Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Šéf městské galerie se inspiruje Bezručem i haldami a přiveze ruskou avantgardu

Šéf městské galerie se inspiruje Bezručem i haldami a přiveze ruskou avantgardu

23.1.2014 Obraz & Slovo

Umělecký manažer Galerie města Ostravy Marek Pokorný má každý den velký umělecký zážitek už když jde do práce – do ocelového města jménem Dolní oblast Vítkovice. Mohl být ředitelem Národní galerie v Praze, teď je ale okouzlen ohromnou energií i jistou upřímností Ostravy. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz hovoří o nejbližších plánech nové instituce, v jejímž čele stojí.

Zvětšit obrázek

Umělecký manažer Galerie města Ostravy Marek Pokorný..
Foto: Archiv

Uměleckým manažerem Galerie města Ostravy ve vítkovickém Gongu jste dva měsíce. Je něco, co vás v chodu této nové ostravské instituce pozitivně překvapilo? A naopak, zažil jste už nějaká pracovní zklamání?

Rád bych začal tím, že budeme používat název PLATO – platforma pro současné umění Ostrava, kterým jsem nahradil v zásadě neutrální pojmenování Galerie města Ostravy. Ale k otázce: chod galerie se v zásadě řídí refrénem z jedné popové písničky: „jaké si to uděláš, takové to máš“, což vnímám hodně pozitivně i s tím rizikem, že odpovědnost leží zase jen na mě. Tedy samozřejmě s výjimkou pravidel hospodaření a administrativy, které jsou zkrátka nějak dané. A navíc se zdá, že všechno má řešení. Na pracovní zklamání je přece jen brzy. Třeba ještě nějaké přijde.

Při nástupu do funkce jste v médiích řekl, že v Ostravě cítíte „spoustu energie“, která schází Praze i Brnu. Ještě si to myslíte? Pokud ano, jak konkrétně se podle vás tato energie projevuje?

Energie tady je ohromná, pořád to tak cítím. Pro mě je důležité, že na každý problém či novou situaci reagují lidé, s nimiž jsem se zatím setkal, s otevřenou myslí a především rychle. Rozhodování netrvá dlouho, nelavíruje se, na otázky dostávám rychlou a jasnou odpověď. Třeba zápornou, ale zřetelnou. V literatuře se samozřejmě píše o místní únavě a vyčerpání. Je to nádherně uchopeno na obraze Daniela Balabána Únava, ale to souvisí právě s tím, že lidé energii vydávají.

Sledujete výstavy, které pořádají ostravské galerie? Zaujala vás některá z nich, případně máte čas některé ostravské výtvarníky navštěvovat v jejich ateliérech?

Zatím jsem na tom se sociálním a kulturním životem v Ostravě bídně. Třeba na výstavu Kataríny Szanyi ve výstavní síni Sokolská 26 jsem se ještě nedostal. O ateliérech nemluvě. Jiřího Surůvku jsem viděl jen jednou – na ulici. Věnuji se hlavně „chodu“ platformy, přípravě nové výstavy, rozpočtům, vizuálu galerie a projektům na příští měsíce. Ale ono to přijde.

A jiná kultura? Měl jste nějaký silný umělecký zážitek v některém ostravském divadle, nebo třeba jen nějaký náhodný v ostravských ulicích, v hospodě?

Viz předchozí odpověď. Přesto se mi hned po nástupu podařilo navštívit koncert Rafala Mazura a Keira Neurigera, který v Domě umění pořádal Martin Klimeš a jeho Bludný kámen. To byl velký zážitek. A také jsem ocenil uvedení Mirandoliny Bohuslava Martinů v Národním divadle Moravskoslezském – hudebně i inscenačně. Po hospodách se pohybuji málo, ale mám už za sebou seznámení s místními antikvariáty – nejzajímavějším ostravským přírůstkem je už klasický radikálně levicový spis Régise Debraye Revoluce v revoluci?, který v rámci poznávání revizionismu a marxistických úchylek vydalo v roce 1970 nakladatelství Svoboda. Téměř nesehnatelné. Silný umělecký zážitek mám ale pokaždé, když vcházím do areálu Dolních Vítkovic.

Nezávislé výstavy se v Ostravě před rokem 1989 konaly také na haldě Ema v Michálkovicích, což je zároveň nejvyšší bod Ostravy. Už jste na haldu vylezl? A lze haldu či jiné ostravské symboly nějak využít při vaší kurátorské práci?

Haldu znám z dálky, na Landek jsem se už dostal. Zatím v hlavě mám na příští rok projekt pro Trojhalí Karolina, který by měl nějak nově reflektovat společenský život hald za první republiky. Ale je to zatím opravdu jen skica.

S jedním ostravským symbolem chcete pracovat, s Petrem Bezručem. Jak přesně hodláte Bezruče vytěžit? A proč zrovna Bezruč, není to spíše z nouze ctnost? Bezruč skoro celý život žil v Brně ale dnešní Brno se o jeho tvorbu zrovna moc nezajímá, protože mělo i má dost jiných bardů. Ostrava měla jen Bezruče, pak sto let nic, než se zrodil fenomén Jan Balabán, no a také má básníka Petra Hrušku.

Ještě pomíjíte Viléma Závadu, který sice žil většinu života v Praze, ale Ostrava je klíč pro pochopení jeho motivů a poetiky. Bezruč je pro mě fascinující, jedinečný, svým způsobem nespravedlivý básník v nespravedlivém světě. Jeho jazyk je jasný, úderný, výstižný, současný – po Nerudovi asi největší skok do budoucna. Metaforika přikovávající. Je to – bez ohledu na literárněvědné a textologické spory – vášnivě mrazivé gesto. Jistě je zajímavé, jak žil svůj život, ale pro mě jsou východiskem jeho básně, které bychom měli číst právě teď. A básněmi je Bezruč spojen s Ostravou, Hlučínem, Beskydami, se zdejší situací sociální, politickou, národnostní. Problém Brna s Bezručem či Janáčkem bych taktně ponechal stranou.

Co ostravský smog, nevadí vám, neškrábe vás to svinstvo v krku a nebolí vás z něho hlava jako nás Ostraváky? 

Jsem neurotik, tak nevím, zda mě bolí hlava ze smogu, anebo od ztuhlé krční páteře. Ale výrazněji jsem smog nezaznamenal.

Jak úspěšná byla u diváků první výstava, kterou ještě připravoval kurátor Ladislav Kesner? Tedy dílo Davida Michaleka a Miloše Šejna.

Pokud mohu soudit, ohlasy byly víceméně pozitivní. Zájem nad očekávání vysoký – třebaže k návštěvnosti přispělo období Vánoc a zvýšená frekvence zájemců o jinou nabídku v Multifunkční aule Gong a areálu Dolních Vítkovic.

V úterý začíná v Gongu nová výstava. Můžete projekt Intimní interakce více osvětlit?

Je to opět výstava připravená kolegou Ladislavem Kesnerem, stejně jako následující prezentace Marcuse Coppera. Téma Intimních interakcí vychází z dlouhodobého zájmu kurátora o způsoby, jakým jsou zobrazovány a umělecky reflektovány afektivní reakce, emocionální stavy či hnutí mysli. Tentokrát se Ladislav Kesner zaměřil na velmi soukromé, intimní, téměř neznatelné či jemné kontakty mezi lidmi a na to, jak jsou uchopeny generačně i umělecky naprosto různorodými autory.

Jak právě řečeno, galerie chystá výstavu současného finského umělce Marcuse Coppera, která se tematicky zaměřuje na tragédii ruské atomové ponorky Kursk a pocity bezvýchodnosti či uvěznění. Čím je pro Copper zajímavý pro vás?

Copper je méně známý finský umělec, jehož tvorba je hodně figurální a zvláštním způsobem groteskní. Instalace Kursk, kterou jsem jako poslední akceptoval z původního programu navrženého Ladislavem Kesnerem, je ale z mého pohledu výjimečnou prací, velmi emocionálně působivou.

Příznivcům současného umění se na samostatné výstavě představí i český malíř Vladimír Houdek, čím vás zaujal?

Vladimíra Houdka považuji za nejtalentovanějšího malíře své generace, který v posledních letech prokazuje nejen pracovitost a mimořádné soustředění, ale také schopnost myslet malbou. V jistém ohledu v něm spatřuji nástupce Jana Merty v tom smyslu, že Houdkova práce je solitérní, a přitom sumarizující aktuální přístupy k malbě jako médiu i instituci svého druhu. Je to – hloupě řečeno – bytostný malíř, který ale myslí a nespoléhá na zručnost.

A ruská umělkyně Irina Korina, která také zamíří do Ostravy?

Markantnější výstavu současného ruského umění – s výjimkou Viktora Pivovarova, jehož počítám spíše mezi umělce spojeného s naší výtvarnou scénou – jsme v České republice dlouho neměli. Naposledy ve druhé polovině 90. let. Přitom je dnešní ruské umění mimořádně zajímavé a různorodé. Irina Korina je autorka prostorových instalací zhodnocujících jednak odkaz ruské avantgardy, jednak estetiku dnešní moskevské ulice – ruského konzumu mixovaného s teatralitou a nostalgií. Kromě toho, že si její práci pamatuji z benátského bienále v roce 2009, loňská participace Iriny Koriny na moskevském bienále, kterou bohužel znám jenom z dokumentace, mě nadchla. Požádal jsem proto Tomáše Glance, aby se jako kurátor ujal její výstavy v Ostravě.

Ve výstavním plánu nevidím žádné Poláky nebo Slováky, přitom jste dříve říkal, že je v příhraniční Ostravě chcete vystavovat. Nenašel se nikdo vhodný? Znáte vůbec současnou výtvarnou scénu v polské katovické aglomeraci, kde žijí tři miliony lidí? Přiznám se, že já o ní nevím skoro nic, a je to za rohem.

Katovickou scénu zatím neznám, nicméně v příštích dvou letech bych moc rád vystavil Mirolawa Balku, jehož retrospektivu chystá Muzeum umění v Lodži a jehož tvorbu – ve světě velmi uznávanou – považuji za jeden z vrcholů polského příspěvku do panoramatu „globálního umění“ vycházejícího z lokálních impulzů. Na rok 2015 chystám Stana Filka. A během letoška se se Slováky určitě v rámci platformy potkáte.

V létě přibude k výstavním prostorám v Gongu i prostor v opraveném Trojhalí. Z kusých zpráv, které pronikají na veřejnost, není jasné, jak bude ta výstavní část velká a jak si tam bude umění rozumět s obchody, které tam mají také být. 

Program Trojhalí nebude primárně výstavní. Je to vlastně náměstí, kam neprší a kam lidé chodí z různých důvodů. Jaké konkrétní aktivity se na tomhle krytém veřejném prostranství budou odehrávat, zatím přesně nevím ani já. Přesto je jasné, že minimálně jeden termín budu mít k dispozici pro výstavu či spíše intervenci do tohohle unikátního, obrovského prostoru. Na letošní rok jsem požádal o zvukovou intervenci – particip Tomáše Vaňka, nového rektora Akademie výtvarných umění v Praze. Půjde o vyznění rozlehlosti, o zážitek spojený s ohromujícím dojmem z tohoto monumentálního prostoru a také o náznaky toho, co všechno si tu dokážeme představit. Souběžně promýšlím způsoby, jimiž může současné umění participovat na jiných akcích, nabídce a událostech, které budou kolegové připravovat pro „běžný provoz“ Trojhalí. Budou-li tam dočasně obchody, tak i s nimi či proti nim lze prezentovat současné umění.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.