Když se potká krása a síla okamžiku. Glen Hansard a Markéta Irglová jako nezapomenutelný zážitek

Pohádky obvykle končí šťastně, ačkoli občas nedopadnou podle vašich představ. Štěstí totiž nekončí společným časem. Markéta Irglová a Glen Hansard jsou ztělesněním příběhu o lásce, která může překonat obvyklé představy o tomto citu. Zůstali si blízcí i po dlouhých letech, kdy se každý vydal svou cestou. A co víc, našli opět sílu vyprávět své osudy společně, o čemž svědčí jejich aktuální nové album Forward.

Pořadatelům festivalu Slunovrat v Opavě se podařil skutečně malý zázrak. Oba umělci letos odehráli v Česku pod hlavičkou projektu The Swell Season pouze několik koncertů a brzy vyrazí okouzlit svými písněmi publikum po celém světě. Vraťme se však ještě na chvíli do magické atmosféry sobotního večera, který zřejmě zůstane v srdcích posluchačů jako talisman a krásná vzpomínka plná něhy a souznění.

Z koncertu Glena Hansarda a Markéty Irglové. (Foto: Aleš Honus)

Hansard s Irglovou podle očekávání nabídli posluchačům průřez svou společnou hudební dráhou. Hned první písní Lies se vrátili ke kultovnímu filmu Once, za nějž v roce 2007 získali Oskara za píseň Falling Slowly a mnoho dalších prestižních ocenění. Irglové tehdy bylo pouhých devatenáct let…

V sobotu se v kostele sv. Václava představila po boku Hansarda jako zkušená a vyrovnaná osobnost, která přesně ví, co chce svou hudbou a zpěvem říct. Její subtilní klavírní linky přiléhavě dokreslovaly Hansardovu dynamickou kytaru. Ani po pěvecké stránce nezůstala Irglová pozadu a vytvořila k expresivně výbušnému projevu irského barda nádherný lyrický protipól, který však nikdy nezanikal a měl své pevné místo.

Z koncertu Glena Hansarda a Markéty Irglové. (Foto: Aleš Honus)

Hansardův projev je častěji vášnivý a nespoutaný, ale vždy ve správném a vhodném kontextu. Jeho hlas se dokáže převtělit do jakékoli polohy a role a nikdy neztrácí emocionální sílu. Zpívá naprosto bez zábran a překonává všechny hranice, doslova rozdává svou energii a životní vitalitu.

Z koncertu Glena Hansarda a Markéty Irglové. (Foto: Aleš Honus)

Souznění obou muzikantů bylo naprosto neslýchané. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem slyšel tak perfektní pěveckou i instrumentální souhru. Kdy v jednom okamžiku a prostoru bylo koncentrováno tolik lidské magie. Od první do poslední písně bylo zřejmé, že na pódiu oba umělci tvoří jedno tělo a jednu duši. Jejich písně můžeme „číst“ jako něžná dramata, která v sobě nesou skutečnou lehkost i tíhu bytí. Irglová a Hansard se svým pojetím vyhýbají všem šablonám a škatulkám.

Z koncertu Glena Hansarda a Markéty Irglové. (Foto: Aleš Honus)

V jejich režii se odehrává něco jako hluboký ponor do přítomného okamžiku a návrat ke kořenům. Kromě ochutnávek z nového alba, mezi nimiž zazněly Factory Street Bells a strhující Pretty Stories, nechyběly ani klíčové písně této dvojice včetně rozlučkové Falling Slowly. Po té došlo už jen k jedinému přídavku. Jakoby sami lidé nechtěli narušit křehkou a vzácnou krásu večera frenetickým jásotem, vyprovodili oba umělce potleskem vestoje.

Z koncertu Glena Hansarda a Markéty Irglové. (Foto: Aleš Honus)

Na tento zážitek se bude ještě dlouze vzpomínat. Díky znamenitě ošetřenému ozvučení mělo vystoupení Irglové s Hansardem po celou dobu skvěle vyvážený a barevně souvztažný zvuk. Klavír měl dozlatova zakulacené výšky, kytarám nechyběly stříbřité tóny, které kytarista občas za pomocí efektů svou neuvěřitelně hbitou pravačkou vybičoval do extatických poloh.
Zmínku si zaslouží i průvodní slovo, které bylo decentní, obyčejné a skromné. V jednom momentu, kdy Hansard musel přeladit celou kytaru, Irglová zavzpomínala na rázovitý a domácký způsob koncertování ve své domovině a ukázala, že ani vzdálenost neznamená odloučení.

Jsou chvíle, jaké člověk nezažije nikde jinde než v blízkém kontaktu s jinými lidmi. Tohle byla ta pravá chvíle, jakou nelze sdílet zprostředkovaně. Stačilo pouze být u toho a vnímat. Byla to chvíle, kterou by zřejmě někteří účastníci koncertu rádi zvěčnili. Byl bych mezi nimi.