Každý v sobě máme světlo i stín, říká Natálie Tichánková před opavskou premiérou Hello, Dolly!

Narodila ses v Havířově. Jaké emoce v tobě vzbuzuje rodné město?

To víš, že se tam ráda vracím. Všichni v sobě máme nějaké kořeny. Havířov je nejmladší město u nás a v době, kdy jsem tam vyrůstala, bylo plné života, smíchu a mladých lidí – takové pulzující místo. Moje rodina se později přestěhovala do Petřvaldu u Karviné, ale Havířov mi prostě zůstal v srdci. A když k tomu připočtu studium na gymnáziu v Ostravě, tak tahle část mého života mě formovala a dodala mi pocit domova.

Kde jsi otiskla své první hudební krůčky? A byly muzikálové, nebo jiné?

Ještě v Havířově – začala jsem chodit do ZUŠ Bohuslava Martinů. Nejprve jsem hrála na flétnu, protože na ni hrála moje starší sestra a já jako druhorozená musela jít ve všech jejích krůčcích (smích). Ale zpívala jsem odmalička a mamka má jednu historku ze Španělska, kterou nikdy nezapomene…

Tu si rádi poslechneme!

Měla jsem asi dva a půl roku a ve čtyři ráno, když spal celý autobus, jsem z ničeho nic začala zpívat naplno Vyletěla holubička. Naši mě nedokázali zastavit a nakonec mi zatleskal celý autobus, takže tam se to nejspíš zrodilo (smích). Celou dobu jsem toužila chodit na zpěv, až to naši nevydrželi a přihlásili mě – myslím, že mi bylo devět nebo deset. Začala jsem se sólovým zpěvem, ke kterému patřil i sbor, a nakonec jsem absolvovala u Lucie Bergerové, která v té době hrála v Těšínském divadle. Jednoho dne mě přemluvila na konkurz do muzikálu Nebe na zemi. Zkusila jsem to, vyšlo to a já tak poprvé přičichla k muzikálu.

Překvapilo mě, že jsi vystudovala Matiční gymnázium v Ostravě. Proč jsi nešla na konzervatoř?

Pocházím z rodiny, kde rodiče chtěli, abychom měli vzdělání pro případ, že by náš „dětský sen“ nevyšel. Hlásila jsem se i na psychologii, novinařinu a zubařinu. Říkala jsem si, že pokud se mám umění věnovat naplno, zvládnu to i po „obyčejném“ gymplu, když to bude ten správný směr. Zároveň jsem si neuměla představit, že skončím jen u učení, kdyby mi divadlo nevyšlo. Nakonec mi sen vydržel a po gymnáziu jsem zkusila přijímačky na JAMU – a dostala se.

Na JAMU jsi také absolvovala obor muzikálové herectví. Jak na tuto životní etapu vzpomínáš?

Moje léta v Brně byla krásná. Až mě mrzí, že trvala jen čtyři roky – magisterský obor pro muzikál je o rok kratší. Poslední ročník studia probíhal formou praxe v Divadle na Orlí, což byla perfektní příprava na profesionální jeviště. Měla jsem skvělé spolužáky a tým kolem, který si sedl. Navíc jsme měli přidané hodiny herectví, za což jsem moc vděčná. Vzpomínám na Brno opravdu moc ráda, byla to doba plná objevování a růstu.

Z Brna se přesuneme do Ostravy, kde tě mohou diváci také už pár let vídat v muzikálových inscenacích. Na které si vzpomínáš?

Hned po škole jsem hrála v Národním divadle moravskoslezském v inscenaci Ptákoviny podle Aristofana, kterou režíroval Petr Gazdík, a pak jsem měla hezkou roličku v muzikálu Kiss me, Kate, co dělal Lumír Olšovský. Ještě nesmím zapomenout na Jesus Christ Superstar a L2: Brána života!, kde jsem se setkala poprvé s režií Jiřího Nekvasila. Pak přišlo angažmá v olomoucké činohře a já měla to štěstí jít z jedné hlavní role do druhé, takže na další hostování už moc prostoru nebylo.

Ale vrátím se k Ostravě a muzikálu Národního divadla moravskoslezského – to je moje srdeční záležitost. Dokonce jsem o jejich přerodu operety v muzikál psala diplomku, takže dobře vím, jak náročná cesta to pro soubor byla. Muzikál v Ostravě stojí na skvělých lidech, kteří drží při sobě a táhnou za jeden provaz. Je tam obrovské nasazení, profesionalita i lidskost – a to je na jevišti znát. Proto se tam vždycky moc ráda vracím a těším na každé představení. Je to vlastně zázrak, že můžeme dělat to, co nás baví.

Jako Elisabeth ve stejnojmenném ostravském muzikálu. (Foto: Aleš Honus)

Co je podle tebe smyslem divadla?

Divadlo hrajeme pro lidi. Aby odcházeli se zážitkem – se smíchem, slzou nebo jen s dobrým pocitem. To nám hercům dává energii a chuť jít dál. Nejsme tu jen pro srandu králíkům. Každého diváka se dotkne něco jiného, a právě v tom je krása divadla. Jeho posláním je tyhle chvíle hýčkat, dávat jim prostor a nám hercům připomínat, proč to všechno děláme.

Další důležitou hlavní roli jsi aktuálně ztvárnila v muzikálu Evita, který je novinkou Moravského divadla Olomouc. Vypadá to, že postavy dominantních, cílevědomých žen jsou ti šité na míru. Jak se ti hraje a zpívá Evita?

Abych byl upřímná, než jsem Evitu začala objevovat, znala jsem jen Don’t Cry For Me, Argentina a příběh Evy Perón. Na první pohled mě disonantní a arytmická hudba vyděsila a říkala jsem si: „Proboha, co to je!“ Pak jsem ale pochopila, že jde o mistrovské dílo. Lloyd Webber vytvořil postavu, která je zároveň lidská a křehká, ale i ambiciózní a manipulativní, a jeho hudba nabízí dechberoucí škálu emocí. Podobně je na tom i Elisabeth, ta je ovšem posluchačsky líbivější. Lloyd Webberovy recitativy a písně přesně nastavují atmosféru a skvělý překlad Michaela Prostějovského vše jen umocňuje – když se na to herec přirozeně napojí, umožňuje mu to postavu plně prožít.

Evita je hodně obtížná role, navíc na jevišti musíš zemřít. Jaký to je pocit?

Je to extrémně náročná role. Evita prakticky nesejde z jeviště. Během dvou hodin ukážeš úplně všechno a navíc ještě zemřeš. Kdo to může říct, že umíral tolikrát? (smích). Víš, co je zajímavé? V posledních třech sezonách mě provází hlavní postavy na E. Nejprve jsem hrála Elišku Junkovou, naši nejslavnější automobilovou závodnici, před rokem přišla Elisabeth a do třetice všeho dobrého je ze mě Evita! Asi jsou mi E role nějak souzeny… (smích).

Jako Evita v muzikálu Moravského divadla Olomouc. (Foto: Tereza Valnerová)

Teď tě čeká Hello, Dolly! ve Slezském divadle Opavě, kde tu symboliku písmen zlomíš. Dolly sis nedávno vyzkoušela v Olomouci. Můžeš na těchto zkušenostech stavět?

V Moravském divadle Olomouc šlo o takový film o filmu, chceš-li divadlo na divadle. Představení bylo vyškrtané a mělo úplně jinou pointu. Byl to spíš takový písničkál koncipovaný jako natáčení hollywoodského bijáku. Divák tak nemohl proniknout hlouběji do nitra postav, šlo o jakési skečovité úryvky muzikálu. Byl to sice modernější náhled, ale za mě to úplně nechytlo divákovu duši.

Jak tedy chodíš na své postavy? Koukáš třeba na filmy?

Ráda si roli vytvořím sama. Jenom si k ní věci načtu, podívám se na fotky, ale nerada se dívám na filmy nebo záznamy z jiných divadel, protože si myslím, že to chtě nechtě člověka ovlivní. Film s Barbarou Streisand jsem viděla až po naší premiéře Hello, Dolly! v Olomouci. Každá role by měla mít osobitost daného herce. Myslím si, že o tom je herecká práce. Nedělat kopie, být originální. O to se snažím.

Jakou cestou se ubírá režie Oldřicha Kříže, který opavskou inscenaci Hello, Dolly! režíruje?

Podle mě pan režisér vybral ty nejhezčí momenty z předlohy a různých inscenací a pěkně je prokomponoval do svého příběhu. Už na první čtené zkoušce se mi stalo, že jsem na konci měla slzy v očích. Normálně mě to dojalo, což se mi nestává u věcí, které znám. Pan režisér respektuje klasiku a myslím, že opavský divák to ocení. Jsem moc ráda, že mě oslovil a že mohu být součástí inscenace, která stojí na brilantní činohře. Příběh je hodně propracovaný a zároveň má prvky situační komedie. Jako herečka mám prostor ukázat barvy své postavy a opravdu si s nimi hrát.

V kostýmu pro muzikál Hello, Dolly! (Foto: Lucie Deutsch)

Je to zvláštní, že ti do cesty přichází hlavně postavy sebevědomých, ambiciózních a panovačných dam. Přitom mi taková v reálu moc nepřipadáš…

Máš pravdu, teď když nad tím přemýšlím, hraju samé role s podobným charakterem, ale snažím se je pokaždé udělat jinak. Vnitřně jsou každá úplně jiná. Dolly třeba vstupuje na scénu jako energická dáma, která má pocit, že zná svět a život lidí líp než oni sami a chce jim pomoct. Ale pak přijdou krásné monology, kde pod lehkostí a humorem je obrovská zkušenost, bolest a strach otevřít srdce. Balancuje mezi komedií a hlubokou lidskostí – a to je na ní úžasné, že můžu pracovat s takhle širokou paletou. Snad se mi to podaří předat, ne jen o tom mluvit (smích). Jsem ukecaná, že? Musíš mě zastavit.

Právě naopak, je zajímavé nahlédnout do tvých myšlenkových pochodů. Abych nezapomněl, ty jsi velmi mnohostranná a kromě muzikálu na tebe musím prásknout, že máš kapelu, se kterou jste vydali dvě autorské desky. Co tě motivuje k vlastní tvorbě?

Víš co? Hudba je pro mě taková terapie. Můžu v ní vyjádřit svoje zkušenosti a třeba někomu pomoct – ne s cílem být hrdinka, ale spíš propojit lidi a dát jim prožitek. Každý v životě hledáme jiný styl – když máš depku, sáhneš po něčem nostalgickém, jindy po něčem energickém. Hudba mi zároveň umožňuje ukázat samu sebe, svou autenticitu a prožitky – a říct lidem, že v tom nejsou sami. Ale hlavně je to práce týmová. Velkou zásluhu na tvorbě kapely má Jaroslav Jeff Novák a motivací je prostě celá kapela – 4GOOD je pro mě rodina.

Máte s 4GOOD hodně koncertů? A je nové album spíše světlé, nebo stinné?

Křest našeho alba Světlo & Stíny proběhl v Praze 28. ledna, teď máme rozjednané festivaly na léto, koncertů je zaplaťpánbůh dost a doufáme, že si album najde co nejvíc posluchačů.

Každý v sobě máme světlo i stín, a myslím, že čím dřív to člověk přijme, tím snáz se mu bude žít a snáz pochopí sám sebe. Já jsem člověk, který nesnáší stereotypy – prahnu po zážitcích, zkušenostech a nových lidech. Když se někdo zastaví nebo uvízne na jednom místě, už se nikam neposouvá. Kdybych si řekla, že už jsem dostatečně dobrá, v tu chvíli bych skončila. Proto kapela, práce v rádiu, hostování v divadlech a další projekty.

Začínala jsem v cover bandech a vždycky jsem si přála zpívat své vlastní věci – a jsem šťastná, že jsem do toho nakonec šla. Dnes je těžké prorazit s autorskou hudbou, pokud nemáš miliony sledujících nebo spoustu kontaktů, ale já jdu poctivou cestou – hudba se musí dělat srdcem a věřím, že touhle cestou to vyjde. Chci, aby mě to nikdy neopustilo, a kdyby se to stalo, jdu od válu.

S kapelou 4GOOD. (Foto: Daniel Schulz)

Tvůj hlas mohou lidé znát nejen z muzikálu a kapely, ale také z audioknih. To je další disciplína, kterou pozoruhodně zvládáš. Jaké knihy jsi třeba namluvila a co ti přináší tato práce?

K audioknihám jsem se dostala náhodou – asi se můj hlas hodí pro motivační a inspirativní texty (smích). Oslovila mě firma se zastoupením v Česku, ale pro slovenský trh. Načítala jsem třeba knihy Jak mnich prodal své Ferrari nebo Myslete na velké cíle a dobře se bavte v obchodě i v životě od Donalda Trumpa.

Poslední audiokniha, která teprve vyjde, je hodně náročná, ale zároveň krásná a důležitá. Jmenuje se Nářek ženy a vypráví o tom, co prožívají lidé, jejichž blízký onemocní rakovinou, a zároveň přináší i vhled do zdravotní péče, kam patří informace o psychické podpoře, intervenci a možnostech hledat pomoc bez studu. O těchto věcech se moc nemluví, a dokud se člověk s něčím takovým nesetká, raději se tomu vyhýbá.
Autorkou je Ivana Kožmínová z Havířova, která něco podobného sama prožila. Natáčení této knihy bylo hodně náročné – nedalo se to odbýt rychle jako motivační tituly. Ten příběh jsem si nesla dlouho v sobě a práce na něm mě opravdu hluboce zasáhla.

Věřím a rád si knihu přečtu. Mohl bych tě poprosit, jak by znělo tvé pozvání na nový muzikál Hello, Dolly! do Slezského divadla Opava?

Pokud máte chuť se zasmát, zároveň se dojmout a nechat se unést krásným příběhem, ať už hudebním, nebo divadelním, přijďte 1. března nebo na některou z dalších repríz do Slezského divadla Opava na náš muzikál Hello, Dolly! Slibuji vám, že si z muzikálu odnesete dobrou náladu a chuť tancovat až domů.