Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Ohnivý temperament Kristiny Fialové zahořel po boku ostravských filharmoniků

Ohnivý temperament Kristiny Fialové zahořel po boku ostravských filharmoniků

28.3.2015 Hudba

Zajímavý název Ohnivý temperament Kristiny Fialové nesl koncert Janáčkovy filharmonie, která spolu s první dámou violy zahrála v Ostravě hudbu skladatele Miklóse Rózsy. Jejími partnery přitom byla Janáčkova filharmonie s čínským dirigentem Tao Fanem.

Zvětšit obrázek

Kristina Fialová během pátečního koncertu s Janáčkovou filharmonií.
Foto: JFO

Říkáte, že vám jméno Miklós Rózsa nic neříká? Dobrá, až budou v televizi dávat filmy jako Ben Hur, Pojistka smrti, Ztracený víkend, či Zloděj z Bagdádu, možná vás jejich hudba něčím zaujme. Ale nepředbíhejme. Na programu koncertu totiž zazněla hudba ještě jednoho Maďara, který velmi rád pobýval také v blízkém Hradci nad Moravicí u knížete Lichnovského.

Mefistofův valčík č. 1 Ference Liszta přinesl velmi zajímavý zážitek. Skladba s faustovskou tematikou, jež byla romantické a rozporuplné povaze maďarského bouřliváka celoživotním magnetem, se neobjevuje na koncertních pódiích příliš často. Asi desetiminutová hudební skica zaujala především nezvyklou instrumentací (která evokovala klavírní stylizaci), odvážnými harmonickými postupy a invenční fantazijní melodikou. Poté vstoupila na scénu současná královna české violy Kristina Fialová. A vzkřísila v Ostravě hudbu jednoho z největších filmových skladatelů, na kterého se tak trochu neprávem pozapomíná.

Dirigent

Dirigent Tao Fan během pátečního koncertu. (Foto: JFO)

Maďarský skladatel Miklós Rózsa je svým způsobem fenomén.  Na českém kulturním serveru csfd je sice tabulkami popularity vržen na 180 místo v pořadí nejoblíbenějších filmových skladatelů, ale věc má své důvody: Rózsa psal hudbu k filmům, které zpracovávají velká literární témata. Rozhodně se nejedná o šedý dobový průměr.

Většina z nás jej má spojeného se slavným filmem Ben Hur. Rád bych však upozornil na další vynikající počiny: životopisný film Žízeň po životě s Kirkem Douglasem v roli malíře Vincenta van Gogha, filmové adaptace velkých historických postav Julius Caesar (s Marlonem Brandem), Cid (s Charlesem Hestonem), u nás populárním historickým románem Waltera Scotta Ivanhoe (s Liz Taylor) nebo zpracováním Quo vadis (s Peterem Ustinovem).

Tak trochu v pozadí zájmu se odvíjela Rózsova skladatelská tvorba koncertní. Ta rozhodně nebyla nijak okrajová – napsal například dva výborné koncerty, houslový a violový. První bravurně zaznamenal na zvukové nosiče legendární houslista Jascha Heifetz, druhý violový, jsme mohli slyšet ve čtvrtek a v pátek v Ostravě. Jedná se přitom o skladbu, která se neobjevuje na koncertních pódiích příliš často.

Rózsova koncertní a instrumentální hudba je charakteristická výraznou dramatičností (oba koncerty mají podobný ráz a stylizaci – houslový je možná trochu zvukově drsnější, violový je hudebně poněkud smířlivější). Skladatel svou melodickou invenci nepopiratelně čerpá z folklórních pramenů maďarské hudby a také z inspirace velkou osobností maďarské hudby dvacátého století – Bély Bartóka. Obojí můžeme zcela jasně z poslechu koncertu vysledovat. Typické obalování melodie sekundami, razantní kvartové souzvuky a drsná instrumentace. Co se týče vroucnosti, o níž je psáno v programu koncertu, dalo by se s ní polemizovat: faktura skladby je spíše robustní, její děj se odehrává v temných spodních odstínech a patrech. Spíše než vroucnost by se z poslechu dala vysledovat jakási naléhavost, překotnost hudebních myšlenek a jejich řazení za sebou v prudkých kontrastech. Violový koncert přináší hudbu dramaticky sevřenou a violový part je konstruován zcela v těchto intencích.

Ohnivý temperament Kristiny Fialové možná bylo možné postřehnout z celkového vyznění koncertu, ale nikoli z jejího osobního projevu: interpretace Fialové byla velmi racionální, sofistikovaná a přitom nesmírně pozorná. Zahrála violový koncert přesně, dynamicky úsporně a bez okázalých gest. Přitom hudební výstavbu koncertu vystihla velmi dobře – líbilo se mi to střízlivé pojetí, které našlo oporu v jistém vedení čínského dirigenta Tao Fana a spolehlivě přesně hrající Janáčkovy filharmonie. Svůj podíl na tom měl rovněž neobyčejný zvuk jejího vzácného nástroje, který pochází z 18. století. Fialová se dočkala zasloužené odezvy publika a mohla se blýsknout přídavkem v podobě energické skladby Paula Hindemitha, kterou zasvěceným způsobem zahrála.

DSC_0460

Z pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: JFO)

Druhým magnetem programu byla populární 4. symfonie P. I. Čajkovského. I tu se povedlo Tao Fanovi a Janáčkově filharmonii zahrát přesvědčivě. Koncert violistky Fialové a Janáčkovy filharmonie měl vysokou úroveň a bohužel nenabídl žádný důvod k vzniku nových vtipů o tomto sólově poněkud opomíjeném nástroji.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.