Cirkulum 2026: Když se ostravský industriál promění v zimní šapitó

Festival Cirkulum letos slaví deset let od svého vzniku a zároveň dvacet let od počátků nového cirkusu v Ostravě, které jsou úzce spjaty s činností souboru BoCirk. Do bez nadsázky přelomového roku vstoupil festival s novou dramaturgií, plnou odvážných plánů i radikálních změn. Tou nejmarkantnější je posun v čase a místě konání. Ostravský svátek nového cirkusu, který si většina diváků spojovala s horkým letním počasím, se přesunul do hluboké zimy a zároveň proměnil svou prostorovou koncepci.

Z porubských ulic, kde před deseti lety vše začalo, přes malebnou cirkusovou vesničku na Slezskoostravském hradě doputovalo Cirkulum do Dolních Vítkovic. Jeho převážně outdoorový charakter se zde překlenul do idey oživení impozantních industriálních prostor. Multifunkční aula Gong se tak na tři dny na přelomu ledna a února proměnila v pomyslné obří šapitó, které hostilo desítky umělců z různých zemí světa.

Ačkoli se Cirkulum nachází v nové fázi své existence, jeho základní myšlenka zůstává neměnná. I během jubilejního desátého ročníku bylo znát téměř hmatatelné nadšení pro umění cirkusu ve všech jeho podobách – tradičnějších i inovativních – a chuť toto nadšení předávat dál napříč generacemi i diváckými skupinami. Právě otevřenost a energie proudící mezi publikem a performery mě zaujala ve chvíli, kdy jsem z mrazivého vítkovického areálu vstoupila do Gongu. Atmosféra cirkusové vesničky, kde se neustále něco děje, lidé se přirozeně shromažďují, baví se, hlasitě tleskají a povzbuzují, dokázala oživit i strohý interiér někdejšího plynojemu.

Michal Mudrák. (Foto: Radek Juříček)

Program festivalu začal už v sobotu dopoledne a nabídl jak známá jména, tak pro Ostravu nové tváře. Se svým představením Teacrobat se symbolicky „domů“ vrátil ostravský rodák Michal Mudrák, který v současnosti cestuje se svým komorním souborem Cirko Hopley po zahraničí.

Na Otevřené scéně v prostorách Gongu se odehrála řada menších novocirkusových formátů – například one-man show Úžasný George francouzského akrobata Matthieua Bouilliého, pouliční skeč Improlocura Itala Lucy Della Gatta vystupujícího jako Agro the Clown, exotická show Bar Oriental či španělští Los Hobos jako Nejasní tuláci se svou neverbální fyzickou komedií propojenou s cirkusem. Zlatým hřebem jednotlivých dní se pak stala večerní představení v hlavním sále Gongu, kde se představil domácí soubor BoCirk i italsko-francouzsko-španělský kolektiv Circo Zoé s inscenací Naufragata.

Los Hobos. (Foto: Radek Juříček)

Oficiální zahajovací večer měl výrazně ostravský punc. Symphonia Aerialis neboli Vzdušná symfonie svedla na jedno jeviště soubor BoCirk a komorní orchestr Camerata Janáček, složený z předních hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava. Hlavním pojícím prvkem se stala barokní estetika – opulentní, přepjatá, nábožná, dekadentní, vážná i absurdně komická. Za doprovodu Vivaldiho Čtvera ročních období a Sukova Svatováclavského chorálu se na scéně začal odvíjel sled obrazů, z nichž každý vyzdvihl jednu z cirkusových (či novocirkusových) disciplín.

Představení otevřely postavy Adama a Evy a jeviště se postupně zaplňovalo dalšími figurami, které se vyprofilovaly do konkrétních akrobatických čísel – od teeterboardu a hrazdy přes závěsnou tyč, žonglování, chůdy a handstand až po práci se speciálními balančními objekty.

Z programu Vzdušná symfonie. (Foto: Radek Juříček)

Hudba, scénografie i světelný design vytvářely lehce tajemnou atmosféru barokních divadel, kdysi osvětlovaných pouze plameny svíček. Měkké žluté světlo s jemnými proměnami citlivě propojovalo moderní cirkusové umění s estetikou minulosti. Snad jen jeden moment, kdy do hlediště vyšlehlo zelené světlo, lehce narušil jinak velmi konzistentní vizuální pojetí.

Velkou hodnotou inscenace byly rafinované detaily, které dodávaly jednotlivým obrazům významovou hloubku i hravost. Žíněnka, nezbytná pro akrobatické prvky, byla stylizována jako postel a jablka se prolínala celým představením v různých rolích – jako lákavá svačinka, rekvizita pro žonglování i symbolické jablko hříchu.

Z programu Vzdušná symfonie. (Foto: Radek Juříček)

Ačkoli v úvodu působily jednotlivé obrazy poněkud roztříštěně – k čemuž přispívaly především viditelné přesuny náčiní a kulis – ve druhé polovině se situace začaly prolínat mnohem přirozeněji a celek získal výraznější kontinuitu. Drobné etudky a hravé výstupy střídaly efektní a vizuálně dobře zapamatovatelné obrazy jako byla ,,poslední večeře“, výstup akrobatky na závěsné tyči, kolem níž dynamicky obíhala velká skupina tanečníků a artistů, či závěrečná scéna na provazochodeckém laně.

Každá ze scén měla své osobité kouzlo. Interpreti zde představili disciplíny, kterým se dlouhodobě věnují, a právě v této autenticitě spočívala velká síla inscenace. Hudební doprovod v podobě skladeb Antonia Vivaldiho a Josefa Suka byl sázkou na jistotu – hudba sama dokázala přesně držet atmosféru, podtrhávat jednotlivé výstupy a dodávat jim správný šmrnc. Pozorní diváci mohli navíc rozpoznat drobné odkazy na sólové projekty některých z interpretů, například mezinárodně působícího akrobata a performera Jana Jiráka či všestranného cirkusového umělce Jindřicha Kopidola.

Z programu Vzdušná symfonie. (Foto: Radek Juříček)

Přestože by si Symphonia Aerialis možná zasloužila ještě o něco propracovanější dramaturgii, šlo – i podle reakcí publika – o mimořádně efektní a silný zahajovací večer. Ukázal, že Cirkulum se ani po deseti letech nebojí proměny, hledání nových cest a práce s nečekaným kontextem.

Přesun do zimy a industriálních prostor Dolních Vítkovic nepůsobí jako pouhý experiment, ale jako logický krok festivalu, který dozrál a je připraven zkoušet nové formy, aniž by ztratil svou energii, otevřenost a radost ze sdíleného zážitku. A právě v tom spočívá jeho největší síla.