Táta z Míru předvedl solidní „troškovský“ humor s originálním závěrem. Pod povrch se však nedostal

Jak ve svém úvodu zmínil principál Albert Čuba, premiéra Táty se stala 21. inscenací odehranou na divadelních prknech Divadla Mír. Dle slov Čuby vznikla komedie divadlu na míru, jako interní požadavek „míráckých“ herců. Autor a dramaturg v jedné osobě David Vyhnánek tomuto požadavku plně vyhověl. Jednotlivé postavy inscenace byly opravdu konstruovány tak, aby pokud možno co nejpřiléhavěji padly vybraným hercům a jejich svébytnému humoru. Jadrné a peprné dialogy, jednoduché asociace, někdy až příliš vulgární slovník – to vše se snoubí s poetikou divadla a je nutné dodat, že měnit tuto poetiku by nemělo smysl. Tvůrci inscenace šli možná divákům až příliš na ruku, přesto je nutné uznat, že přesně vědí, pro jakou cílovou skupinu tvoří. Pokud by divákům nestačilo samotné představení, připravili si tvůrci pro své předplatitele i přímý přenos na Youtube a platformě MírPlay rovnou ze zákulisí divadla. Mír se tak stává divadlem amerického komerčního stylu, s diváky na prvním a jediném místě.

Samotná hra je vlastně prostinká. Možná by někoho napadlo, že děj se odehrává v hospodských Hošticích Zdeňka Trošky, byť více obhroublých, bez poetiky lyrických jižních Čech. Přestože v inscenaci není přesně zmíněno, kde se děj odehrává, ostravským divákům prostředí třetí cenové hospody jistě bude povědomé.

Z inscenace Táta. (Foto: Jan Lipovský)

Hlavní postavou je provozní hospody František (Vladimír Polák), neurvalý a mírně vyhořelý hospodský, kterému všechno padá na hlavu. Jediným štamgastem je invalidní kombajnista Karel (Michal Sedláček), jenž v sobě nachází mnoho dalších postav, stačí se bouchnout do hlavy. Neustále ho usměrňuje jeho zdánlivě chladná a odtažitá manželka, obecní úřednice Ingrid (Izabela Vydrová). Popíjet do hospody a léčit si svůj žal chodí i Františkova sestra Jana (Lada Bělašková), frustrovaná učitelka mateřské školy, se sklony k alkoholismu a vírou v Boha. Zatuchlý vzduch v této hospodě ale postupně rozvíří dvě zásadní události.

Na hospodského Františka je uvalena exekuce a ve stejném okamžiku se dozví, že je otcem sedmnáctileté Moniky (Beáta Hrnčiříková), která je plodem jeho hříchu z mládí v Kanadě. Jako deus ex machina však přichází na scénu tajuplná zásilka, kterou přiveze kurýr (Filip Černý) a která má vyřešit všechny problémy…

Beáta Hrnčiříková. (Foto: Jan Lipovský)

Jestliže 90 procent představení probíhá přesně tak, jak si to diváci Divadla Mír žádají a jak to divadlo bezezbytku naplňuje, samotný závěr je překvapivý a poukáže, že vše může být vlastně jinak. Probíhá jakési déjà-vu z říše magického realismu, ne nepodobné tomu, jaké mohli vidět filmoví diváci ve filmu Srnky, rovněž z tvůrčí dílny Divadla Mír. Zásah shůry, ne však zcela nenadálý ale narušující do té doby přímočarou kontinuitu děje.

Byť se Štěpán Kozub na jevišti jako herec neobjevil, jeho otisk v režijní práci je viditelný. Podařilo se mu pokračovat v již nastolené poetice divadla. Přestože specifický humor Divadla Mír nemusí být pro každého, jeho svéráz se dá očekávat a celý ansámbl již nemusí donekonečna v rozhovorech opakovat, komu je určený. Pravdou však je, že některé mistrovské dialogy, které se v komedii objevují, střídá pokleslý a prvoplánový humor. Na scéně se objevují (nebo se o nich alespoň mluví) veškeré tělesné tekutiny – od výkalů přes moč až po sperma. Humorné dialogy jsou mnohdy přebíjeny gestickým herectví ve stylu Chaplina (tlučení paličkou do hlavy, tleskání bez jedné ruky, neustálé padání na zem).

Vladimír Polák. (Foto: Jan Lipovský)

Jevištní prostor, který se stal na malou chvíli hospodskou nálevnou, umožnil hercům snáze se napojit na své postavy. Scénograf Michal Syrový již pošesté v Divadle Mír vytvořil ničím nevybočující a vlastně hyperrealistickou scénu pajzlu jakoby vystřiženého z normalizační šedi dávných let, který však v mnohých venkovských usedlostech můžeme nalézt dodnes. Vedle ošuntělého výčepu stojí basa piv a nad ním výrazná trofej kance. Prostoru dominují tři hospodské stoly prostřené tradičním zeleným ubrusem s nápisem značky piva „Haksna“ (skvělý merchandising na lokální pivo), který zdobí i samotný výčep. Za stoly se nachází kulečník, jehož prakticky jediné využití je to, že s koulemi žongluje jednoruký štamgast Karel a tágem se v sebeobraně ohání hospodský Karel. Rovněž realistické kostýmy Barbory Klenové přiblížily herce svým postavám. Zatímco Ingrid se po scéně promenáduje v elegantním úřednickém kostýmku, její jednoruký manžel Karel se převtěluje do různých postav, čímž také dochází k časté proměně jeho kostýmů, byť vždy s obrovským vycpaným panděrem simulujícím pivní břicho.

Vladimír Polák a Izabela Vydrová. (Foto: Jan Lipovský)

Celá inscenace však je postavena zejména na komickém talentu Vladimíra Poláka v roli hospodského provozního Františka. Dokázal své postavě vtisknout pořádnou dávku energie. Vytvořil jadrnou komickou figuru nerudného staříka, jehož celým životem je výčep, o který může, co nevidět přijít. Je velkým zážitkem sledovat Polákovu interakci s ostatními herci, jeho pohotově odpovědi, u kterých si nejste jisti, zda tvoří pevnou součást napsaných dialogů, nebo jsou mistrovstvím nenadálé improvizace. V jeho postavě každý z nás najde nějakou místní figurku, která nedokázala naplnit své ambice, ale přesto se dále snaží proplout životem.

Lada Bělašková (Foto: Jan Lipovský)

Ocenit je nutno i výkon Lady Bělaškové v podání Františkovy sestry Jany. Roli vyhořelé učitelky mateřské školy, které zahání své trudy alkoholem zvládla na výbornou. Až je člověku líto, že její postava nedostala větší prostor. Žena, která nemohla mít vlastní děti, proto se uchýlila k dráze učitelky v mateřské školce, a které tyto děti přerostly přes hlavu, nabízela možnost i k hlubšímu prostoru. A jestliže tvůrci divákům slibovali hořkou komedii, tuto „hořkost“ mohli nalézt právě zde. Přesto však významnou měrou přispěla k tomu, že smích diváků na premiéře nebral konce. S prostořekou přímočarostí a významovou intonací v hlase dokázala mnohdy i povýšit své dialogy, které by nikdy na papíře nemohly vyznít.

Výrazný prostor naopak dostal Michal Sedláček v roli jednorukého bývalého kombajnisty Karla, věčného násosky ve Františkově hospodě. Přestože sklidil zřejmě největší divácký potlesk a bujaré publikum si jeho postavu oblíbilo, nelze se ubránit pocitu, že jeho postava by mohla být napsaná mnohem lépe. Sedláček se sice mohl herecky vyřádit, když po každém bouchnutí do hlavy se stával na okamžik někým jiným (od Pana Tau přes Felixe Holzmanna až po Jacka z Titaniku), nicméně tento autorský tah ve výsledku vypadal poněkud lacině.

Z inscenace Táta. (Foto: Jan Lipovský)

Ostatní herci Beáta Hrnčiříková, Izabela Vydrová i Filip Černý rovněž potvrdili, že zcela zapadají do týmu Divadla Mír, byť tentokrát nedostali až tak velký prostor, aby skrze své postavy prokázali větší herecký vývoj. Podíleli se však rovněž na celém úspěchu komedie, která splnila očekávané, ale nenaplnila slíbené. Táta je řachandou bez hlubšího ponoru, ovšem s nevšední závěrečnou pointou. Dlouhotrvající potlesk diváků ve stoje a na dlouho dopředu vyprodaná představení naznačují, že komedie naplnila představy tvůrců i obecenstva a že o pořádnou porci zábavy je v Ostravě opět postaráno.

*

Táta. Autor David Vyhnánek. Režie Štěpán Kozub. Dramaturgie David Vyhnánek. Scéna Michal Syrový. Kostýmy Barbora Klenová. Recenze je psaná z premiéry uvedené v Divadle Mír v Ostravě v sobotu 15. listopadu 2025.