Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Jak se nemalovalo ve druhém pokračování rodinného cyklu filharmonie

Jak se nemalovalo ve druhém pokračování rodinného cyklu filharmonie

20.1.2014 Hudba

Druhé dějství hudebně-vzdělávacích pořadů pro děti představila v neděli odpoledne Janáčkova filharmonie. Orchestr v pořadu, který měl tentokrát název Malujeme aneb barva v hudbě, nabídl téměř stejnou podívanou jako minule. Až na to, že se při ní vůbec nemalovalo.

Zvětšit obrázek

Role průvodců rodinným koncertem se i tentokrát zhostili herci Pavla Gajdošíková a Michal Sedláček.
Foto: Ivan Korč

Obdobný scénář jako při prvním díle (Tleskáme aneb rytmus v hudbě) byl opět zahájen hereckou dvojicí Olinky, kterou ztvárnila Pavla Gajdošíková, a Vládi v podání Michala Sedláčka, kteří představují několik typově odlišných ostravských rodin, například Klidné a Urputné (podobně invenční příjmení jsme měli možnost poznat v prvním dílu série, který byl věnován rytmu v hudbě).

Herecká a moderátorská dvojice ovšem nyní provázela celým koncertem zdařileji. Zejména Sedláček byl při scénce ilustrující sjezd na lyžích pohybově naprosto dokonalý a povedlo se mu rozesmát dětské i dospělé diváky. Celkem to tak zamaskovalo banalitu celého příběhu, který byl o tom, že se Olince a Vláďovi nechce lyžovat, když se rodiče můžou vyhřívat v sauně. A hudební barva se charakterizovala stylem jízdy na běžkách. Když byla rychlá a energická, prý to znamená hudbu rudou a červenou, klidná jízda pak zase znamenala bílou a šedou. Zvláštní.

Foto: Ivan Korč

Hudební složka programu byla vybrána vhodně, ale příliš úzkoprse. Z dobré poloviny se skládala z hudby období romantismu (Rimskij-Korsakov, Berlioz, Grieg), kdy barva vstupuje do hudební skladby jako činitel velmi výrazný. Tak třeba v úvodu Šeherezády mají tóny evokovat neklidné moře a Sindibádův koráb. Fantastická symfonie H. Berlioze je zase celá protkaná mimohudebním programem, např. Es klarinet je použit jako výraz běsnění čarodějnic. Ale o tom nepadlo v programu ani slovo.

Co mi trochu chybělo, bylo zahrát dětem témbr v impresionistické hudbě, který je určitě nejzajímavější a nejvynalézavější v oblasti jemných zvukových detailů a palety nálad. Místo toho zazněl Janáček, Rosauro a Gershwin. Tak proč ne? Marimba je, pravda, nástroj v našich hudebních luzích a hájích stále kuriózní a tudíž může být z hlediska zvukové barvy i atraktivnější, než například takový fagot, kterého Stravinský ve Svěcení užil jako symbolu pohanskosti.

Foto: Ivan Korč

První věta Rosaurova Koncertu pro marimbu byla takovým barevným koktejlem bez jediného melodicky či harmonicky šťastnějšího místa. Myslím, že taková Ravelova Má matka husa, nebo Novákova Slovácká suita by děti oslovila víc, než brazilský pelmel. Rapsodie George Gershwina byla v programu poměrně důstojnou hudební tečkou.

Děti, které docházejí do dětského klubu, si mohly před samotným závěrem zahrát spolu s filharmonií na xylofony, což jsem ocenil s povděkem. Co mi chybělo zcela zásadně, bylo nějaké hravé uchopení barvy jako parametru do jisté míry neměřitelného, iracionálního. Olinka s Vláďou sice říkali, že když někdo jede na běžkách zuřivě a rychle, tak je určitě celý červený, ale to je přece trochu málo.

Foto: Ivan Korč

Hra se mohla vztáhnout také na jednotlivé nástroje, nebo nástrojové sekce orchestru, které jsou tak dobře sluchově rozpoznatelné a navíc programově vyjádřitelné. Mohly se oslovit také děti z publika s otázkami, jakou barvu jim evokuje ten který nástroj. Mohli jsme je přivést k poznání barvy jako výsledku kombinace nástrojů a nástrojové polohy. A jak krásně je v barokních teoriích rozpracována barevná charakteristika tónin!

A tak jsem si odnesl z nedělního odpoledne, na kterém se nemalovalo, z posledních „rad“ herce Sedláčka dětem (děti, dělejte jenom to, co vás baví!“), trochu nepříjemný pocit. Lehce pochybuji, že dětské diváky ta statická ryze poslechová koncepce bavila. Slovní humor byl spíše pro ty dospělé (vtípek na téma, že někdo „maká jako barevnej“) a herecká pantomima provázející místy hudbu ty trhliny lepila, kde se dalo. Za to patří hercům dík.

Foto: Ivan Korč

Oceňuji také, že proti minulému rodinnému koncertu bylo oběma hereckým aktérům díky nainstalovaným mikrofonům opravdu krásně rozumět a že filharmonie na sebe v rámci neutěšené zimy – nezimy, navlékla symbolicky čepice a šály. Ale hudební barva se mohla malovat opravdu širším spektrem.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.