdo z diváků šel a položil se na stůl připravený pro mrtvolu. Nicméně hra pokračovala dle nazkoušeného scénáře.

A tak se postupně před diváky vynořila jednoduchá zápletka, poukazující však na těžké téma. Mladí umělci, jejichž role jsou proměnlivé, exaltované, ovšem se silnou výpovědní hodnotou, dávají možnost divákům, aby s naprostou lehkostí prošli temným tématem smrti a odcházení nejbližších.

Mrtvá paní Míla Černá (Jana Posníková) odchází po srdečním záchvatu znenadání na věčnost, aby zde zanechala manžela Oldřicha (Martin Dědoch), se kterým však již dlouho nežila, a dceru Liduš (Ema Matýsková), se kterou byla v kontaktu jednou ročně – telefonicky. Náhlým skonem tak nebožka naruší koloběh života všech pozůstalých, kteří se snaží neohrabaně zorganizovat pohřeb u potrhlého majitele pohřebního ústavu (Vít Hofmann). Mezitím nebožka Míla vede chvíli groteskní a chvíli filozofické dialogy se Smrtkou (Anna Bangoura) či Ježíšem Kristem v kostýmu Supermana (Vít Hofmann).

Anna Bangoura. (Foto: Maxim Bajza)

Vyvstávají tak zajímavé dialogy, mnohdy směřující i přímo k divákům. Co existuje po smrti? Je lepší tělo zakopat, nebo nechat rozptýlit? A co staré rodinné křivdy? Vezme si je nebožka s sebou do hrobu? Dá se smlouvat o ceně smutečního obřadu? Je pětašedesát tisíc příliš? Existuje peklo pouze pro ty, kteří v něj věří? Společným výsledkem, ke kterému se postupně dopracují jak herci, tak skrze svou vlastní očistu i diváci, je jakési sbratření se se smrtí samotnou a narovnání vztahů pozůstalých. Očistná katarze tak může doznívat i ještě dlouho po představení. A aby byla smuteční slavnost úplná, následovalo smuteční pohoštění – kar. Diváci si tak za linoucích se tónů mollové smutečné hudby mohli dopřát výběr z chlebíčků, věnečků a rakviček.

Jednoduchá scéna umožňovala hercům nerušeně proplouvat mezi diváky, kteří se stali pozůstalými sledujícími počínání nejbližší zarmoucené rodiny. Na stěnách poblíž visely až kýčovitě pestré obrázky pohřební agentury s výjevy andělů a Krista. V popředí byl pak umístěn dlouhý umrlčí stůl zahalený bílým ubrusem, který se stal centrem dění a v závěru pak posloužil i jako prostor pro smuteční kar.

Vít Hofmann. (Foto: Maxim Bajza)

Přestože pětice herců pochází z různých divadelní uskupení nejen z Ostravy, dokázala se výborně sehrát a lze jen stěží vybrat nejvýraznější herecký výkon. Jejich největší síla se totiž projevuje v jejich kompatibilitě a schopnosti vzájemné interakce, která může navodit dojem improvizace, přestože se herci opírali o své naučené dialogy. Herci na scéně své postavy zveličuji a dovádějí je až do karikaturních poloh, i přesto (či právě proto) v mnohých scénách diváci poznali sami sebe nebo v nich poznali své blízké. Prostor mezi diváky se tak stal symbolickým smutečním molem, kde se promenádovaly nejrůznější existence s cílem složit poslední kondolenci a položit květiny mrtvé. I zde se však projevují nejrůznější lidské povahy.

Anna Bangoura tak dokázala expresivně ztvárnit chvílemi děsivou a chvílemi zábavnou smrt, Vít Hofmann se stal zase na okamžik dokonalým slizkým majitelem pohřebního ústavu, v němž se perou dvě sociální polohy – v první dává na odiv svůj smutek a úctu ke klientům, vyhrává však poloha podnikatele, který chce vydělat balík v tomto funus byznyse. Martin Dědoch a Ema Matýsková ztvárnili nejbližší pozůstalé, kteří, byť jejich vztahy byly na začátku pošramocené, postupně seznávají, že smrt může i spojovat. A v neposlední řadě Jana Posníková jako nebožka Míla svým jadrným herectvím a velkou nadsázkou poukázala, že smrt nemusí být tabu, ale že to může být občas i veliká zábava.

Jana Posníková. (Foto: Maxim Bajza)

O den později, tentokrát v prostorách Centra Pant, se odehrávalo dramatizované čtení tří vybraných textů, které deklamovali herci Anna Červeňová, Monika Tomková, Hynek Tajovský a Ondřej Vyhlídal. Vítěze zvolili samotní diváci, a tak se na příští rok můžeme opět těšit na nové premiérové uvedení. Vítězným textem se stalo překladové drama z Polska Eryka a Skarabeusz autorky Ewy Galicy. Pojednává opět o tématu smrti, tentokrát z perspektivy malé dívenky, které zemřela matka a svůj čas si krátí dialogy s hovniválem, který se zabydlel v těle dívenčiny rozkládající se matky.

To, že se Ostrava neustále divadelně probouzí a že ke klasickým divadelním institucím se připojují i alternativní divadla jako je tvorba spolku Jednou, pro který je hlavním poselstvím hrát, přinášet neotřelá témata v ojedinělých a originálních prostorách jako jsou kavárny, galerie, muzea, školní třídy či open air, je skvělou demonstrací toho, že diváctvo prahne po variabilitě. Spolek Jednou letos do puntíku naplnil své poslání přinášet divadlo skrze tabuizovaná témata na neobvyklých místech. Neváhejte jejich tvorbu navštívit, bude to stát za to.
*
Vážení pozůstalí. Autor Tereza Agelová. Režie Eliška Houserová. Dramaturgie Klára Pavlištíková. Scéna Vendula Klímová. Hudba Tomáš Mohr. Recenze je psaná z premiéry uvedené Spolkem Jednou v galerii Futureum v Ostravě v pátek 31. října 2025.