Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Evžen Oněgin ve Slezském divadle je velkou chloubou opavské scény

Evžen Oněgin ve Slezském divadle je velkou chloubou opavské scény

24.2.2014 Divadlo

Slezské divadlo v Opavě uvedlo v nedělní premiéře s velkým úspěchem premiéru nové inscenace Čajkovského nejslavnější opery Evžen Oněgin. Provedení díla na námět Puškinova románu provázely spontánní reakce diváků v podobě dlouhých aplausů a závěrečný bouřlivý potlesk vestoje. Premiéra velmi vydařené inscenace Oněgina je jednou z největších událostí opavské divadelní sezóny.

Zvětšit obrázek

Katarína Jorda Kramolišová v roli Taťány v inscenaci Evžen Oněgin
Foto: Petr Veselý

„Já píši vám, to samo stačí.“ Legendární verše Taťány adresované Oněginovi zazněly na nedělní premiéře hned dvakrát. „Co dále ještě říkat mám?“ Nejprve si je před úplným začátkem vystřihl ředitel Slezského divadla v Opavě Jindřich Pasker. Ten v krátkosti přivítal obecenstvo a nezapomněl docela trefně ocenit návštěvnost, která byla vysoká, i když se konalo slavnostní zakončení olympijských her v Soči.

Petr Iljič Čajkovskij svou operu postavil především na citově labilní postavě Taťány, jejíž bolestné vzplanutí k přezíravému Oněginovi je osudovou nití celého děje. Hudebně se mu v tomto díle podařilo mistrně vystihnout náladu a charakter postav. Nejde po efektu, hudba je koncentrovaná, vzdáleně připomíná silou emotivnosti Wagnera. Formálně ale nabízí klasický operní půdorys – snadno zapamatovatelné líbivé melodie orchestru, působivé árie, sugestivní sborové scény i baletní kreace.

Zajímavě vykreslená postava Taťány, která je předem přesvědčena o svém nezdaru („Ač vím, co pohrdání značí, jím od vás potrestat se dám“), a přesto bláhově vylívá svůj cit nudícímu se mladému šlechtici Oněginovi, je živá a uvěřitelná. Roli Taťány v premiéře ztvárnila opavská operní diva Katarína Jorda Kramolišová. A bylo to podání strhující, bravurní a psychologicky trefné. Všiml jsem si, že vzor a barva její sukně dost věrně odpovídala barvě šatů Anny Netrebko při loňském provedení Oněgina v Metropolitní opeře. Náhoda, nebo inspirace těmi nejlepšími?

Opavský Oněgin se nepouští do žádných experimentů a nabízí divákům klasické pojetí tradiční látky. Režisér opery Lubor Cukr se zajímavě vypořádal s dramaticky nejexponovanějším místem opery v 5. obrazu II. dějství. Předchází mu hádka Oněgina s přítelem Lenským, který se uchází o ruku Taťániny sestry Olgy (zpívala ji výborným způsobem Martina Kociánová). Zhrzený nápadník Olgy, básník Lenský v působivém podání Dušana Růžičky, neustojí Oněginovo flirtování a vyzve jej v afektu na souboj, jenž začíná v ranních hodinách před východem slunce.

Působivé stíny na scéně a vizuální projekce na zadní stěně umocnila dojem ze zbytečného krveprolití. Lenský pochopitelně umírá. Ale umírá za něj postava v zadním plánu. On sám se na sebe od orchestřiště dívá, jak se po výstřelu kácí k zemi. Oněgin na protější straně běží k sekundantovi, aby se dozvěděl, že svého přítele skutečně zastřelil. Sugestivní. Duch Lenského v kontrastně bílých šatech se znovu objevuje i v následujícím obraze na plese jako memento mori. Tady je Lenského přítomnost už trochu rozpačitá, než aby vyvolávala nějaké emoce.

Osudový muž Taťány Evžen Oněgin je postava spíš negativní. Jeho charakter však vyjadřuje mnoho současného: nudí se, touží po vzrušení, je to adrenalinový člověk. Proto jsem si kladl v průběhu opery otázku, jak to, že je mi Oněgin v podání Alexandra Vovka stále víc a víc sympatický? Důvodů je samozřejmě víc: Vovk zapůsobil excelentním pěveckým i hereckým výkonem. Byl velmi sugestivní, zejména v závěrečné scéně, kde přesvědčuje Taťánu o svém citu. Málem jsem mu fandil, ať mu to vyjde a Taťána ho vezme na milost. Nestalo se tak. Pravidla hry musejí být dodržena.

Opavské divadlo připravilo Oněgina pečlivě. Nabídlo klasické konzervativní pojetí s jednou duchařskou legráckou a ve své podstatě s geniální Puškinovou předlohou nijak neexperimentuje. Silné příběhy nepotřebují nijak zatraktivňovat, očesávat a měnit. Charaktery postav Oněgina jsou střiženy neomylným citem pro skutečnost. Nic není nahodilé. Pohádkové mládí i vášeň z bláznivé lásky jsou tlumeny faktem aktuálních životních potřeb: žít trochu důstojně, mít se o koho opřít. Proto také Taťána v závěru Oněginovi nepodléhá a nechává ho v jeho lásce osamělého, takže mu nezbývá než uzavřít celý příběh slovy: „Jen rmut a stesk je žalný osud můj!“

Nastudování se opírá o precizní výkony všech sólistů. Za zmínku stojí také kníže Gremin Dalibora Hrdy jako manžela Taťány. Na docela malém prostoru dokázal citově strhnout svým vyznáním o tom, že láska kvete v každém věku. Tradičně vynikající opavský sbor, jenž řídí Kremena Pešakova, zpíval Čajkovského ohnivě, zejména podání lidových nápěvů při návratu z práce na poli bylo okouzlující pěvecky i pohybově. Orchestr řídil dirigent Slezského divadla Petr Chromčák. Jeho Čajkovskij byl dynamický, výbušný, emotivní. Scéna i kostýmy byly, díky dobré práci s pohybem, poměrně pestré a variabilní. K určitému oživení místy zdlouhavých převlékacích pasáží přispěl dynamický zadní plán v podobě velkoplošné projekce obrazů času a děje.

Když se přenesu přes nepatrné intonační problémy některých nástrojů, musím ocenit celkově zdařilou koncepci. Opavský Oněgin bude zřejmě po zásluze nějaký čas chloubou Opavanů. „Však buď jak buď!“

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.