Čtyři projekty, čtyři společenské fenomény. Galerie Plato otevírá nový mezinárodní cyklus výstav

V ostravské městské galerii se mohou návštěvníci opět setkat s výraznými uměleckými osobnostmi, jejichž tvorba reaguje na aktuální společenské otázky– od moci bez odpovědnosti a sociálního významu vody přes přemýšlení o identitě až po uchovávání vzpomínek napříč generacemi. Tři projekty vznikly pod kurátorským vedením Daniely a Lindy Dostálkových, čtvrtý připravila Edith Jeřábková.

Alina Schmuch

V posledních letech se německá umělkyně Alina Schmuch (*1987) intenzivně soustředí na téma vodních infrastruktur jako míst, kde se prolínají technologie, tělo a životní prostředí. V Platu se ve výstavě nazvané prosakování představí prostřednictvím rozsáhlé video instalace připravené přímo pro prostor galerie. K vodním ekosystémům a technickým sítím přistupuje Schmuch jako k živým organismům, propleteným s lidskými těly i sociálními strukturami. Například kanalizace a koupelny se v její práci objevují coby vnitřní prostory, v nichž se tělesná intimita protíná s veřejnou infrastrukturou a které zároveň ukrývají rozsáhlé mikrobiální společenství, propojující lidi s jejich prostředím v neustálém koloběhu.

Alina Schmuch. (Foto: Dominika Goralska)

„Na Alině Schmuch nás fascinuje to, že dokáže prostřednictvím fotografie a videa otevřít téma vody nejen jako elementu nezbytného pro život, ale také jako metafory tělesné a environmentální zkušenosti. Vybraly jsme ji také proto, že je skvělou ‚uměleckou dokumentaristkou‘ – vždy poměrně přesně zacílí na společenský fenomén, který je velmi důležitý,“ objasňují svůj výběr kurátorky Dostálkovy.

Marek Meduna

Malíř Marek Meduna (*1974) si pro ostravskou výstavu Ostrov relativní stability zvolil téma moci bez odpovědnosti. Rozehrává alegorii o lidské povaze, pokušení a hraje si s otázkou, co lidí dělají, když je nikdo nevidí. Autor se odkazuje na příběh o Gygově prstenu, který zachytil Cicero v knize O povinnostech. Pastýř získal kouzelný prsten, jenž propůjčuje neviditelnost a s ním i možnost jednat bez obav z odhalení. Touto literární metaforou nás uvádí do prostoru, v němž propojuje politické a historické obrazy s lékařskými objekty proměněnými v artefakty – nositele krásy, hrůzy a pomíjivosti.

Pohled do výstavy Marka Meduny. (Foto: Dominika Goralská)

„S Markem Medunou spolupracujeme rády nejen proto, že do umění vnáší přítomnost, humor a neklid,“ říkají kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy a upřesňují: „Marek Meduna představí sérii nových maleb, dřevěné objekty ve tvaru ležaté osmičky doplněné železnými prvky, opony zakrývající neznámé ‚něco‘ a zapůjčené protetické pomůcky očí a uší – vše propojené motivem neviditelnosti.“

Boris Camaca

Hyperrealistické fotografie francouzského umělce Borise Camacy (*1987) se vyznačují velmi sytými barvami a záměrně přemrštěnou stylizací. V inscenovaných situacích vytváří nepravděpodobná prostředí se záhadnými postavami, jejichž vizuální krása kontrastuje se zneklidňujícími a ironickými tématy. Autora zajímá především utváření identity prostřednictvím sebeprezentace. Boris Camaca pro výstavu nazvanou Lokomoce (Neukončená cesta) společně s kurátorkami vybral fotografie, v nichž je akcentován pohyb a především chůze, díky níž si člověk utváří vztah k prostoru, času i vnímání.

Boris Camaca ve výstavě. (Foto: Dominika Goralská)

„Tvorba Borise Camacy dokáže citlivá témata převést do výrazného vizuálního jazyka, který je srozumitelný, a přitom ojedinělý a vždy rozpoznatelný. V inscenovaných scénách představuje postavy v nelichotivých i groteskních situacích, čímž narušuje tradiční genderové role a převrací zavedené kódy nejen fotografie. Právě tato schopnost spojit intenzivní vizuální kód s kritickým pohledem na společenské fenomény nás zaujala. Jeho inscenovaná intimita je plná paradoxů – osciluje mezi komedií a tragédií, mezi smyslností a groteskou – a díky výrazné teatralizaci a barevné přesycenosti působí velmi silně,“ komentují kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy.

Meduna, Schmuch, Camaca – trilogie inspirovaná gastronomií

Výstavy Meduny, Schmuch a Camacy sice fungují jako samostatné projekty, avšak spojené kurátorským gestem inspirovaným sociologií jídla. Jídlo, podobně jako umění, spojuje „hmotu“ s imaginací, vytváří rituály a smyslové prožitky. Kurátorky tedy nesledují jídlo samotné, ale to, co se skrývá „za ním“. „Alina Schmuch sleduje oběh vody v přírodě a otevírá téma metabolismu a zažívání – nikoli jen v tělesném, ale i v symbolickém smyslu. Boris Camaca pak ve své přesně řízené teatralitě zdůrazňuje pestrost, hojnost a přesycenost – tedy aspekty, které odkazují k nadbytku i ke stylizované podívané spojené s jídlem. Marek Meduna se ke gastronomii vztahuje obecněji, v jeho díle rezonuje především společenský rituál a symbolika, tedy roviny, v nichž jídlo překračuje roli primární funkce potravy a stává se kulturním fenoménem,“ uvádějí k myšlence trilogie Linda a Daniela Dostálkovy.

Monika Pascoe Mikyšková

Výstava slovenské umělkyně Moniky Pascoe Mikyškové (*1983) Vzpomínky, které mi nepatří je věnována třezalce a autorčině babičce, která ji sbírala a byla pro ni v dětství vzorem ženskosti a vnitřní síly. Vzpomínky na třezalku se tak stávají nejen vzpomínkami umělkyně, ale i její babičky – a zároveň vzpomínkami všech, kdo ji kdy sbírali. Kurátorka Edith Jeřábková výstavu připravila pro prostor Klíčové dírky, ve kterém PLATO propojuje umění a permakulturní zahradu obklopující galerii.

Monika Pascoe Mikyšková ve výstavě. (Foto: Dominika Goralská)

„Tato výstava stejně jako všechny výstavy Moniky Pascoe Mikyškové zapojuje osobní zážitky, a dokonce konkrétní vzpomínky do kolektivního prožívání nelehkých momentů současnosti, které se díky autorčině zobrazení stávají nejen sdílenými, ale také snesitelnějšími. Téměř medijně vyznívající kresby a stylizované objekty umělkyně mají katarzní a uklidňující moc: zažité události nevymazávají, ale pomáhají je vstřebávat,“ komentuje autorčinu tvorbu kurátorka.

Zdroj: tisková zpráva Plato Ostrava