Boris Renner vydal kalendář s fotografiemi inspirovanými Slezskými písněmi Petra Bezruče

Svůj první charitativní kalendář vydal Boris Renner v roce 2018 ke stému výročí vzniku republiky. Příběhy staré Ostravy tehdy vzbudily obrovský ohlas a otevřely úspěšný cyklus, ve kterém každý rok vznikají nevšední kolekce dvanácti inscenovaných fotografií. Fotograf v retrokalendářích navodil třeba atmosféru první republiky nebo normalizačního bezčasí, zvláštní pozornost věnuje minulosti svého města a regionu. Pro rok 2026 se inspiroval Slezskými písněmi Petra Bezruče – tedy sbírkou, která mu svou drsnou krásou učarovala už na základní škole.

Titulní strana kalendáře Borise Rennera.

„Občas se k ní vracím a pokaždé na mně zapůsobí stejně silně. Bezruč je erbovním autorem našeho kraje, byl jsem se podívat i na pomník Maryčky Magdonovy ve Starých Hamrech. Když jsem před třemi lety natáčel dokument pro cyklus Ostravské kořeny, použil jsem báseň Kdo na moje místo zhudebněnou Jarkem Nohavicou. A tehdy jsem si uvědomil, že Slezské písně mají i silný vizuální potenciál, který skvěle ladí s poetikou mých fotografických básní,“ vysvětluje Boris Renner motivaci k vytvoření retrokalendáře Slezské balady.

Z kalendáře Borise Renera (srpen 2026)

„Snažil jsem se ale podívat na ty verše úplně jiným pohledem. Sbírku ilustrovali známí výtvarníci – například Adolf Kašpar, Max Švabinský nebo z našeho regionu svými grafikami Ferdiš Duša. Ale nepodařilo se mi zjistit, že by se někdo pokusil o ztvárnění básní také fotografickou formou. Projekt jsem tedy vzal jako výzvu,“ říká fotograf a doplňuje, že cíl, který si předsevzal, nebylo snadné splnit: „Ta sbírka je celá taková temná a syrová, a já jsem nechtěl, aby kalendář působil depresívně. Zpočátku jsem vůbec netušil, jak ty scény nafotit, a nějaký čas jsem to téma musel zpracovávat sám v sobě. Teprve pak jsem ho začal vidět v obrazech.“

Z kalendáře Borise Renera (listopad 2026)

K realizaci Renner přizval více než čtyři desítky lidí, před jeho fotoaparátem pózovali i herci Národního divadla Moravskoslezského nebo malíř a karikaturista Václav Šipoš. Fotilo se na řadě lokací, například u potoka v Krásném Poli vznikla „Labutinka“, „Dva hrobníci“ na hřbitově v Mariánských Horách. Pro doprovodný snímek k básni Ostrava fotograf sfáral do posledního černouhelného dolu u nás, stonavského Dolu ČSM Sever, do hloubky 1000 metrů pod zemským povrchem.

Z kalendáře Borise Renera (prosinec 2026)

Na posledním snímku se „potkali“ dva slezští bardi, minulý a současný: Petr Bezruč a Jaromír Nohavica. „Jarek mě napadl na první dobrou k básni „Kdo na moje místo“, protože ji – i některé další Bezručovy verše zhudebnil. Nohavica na ní vystupuje jako autor Slezských písní, ale vlastně tak trochu i sám za sebe – jako potulný harmonikář s heligonkou. A jeho jediným posluchačem je malý chlapec, kterého si zahrál jeho skutečný vnuk Matyáš – mimochodem také hudebně nadaný. Otázka „kdo na moje místo“ z Bezručovy básně tak dostává ještě další význam.“

Podklady a povolení k použití textů Petra Bezruče poskytlo Slezské zemské muzeum v Opavě, které spravuje básníkovo dědictví včetně jeho srubu v Ostravici. Distribuci retrokalendáře stejně jako v minulých letech zajišťuje síť ostravských informačních center – a to i prostřednictvím e-shopu na ostravainfo.cz. Prodej začne 20. listopadu, výtěžek opět poputuje Asociaci rodičů dětí s dětskou mozkovou obrnou. Za sedm let tak vybrali manželé Boris a Simona Rennerovi na rehabilitaci dětí s neurologickým postižením 350 tisíc korun.

Zdroj: tisková zpráva