Dobrý fotograf má schopnost vidění skrytého, říká kurátorka Renata Skřebská o výstavě Syrová přitažlivost

Na začátek uveďme pár slov ke koncepci výstavy. Je zaměřena na tvorbu autorů, kteří jsou spjati s Ostravskem. Vychází ze sbírek GVUO, která v roce 2021 vytvořila samostatnou podsbírku fotografie. Z hlediska profilování sbírky lze zaznamenat víceméně dvě roviny: jednu tvoří dokumentární snímky, které jsou nejen dokladem doby, ale mají také jedinečnou a výjimečnou atmosféru, a druhou jsou současné postupy umělců, kdy se pohybují na pomezí fotografie, objektu a obrazu.

Přijde mi, že samotná výstava je zaměřena právě na tu první rovinu, rovinu tzv. dokumentu, byť jde v prvé řadě o fotografie ve smyslu uměleckého díla a předem promyšleného autorského projektu.

Ano, je to tak. Z galerijního pohledu vidíme v dokumentární fotografii jasný přesah, proto je pro nás tak cenná. Není to pouze dokument. Dokumentární fotku je možná schopen udělat každý z nás, ale fotografie umělecká nebo fotografie, která je nadčasová, si žádá za objektivem někoho, kdo je schopen zachytit něco navíc.

Koho z této výstavy můžeme považovat za čelné představitele uměleckého fotodokumentu, kterým se snažili postihnout charakter ostravského regionu?

K první generaci, jež se zabývala tématem Ostravy, patřil Gustav Aulehla, který už bohužel nežije, dále Viktor Kolář, Fedor Gabčan a Petr Sikula. Jsou to autoři, kteří ‒ nejvíce patrné je to možná u Gustava Aulehly a Viktora Koláře ‒ vycházeli z tradice tzv. humanistického fotodokumentu, do něhož výrazným způsobem vstoupil francouzský umělec a fotograf Henri Cartier-Bresson, který, do jisté míry, spojuje i mladší generaci.

Co bylo tou největší zásluhou, dá-li se to tak nazvat, Henriho Cartier-Bressona?

Prohlásil, že fotograf musí být schopen vyfotit to, co chce, tak, aby do fotografie nemusel později zasahovat. Fotografie pro něj byla konečná v okamžiku, kdy fotil, následnou manipulaci nepřipouštěl. Tomu odpovídal i jeho názor, že fotografie vzniká ve fotoaparátu, nikoli ve fotokomoře. Což je příznačné pro první generaci, ale třeba i pro Romana Poláška, který, když fotí v divadle, tak také tvrdí, že musí zachytit to, co se tam v dané chvíli děje, nikoli záběr doupravit dodatečně.

Výstava Syrová přitažlivost. (Foto: Roman Polášek)

Lze charakterizovat způsob práce nebo náměty zdejších fotografů, případně porovnat jejich tvorbu s touto francouzskou ikonou fotografického humanismu?

Je potřeba si uvědomit, že Bresson mohl cestovat po světě a jeho tvorba neprocházela žádnou cenzurou. Měl možnost zachycovat lidi v krajně těžkých situacích, přesto v jeho záběrech zůstává důstojnost a nepoddajnost. První generace, o které se zde bavíme, pracovala úplně v jiných podmínkách. Například Gustav Aulehla v 60. letech zachycoval nejen Ostravsko, ale protože pocházel z Krnova, kde byla velká sovětská posádka, stali se vojáci součástí jeho snímků, protože to byla tehdejší každodennost. Tím se často dostával do problémů, přestože fotil běžné situace a nebyl v tom politický podtext. Obecně dokumentární fotografie dané doby byla velmi výrazně limitovaná.

Některým z té první generace se z politického omezení podařilo vymanit, např. Viktoru Kolářovi, bylo tomu tak?

Zdánlivě to tak vypadá. Viktor Kolář odešel v roce 1968 do Kanady, kde se nakrátko usadil. A opět, už jen to, že žil v zahraničí, bylo pro něj po návratu velmi problematické s ohledem na možnost svobodně tvořit a vystavovat. Nejen pro něj bylo složité se prezentovat. Vrátíme-li se ke Gustavu Aulehlovi, tak měl svou první větší výstavu až v roce 2006, kdy jeho dílo představil Vladimír Birgus. Podobně Viktor Kolář dlouho nenašel pro svou fotografickou výpověď oficiální pochopení. Kniha Ostrava, obležené město, vydaná v roce 1995 na zakázku ostravské radnice jako reprezentativní publikace, nebyla nakonec distribuována v plném rozsahu s odůvodněním, že zadavatel nesouhlasí s jejím celkovým obsahovým vyzněním. Kniha město nekriticky neoslavuje, naopak, ukazuje spíše smutek, neradostné situace, složitý život, ale velmi silným až magickým pohledem. Dnes je tato kniha brána jako ikonické zpodobnění Ostravy, a protože se jí v době vzniku dostalo do prodeje omezené množství, je ceněna také sběratelsky.

Viktor Kolář: Starý muž z husami ze série Ostrava, 1966

Na výstavě mě zaujaly fotografie Fedora Gabčana, např. muži koupající se v kališti nebo pohled na rozbahněný popílek s uhynuvším bílým rackem a také fotografie průmyslové krajiny. Co podstatného nám můžete o tomto autorovi a jeho díle říci?

Fedor Gabčan přišel do Ostravy ze Slovenska. Pracoval jedno období v dolech a hutích a tato zkušenost mu následně pomohla zachytit tyto profese velmi přirozeným způsobem. Jeho fotografie tavičů a horníků zároveň jakoby zaznamenaly, co se vlastně odehrává někde „mimo záběr“. Není to popisná fotografie, ale je v ní úcta a obdiv k lidem a jejich profesi z trochu jiného úhlu, možná daná i tím, že jejich práci dobře poznal sám.

Další velké téma, kterému se věnoval, je ostravská krajina. Na výstavě jsou zastoupeny především fotografie z 60. let, kdy se jedná často až o fantaskní pohledy, například ten mrtvý pták v kališti. Je to krajina, která je velmi trýzněná, velmi depresivní. Pro Fedora Gabčana je ale také typické experimentování s různými fotografickými technikami a technologiemi.

Fedor Gabčan: Koupání v kališti, 1969

Ostravsko má specifickou krajinu „díky“ těžbě uhlí a hutnímu průmyslu. Stala se proto inspirací nebo třeba i varováním pro zde vystavující fotografy?

Proměnu krajiny, myšleno až jakousi apokalyptickou vizi, můžeme vidět třeba u Petra Sikuly. Jeho práce, které jsou na výstavě zastoupeny, jsou ze 70. let. A lze konstatovat, že se jedná už v podstatě o ekologickou fotografii. I když v 70. letech se s tímto hodnocením vůbec nepočítalo.

Petr Sikula: Z cyklu Ostravská krajina 1972

Máme za sebou autory té starší generace, narozených v letech 1931 až 1941, jejichž tvorba vrcholila v 60. a 70. letech minulého století. Koho lze přiřadit k té generaci mladší, zde zastoupené, a jaké vlivy na ni působily?

Z mladší generace autorů je to Roman Polášek a Martin Popelář. Jiří David je tu spíše určitou výjimkou, protože ho více známe jako umělce, který se kromě fotografie zabývá malířstvím a konceptem. Jeho velkoformátovou fotografii jsme do našich sbírek zakoupili od Fotografické galerie Fiducia, kterou v roce 2001 založil Roman Polášek společně s Martinem Popelářem. Fotografie v nás může evokovat dobu před rokem 1989 s jejími velkými plakáty dělníků a horníků, zneužitých dobovou propagandou. Člověk, který těžce pracoval, se za ní často úplně ztrácel.

Jiří David: Ostrava, 1999

Roman Polášek zde vystavuje portréty lidí bez domova ve velmi citlivém pojetí ve vztahu k portrétovaným, a v případě Martina Popeláře lze jeho fotografie přirovnat ke kouzlu přítomného okamžiku. Fotograf je trochu jako lovec, na pomyslné „čekané“ sleduje svou „kořist“, drží se v pozadí a musí zareagovat právě v té chvíli, která je pro daný okamžik důležitá. Musí vidět to, co je „v ději navíc“. Schopnost „vidění skrytého“ je nakonec typická jak pro Martina Popeláře, tak Romana Poláška.

Roman Polášek: Paní Alena z cyklu Homeles 2002-2003

Martin Popelář: Bez názvu, 2003

Samozřejmě dalším prvkem, který do děje vstupuje, je fotoaparát. Většina autorů začínala s klasickou flexaretou. A takovým vysněným přístrojem se pro ně stala Leica, která v našich podmínkách pro ně byla dlouho nedostupná. Např. Gustav Aulehla si ji ale později pořídil a opravdu se mu s ní dařilo daleko rychleji reagovat na danou situaci.

Gusta Aulehla: Ostrava, tramvajová zastávka, 1961

Dalším aspektem té mladší generace, když se vrátím ještě k Martinu Popelářovi a k fenoménu dokumentární fotografie, je také schopnost zachytit zvláštní až bizarní situace a schopnost proměnit prchavý okamžik ve věčnost. Jde často o věci, momenty, které by si člověk běžně neuvědomil. Díky tomu si můžeme vybavit nějakou prožitou situaci nebo vzpomínku na dávný zážitek.

Posledním vystaveným autorem, o kterém jsme zatím nehovořily, je Otakar Matušek, kterého možná pouze datem narození můžeme zařadit mezi tu starší a mladší generaci, ale svým dílem se vymyká jakémukoli zařazení. Musím se přiznat, že on jako svérazná umělecká osobnost i jeho dílo je pro mě trochu takovou hádankou.

Otakar Matušek, opět bohužel již nežijící autor, byl velmi zajímavou ostravskou osobností. Z mého pohledu možná nejvíce symbolizuje syrovou přitažlivost. Jeho život byl složitý a jeho bytost a způsob vystupování (navštěvoval umělecké instituce obtěžkán igelitovými taškami) vzbuzovala v řadě lidí, mě nevyjímaje, spíše rozpačitost a odtažitost do okamžiku, než tašky otevřel a vyndal alba s nesmírně jemnými fotografiemi až na hranici vizuální básně. Jejich jedinečnost rozpoznal také Roman Polášek, který je začal od autora systematicky kupovat pro Fotografickou galerii Fiducia a jeho prostřednictvím se dostaly také do sbírky GVUO.

Otakar Matoušek: Bez názvu, 1980-1985.

Výstava Syrová přitažlivost potrvá v ostravském Domě umění ještě do 22. února 2026. Vystavující autoři: Gustav Aulehla (1931‒2021), Jiří David (1956), Fedor Gabčan (1940), Viktor Kolář (1941), Otakar Matušek (1953‒2022), Roman Polášek (1967), Martin Popelář (1971), Petr Sikula (1941)