Vzpomínka na křičícího malíře Antonína Kroču (21.10.1947–15.11.2025)

Mohl bych udělat pamětní medailon malíře Kroči a upozornit třeba na to, že studoval pražskou akademii nebo že jeho díla jsou součásti velkých sbírkotvorných institucí, to ale dělat nebudu…R aději chci připomenout jeho v dobrém slova smyslu neurvalou a syrovou bytost, která křičela hlasem nespoutaného uměleckého projevu.

Antonín Kroča svou tvorbou uchovával esenci spontaneity. Byť žil a tvořil ve druhé polovině dvacátého století, přesto udržoval naživu entuziasmus dynamické, chcete-li expresivní umělecké výpovědi, kterou na počátku dvacátého století objevoval Vincent van Gogh nebo třeba Ernst Ludwig Kirchner. Ona spontaneita, gestičnost a výbušnost byla naplno uvěřitelná ve chvíli osobního setkání s ním. Byl to kontakt s démonickým člověkem, často skloňujícím slovo woodoo.

Kročovy myšlenkové pochody, slova a věty krystalizovaly v prazvláštní surreálné útvary. Nebral si servítky, ihned tykal, napadal, útočil a vykřikoval. S člověkem nevedl planý hovor… Tak jako se malbou pokoušel nalézat jádro věcí, obnažoval naše ega, která se tváři v tvář jeho nekorektní a nekoherentní verbální i tělesné invazi rozpadala. Až v tuto chvíli se malíři stávala osobnost zářnou a hodnou portrétu.

Energické pole jeho aury bylo extrémní a stejně naléhavý byl prostor jeho ateliéru. Člověk se v úzkých chodbičkách a přítmí prodíral vrstvami zneklidňujících obrazů. Již jedno jediné Kročovo plátno mělo sílu způsobit trhlinu našeho mentálního terénu, jak potom mohl působit celek ateliéru, kde se koncentrace pnutí blížila nekonečnu?

O to u Kroči vlastně šlo, jeho malba, nebyla nanášena štětcem, barvy byly spíše „vmláceny“ do podkladu, malování pro něj bylo psychofyzickým zápasem o vlamování se do nitra osobností nebo krajiny.

Odešel bytostný umělec. Jeho život byl malbou a ničím jiným. Vnímal sebe jako génia, jak jinak! Setkat se s tímto člověkem v malé vesnici v podhůří Beskyd, poblíž míst, kde Leoš Janáček po kolenou stopoval kaňkující lišky, bylo stejně tak ohromující jako úlevné. Totiž ve světě, jemuž vládne blyštivý prodej všeho, včetně sebe sama, existoval člověk-malíř, který bezskrupulózně trhal realitu na kusy a tyto suroviny pravdy gestem vlastních rukou přenášel na plátna obrazů.