Výstava Borise Camacy v Platu nabízí návod ke zlokomyslnění

Umělec využil dva výstavní sály, které jsou navzájem oddělené stěnou a prosklenými dveřmi, k vlastní autorské instalaci. Je jednoduchá a sofistikovaná zároveň. Gró výstavy tvoří aranžované fotografie, adjustované z obou stran na silné desky, zabořené svou boční stranou kolmo do obvodové zdi výstavního sálu. Divák tudíž na ně nehledí čelně, ale je nucen obcházet je a pozorovat z bezprostřední blízkosti, stoje při tom bokem ke stěně. Když se otočí o 180 stupňů, má před sebou další fotografii umístěnou kolmo ke zdi, kterou když obejde, najde na reverzní straně desky její pokračování … a tak dále. Možná jen zmíněné dveře mezi oběma sály jsou překážkou pro hladké a ničím nepřerušované plynutí fotopříběhu.

Z výstavy Borise Camacy. (Foto: Martin Polák)

Paradoxem, nebo spíše záměrem, je fakt, že divákovi není umožněn celkový pohled na fotografie, pohled na ně jako na celek se nekoná. Divák je nucen popocházet od jedné fotografie ke druhé, otáčet svým tělem o 60 až 180 stupnů, a přitom mít stále pod kontrolou vývoj předkládaného příběhu. Autor pracuje se svým scénářem ambivalentně. K jeho vyjádření používá jak lidské, tak zvířecí modely. Lidští protagonisté nesou linku spíše věcnou, záběry zvířat ji doplňují o rozměr víceméně emoční a smyslový, např. haptický, ale jen přeneseně, zprostředkovaně a díky praktické zkušenosti. Pocity, které v nás snímky vyvolávají, jsou ryze subjektivní. Tím pádem máme neomezené množství interpretací.

Z výstavy Borise Camacy. (Foto: Martin Polák)

Fotografie, jak autor osobně potvrdil na zahájení výstavy, nejsou počítačově upravované. Aranžmá, co se týče kulis a lidských modelů, kostýmů, barev, svícení a póz, je reálné. Bohužel se už autora nezeptáme na množství snímků, které pořídil a z kterých pak vybíral ty tzv. vyvolené. Bylo by to zajímavé pouze s ohledem na průběh práce. Její výsledek to samozřejmě nijak nemění. Dnešní digitální technologie kladou důraz na zběhlou, poučenou a citlivou zkušenost umělce při výběru, který nesmí ztratit ze zřetele svou vlastní uměleckou cestu a záměr konkrétního projektu. Z mnoha možností vybrat jen tu jednu jedinou se stalo fenoménem dnešní umělecké reality. Profesionální fotografové tuto metodu znají už několik desítek let.

Z výstavy Borise Camacy. (Foto: Martin Polák)

Desky s fotografiemi se podél obvodových stěn vlní jako had. Některé jsou umístěny výš, jiné zase níž. Tím pádem může divák při pohledu zblízka na konkrétní fotografii zahlédnout ještě fragmenty jedné až tří předchozích. To umožňuje dostávat obrazy do sice omezených, přesto určitých souvislostí, a zároveň tím umocňuje náš vizuální prožitek. Najednou máme před sebou jakousi koláž, která se díky tělesnému pohybu a proměňování obrazů v našem zorném poli mění jako střípky v kaleidoskopu. Instalaci lze tedy číst nejen tímto způsobem, založeném na vizuální a estetické rovině, ale prostě i jen prozaicky: jako komiksový seriál. Přitom je třeba vyzdvihnout fakt, že většina děl má natolik nosnou atmosféru a výraz, že obstojí jako solitérní dílo.

Boris Camaca. (Foto: Dominika Goralska)

Název výstavy naznačuje, že výstava posledním záběrem nekončí. Pokud jsme se nechali vtáhnout do umělcovy hry na pohyb, pokud jsme přistoupili na jeho systém prohlížení a vnímání, a především na jeho manipulaci s námi, pak možná v našich myšlenkách Camacovy obrazy poběží dál jako nekončící perpetuum mobile. I když rychlost není důležitá, snad ani žádoucí.

Úplně postačí chůze, jak nakonec konstatuje i samotný kurátorský text k výstavě: „Boris Camaca zkoumá v inscenovaných a vizuálně působivých fotografických scénách pohyb. Chůze je zde chápána nejen jako téma, ale i způsob poznávání – jako základní tělesný rytmus, kterým člověk utváří svůj vztah k prostoru, času i vnímání.“

*

Boris Camaca: Lokomoce (Neukončená cesta). Kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy. Vernisáž 19. listopadu 2025. Výstava je k vidění do 22. března 2026. Galerie Plato, Porážková 26, Ostrava