Pitomec, kam se podíváš. V debutu Lukáše Balabána se to jimi jen hemží

Jít s kůží na trh jako debutant není nikdy lehké. Jste-li syn známého spisovatele, je takový krok o mnoho náročnější. Reflektor zájmu, který na Balabánovu prvotinu září především kvůli příjmení autora, je dvojsečná zbraň. Mít známého otce sice znamená příjemnou reklamu, ta ale není zadarmo. Cena za ni se neměří v penězích utracených za kampaň, ale výší laťky čtenářských očekávání. A taky je spojená s nevyhnutelným porovnáváním. Referenční hodnotou je v tomto případě čtenáři i kritiky milovaná próza Jana Balabána.

Byla by velká škoda k Románu pro pitomce přistupovat primárně jako k dílu syna slavného, před patnácti lety zesnulého otce. Stejná škoda by byla autorovo příjmení ignorovat. Ke čtení pod vlivem Balabána staršího čtenáře pobízí i doprovodný text editora knihy Petra Hrušky. A skutečně, text nabízí plno narážek na otcovo dílo – jako příklad takovéto narážky můžeme uvést třeba jméno Martin Vrána, které nese jak protagonista románu Kudy šel anděl (Vetus Via, 2003), tak postava otce v Románu pro pitomce.

Snaživec či ctitel Balabána staršího by jistě našel velké množství takových paralel a narážek. Lukáš Balabán se ovšem neuchýlil k papouškování či ždímání otcova odkazu, zároveň jej neignoruje. Ironickým a kritickým pohledem, který by těm cyničtějším z nás mohl připadat jako čistě realistický, odkrývá z pseudoposvátných lokalit literárního nebe nános adorace, avšak nedopouští se nenávistných herezí. Co je ale důležité, román funguje i bez předchozí znalosti mimotextových reálií; je autonomním dílem, které není závislé na práci někoho jiného.

Deziluzivní reflexe autobiografických reálií není jejich přímou parodií či destrukcí, vnímám ji spíše jako laskavě ironizující zobrazení něčeho, co máme ve skutečnosti všichni rádi. Pod vrstvou bájí a legend se skrývá lidství. Nedokonalé, slabé, nalomené, ale surové, nahé a opravdové. Krásným příkladem jsou postavy (nebo snad postava?) Karlů Jarého a Bujarého symbolizující kruh přátel devadesátkového umění a piva. Jsou portrétem fetišizace ostravské zkušenosti, takové, kterou znají z literatury Jana Balabána. Situovat je do „legendární hospody U Smradlavé mouchy, která se skrývá hluboko v útrobách velmi známé Pivniční ulice“ je třešničkou na dortu pointující celý tento obraz k pikantnější úplnosti.

„‚Tady vzniká to pravé umění,‘ pronesl Bujarý při pohledu na panáka kontušovky. ‚Tady v tom zoufalství, chudobě, bezmoci. Když se lidi maj moc dobře, nic dobrýho nevytvořej. Ale tady to vzniká, z toho uhlí, špíny a bolesti. To je ta černá Ostrava.‘ ‚Běž už do prdele s černou Ostravou,‘ kontroval Johanes. ‚To je nějakej váš generační pocit. Chcete tady mít ty haldy, doly a fabriky, protože tak to znáte od děcka a znáte to zvenku. Když to odtud mizí a rány v kraji i v lidech se pomalu hojí, tak ty doly, fabriky, haldy, bren, špínu a zoufalství chcete mít aspoň ve svých srdcích.‘ ‚No, je to ta neúprosná drsnost, drásavost toho průmyslu a toho debilního komunismu, co drtí duši člověka, a jak se říká, olivy pod tlakem dávají olej, žejo, to jako v Praze nebo v Brně vůbec není. My se sem na to jezdíme dívat a žasnout nad tím.“

Text takové Karly neuráží, ukazuje je v jejich ryzí upřímnosti a ryzí lásce k vlastním hodnotám vypravěčským pohledem, místy cynicky, místy jednoduše střízlivě. Autobiografický prvek bývá v literatuře přítomen i ve snaze reflektovat životní zkušenost. Pro tu, kterou má Lukáš Balabán, je patrně podstatný charakter a vliv jeho otce-literáta. Stejnou důležitost ale v textu hraje i motiv dezorientace v životě, možnosti uplatnit se v zahraničí, nebo třeba i práce baristy jako dočasné řešení. Situace, úvahy i východiska Balabánova románu jsou pro jeho generaci, tedy mileniály, univerzální. Jako generační výpověď vnímá knihu i sám autor, jak uvedl v rozhovoru pro H7O, Časopis Host.

O žánrovém příslušenství Románu pro pitomce by se dalo kvůli jeho epizodičnosti dlouze polemizovat. Román, či povídkový cyklus? Kniha se dá číst tak i tak. Krátké, nikdy ne více než desetistránkové kapitoly-povídky tříští časoprostor i konvenční představu o jedné hlavní postavě. Stejně tak je to s charakteristikou jednotlivých postav, která se svým sporadickým rozsahem podobá spíše žánru povídky. V hledáčku vyprávění se střídá Johanes, Dolores a Martin Vránovi, nebo také Hans a Vanessa.

Z drobečků, které nám jednotlivé kapitolky nabízejí, se postupně během četby seskládá tematické těžiště románu, nebo chceme-li, jeho protagonista. Jsou jím totiž vztahy. Text ilustruje pestrost jejich podob, vzniků i vyústění, jejich přirozenost i nahodilost, ale především jejich vliv na životní příběh člověka. Určitá dávka cynismu reflexe vztahů vyvažuje hrozba konotací s kýčem a sentimentem, které s sebou motivy jako rodinné vazby, láska nebo naprosto klišoidní náhodná setkání prostě nesou. Osudy jednotlivých postav románu jsou malými dílky mozaiky pestrých podob vlivu okolí na příběh, povahu a rozhodování jedince.

A nakonec, kdo jsou ti pitomci? Kým skeptický vypravěč vlastní Lukáši Balabánovi pohrdá? Křiklavě oděnými turisty, otci opilými na Vánoce, konformisty, intelektuály, katolíky, evangelíky, zapálenými fanoušky literatury, perverzními ohmatávajícími prastrýci, lattéčkářkami, bezdomovci, kavárníky, vyhrocenými feministkami, stádem ustrašenců…

V Balabánově románu se to pitomci jen hemží. Odpovědí bude patrně fakt, že i postavy samotné mohou být a pravděpodobně jsou pitomci.

*

Lukáš Balabán: Román pro pitomce. Počet stran 140. Vydáno v roce 2025 v nakladatelství Větrné mlýny.