Knihovna jako rezonátor: Večer ostravských skladatelů ukázal, že současná hudba žije v mnoha podobách

A právě v tomto prostředí bylo nejzřetelnější téma, které se táhlo celým večerem: setkání generací. Nešlo jen o vedle sebe stojící jména, ale o postoj, kdy mladí skladatelé vystupovali se samozřejmostí a sebevědomím, které pramení i z živé hudební kultury ostravského regionu, zatímco etablovanější autoři nabízeli hloubku, zkušenost a jinou formu odvahy. Tento dialog nebyl přímočarý; spíš připomínal tok mezi dvěma rameny řeky, které se chvíli vzdalují, aby se znovu setkaly.

Nejpatrnější to bylo třeba ve srovnání poetických až lyrických kompozic Matouše Niziola a Markéty Kapustové s eruptivitou Viktora Stockera či Iva Moryse. Matouš Niziol se ve svých Příchodech jara opíral o čistotu folklorních motivů a o tekutost melodických dialogů mezi nástroji. Rozhovor lesního rohu a fagotu ve druhé větě, kde se objevoval nápěv Ej lásko, lásko, byl dojemným připomenutím toho, jak přirozeně umí mladý skladatel čerpat z kořenů. Výkon studentů konzervatoře (Anna Cagašová – flétna, Eliška Dušková – hoboj, Barbora Lisická – klarinet, Klára Davidová – lesní roh, Petr Ševčík – fagot) byl soustředěný a zodpovědný – a také krásným dokladem toho, jak blízko mohou mít mladí interpreti k soudobé hudbě, když se jí ujmou s respektem a zvědavostí. Třetí věta pak skladbu uzavřela radostnou folklorní tečkou.

Valérie Kapcová. (Foto: Jan Niederle)

Markéta Kapustová naopak vstoupila na půdu niternější, intimnější. Její Emoční kontinua měla filmovou obraznost, ale zároveň něhu, která se nepodbízela. Violoncellový přednes Valérie Kapcové vnášel do večera nejměkčí lidskou stopu — táhlá kantiléna působila jako dech mezi všemi strukturami, rytmy a koncepty, které tento večer nabídl. Klavírní part v podání Pavly Kantorové, byť zvukově zdrženlivější, podpíral tu křehkost se ctí. Emoční kontinua pracovala s jemnými proměnami, drobnými odstíny napětí a rozpouštění, jako kdyby hudba mapovala terén lidských pocitů od jejich vzniku až po doznívání. Nebyla to kompozice efektní, ale byla poctivá a vnitřně upřímná.

A právě přes tuto jemnost se do dramaturgické krajiny přelévala energie úplně jiného charakteru, například v City Pulse Michala Jánošíka, rytmicky přesném a proudícím klavírním obrazu města. Hudba zde připomínala zrychlené filmové záběry metropole — hemžení světel, proud lidí, tep provozu. Rytmická složka výborně „šlapala“, forma byla jasná a gradace účinná. Pianista Jeroným Polášek držel pulz s takovou jistotou, že i v dynamických limitech nástroje neztrácela skladba nic ze své vnitřní hybnosti. Jako by Janošík ukazoval jinou tvář Ostravy: město nikoli jen drsné, ale také organizované, s vlastním tepem.

Viktor Stocker se svým Trio tumultuoso stál k tomuto pulzu v kontrastu, a přitom s ním vedl dialog. Slovo tumultuoso samo o sobě nese energii neklidu, vnitřní vzpoury, chvění. Přesně tak jeho skladba působila: krátká, ale hustá, vedená pevnou klavírní oporou Maxe Marienka, zatímco smyčce (Michaela Kupková – housle, Sára Musálková – violoncello) přinášely drsnější akcenty, barvu a syrovost. Rytmické struktury se střídaly s krátkými úseky, kde se jako by zastavil čas — ten kontrast tvořil napětí, které se neuklidňovalo, ale pulzovalo dál.

Barbora Baranová (zpěv) a Kateřina Bendová (harfa). (Foto: Jan Niederle)

Naprosto jiný typ neklidu — existenciální, společenský — přinesl Jan Grossmann se svým cyklem písní pro alt a harfu O hrůzách. Texty Evy Kotarbové otevřely dveře tématům, která v prostoru knihovny působila až hmatatelně: ekologický žal, rodičovská odpovědnost, tíha společenských rozhodnutí, atmosféra Ostravy kolem roku 1988 – to vše je v textech přítomno jako vrstevnatý otisk doby i existenciální výpověď. Hudba tu nebyla abstrakcí, ale přímým komentářem, artikulací bolesti i naléhavosti. Kombinace altového hlasu a harfy byla v kontextu témat zvláštní, ale smysluplná — harfa Kateřiny Bendové nepůsobila étericky, nýbrž jako svědomí, zatímco alt Barbory Baranové nesl tíhu slov. Závěrečné harfové sólo dovedlo posluchače až k tiché naději – „k pohádkám“. Ukolébání však nebylo útěkem, nýbrž křehkým přáním. Mezi knihami, jejichž hřbety odkazují na skutečné osudy světa, působila tato skladba takřka dokumentárně.

Křest partitur Jana Grossmana. (Foto: Jan Niederle)

V polovině večera se uskutečnila slavnostní chvíle: křest partitur skladatele Jana Grossmanna, o jejichž vznik se zasloužila pěvkyně a bývala studentka doktorského programu na Fakultě umění Ostravské univerzity Simona Mrázová. Na pódiu se setkaly osobnosti, které se nějakým způsobem dotkly vzniku partitur. Křest působil jako příjemná, symbolická pauza před další hudbou, chvíle spojující časovou osu tvorby: partitura se stává svědkem doby, objektem, který přežije interprety. Krásný, symbolický střed večera.

Nejmladší skladatel večera přišel zároveň jako interpret – a výsledek byl nakažlivě živý. Divoká suita Lukáše Bátora měla energii, odvahu a tah. První a třetí část se vnitřně zrcadlily — rychlé věty, které nesly tentýž sršivý temperament. Bátorova přítomnost na pódiu večer rozsvítila a připomněla, že hudba potřebuje nejen myšlení, ale i čistou, mladou dravost.

Lukáš Bátor. (Foto: Jan Niederle)

Zcela jiným způsobem rozechvěl auditorium Ivo Morys se svou satirickou Meta – Chilli Pepper. Jako by se celý večer pozvolna chystal na tento moment, kdy se hudba promění v kritiku samotného způsobu, jakým o hudbě mluvíme. Morys ironizoval prázdnou rétoriku pseudo-transcendence, která zaplavuje část současné tvorby, a činil tak s vtipem, ostrostí a konceptuální čistotou. Hudba zde imitovala mediální řeč, videosekvence, dokonce i fyziologii po požití chilli papričky. Výsledkem byla nejen satira, ale i reflexe dnešní umělecké komunikace. Publikum bylo právem vyvedeno z rovnováhy – a to je v hudbě vzácné a vítané.

Večer ostravských skladatelů tak nakonec působil jako kaleidoskop. Otočíte jím o milimetr a změní se obraz — jednou lyrický, jednou temný, jednou prudký. Co zůstávalo stálé, byla přítomnost města a knihovny jako dvou prostorů paměti, v nichž se rodí nové myšlenky.

Ostrava ukázala, že její hudební současnost není dílem jedné generace, ale mnoha proudů, které spolu nemusí souhlasit, aby se navzájem obohacovaly. Hudba zde nestojí osaměle; je vrstvou, která se na město přilepí stejně jako prach, světlo nebo příběhy psané na hřbety knih. Soudobá hudba není jen umělecký experiment, ale způsob, jak se komunity dorozumívají napříč časem. V Ostravě tento dialog stále žije — a roste.