Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Ohnivý temperament Kristiny Fialové zahořel po boku ostravských filharmoniků

Ohnivý temperament Kristiny Fialové zahořel po boku ostravských filharmoniků

28.3.2015 09:45 Hudba

Zajímavý název Ohnivý temperament Kristiny Fialové nesl koncert Janáčkovy filharmonie, která spolu s první dámou violy zahrála v Ostravě hudbu skladatele Miklóse Rózsy. Jejími partnery přitom byla Janáčkova filharmonie s čínským dirigentem Tao Fanem.

Zvětšit obrázek

Kristina Fialová během pátečního koncertu s Janáčkovou filharmonií.
Foto: JFO

Říkáte, že vám jméno Miklós Rózsa nic neříká? Dobrá, až budou v televizi dávat filmy jako Ben Hur, Pojistka smrti, Ztracený víkend, či Zloděj z Bagdádu, možná vás jejich hudba něčím zaujme. Ale nepředbíhejme. Na programu koncertu totiž zazněla hudba ještě jednoho Maďara, který velmi rád pobýval také v blízkém Hradci nad Moravicí u knížete Lichnovského.

Mefistofův valčík č. 1 Ference Liszta přinesl velmi zajímavý zážitek. Skladba s faustovskou tematikou, jež byla romantické a rozporuplné povaze maďarského bouřliváka celoživotním magnetem, se neobjevuje na koncertních pódiích příliš často. Asi desetiminutová hudební skica zaujala především nezvyklou instrumentací (která evokovala klavírní stylizaci), odvážnými harmonickými postupy a invenční fantazijní melodikou. Poté vstoupila na scénu současná královna české violy Kristina Fialová. A vzkřísila v Ostravě hudbu jednoho z největších filmových skladatelů, na kterého se tak trochu neprávem pozapomíná.

Dirigent

Dirigent Tao Fan během pátečního koncertu. (Foto: JFO)

Maďarský skladatel Miklós Rózsa je svým způsobem fenomén.  Na českém kulturním serveru csfd je sice tabulkami popularity vržen na 180 místo v pořadí nejoblíbenějších filmových skladatelů, ale věc má své důvody: Rózsa psal hudbu k filmům, které zpracovávají velká literární témata. Rozhodně se nejedná o šedý dobový průměr.

Většina z nás jej má spojeného se slavným filmem Ben Hur. Rád bych však upozornil na další vynikající počiny: životopisný film Žízeň po životě s Kirkem Douglasem v roli malíře Vincenta van Gogha, filmové adaptace velkých historických postav Julius Caesar (s Marlonem Brandem), Cid (s Charlesem Hestonem), u nás populárním historickým románem Waltera Scotta Ivanhoe (s Liz Taylor) nebo zpracováním Quo vadis (s Peterem Ustinovem).

Tak trochu v pozadí zájmu se odvíjela Rózsova skladatelská tvorba koncertní. Ta rozhodně nebyla nijak okrajová – napsal například dva výborné koncerty, houslový a violový. První bravurně zaznamenal na zvukové nosiče legendární houslista Jascha Heifetz, druhý violový, jsme mohli slyšet ve čtvrtek a v pátek v Ostravě. Jedná se přitom o skladbu, která se neobjevuje na koncertních pódiích příliš často.

Rózsova koncertní a instrumentální hudba je charakteristická výraznou dramatičností (oba koncerty mají podobný ráz a stylizaci – houslový je možná trochu zvukově drsnější, violový je hudebně poněkud smířlivější). Skladatel svou melodickou invenci nepopiratelně čerpá z folklórních pramenů maďarské hudby a také z inspirace velkou osobností maďarské hudby dvacátého století – Bély Bartóka. Obojí můžeme zcela jasně z poslechu koncertu vysledovat. Typické obalování melodie sekundami, razantní kvartové souzvuky a drsná instrumentace. Co se týče vroucnosti, o níž je psáno v programu koncertu, dalo by se s ní polemizovat: faktura skladby je spíše robustní, její děj se odehrává v temných spodních odstínech a patrech. Spíše než vroucnost by se z poslechu dala vysledovat jakási naléhavost, překotnost hudebních myšlenek a jejich řazení za sebou v prudkých kontrastech. Violový koncert přináší hudbu dramaticky sevřenou a violový part je konstruován zcela v těchto intencích.

Ohnivý temperament Kristiny Fialové možná bylo možné postřehnout z celkového vyznění koncertu, ale nikoli z jejího osobního projevu: interpretace Fialové byla velmi racionální, sofistikovaná a přitom nesmírně pozorná. Zahrála violový koncert přesně, dynamicky úsporně a bez okázalých gest. Přitom hudební výstavbu koncertu vystihla velmi dobře – líbilo se mi to střízlivé pojetí, které našlo oporu v jistém vedení čínského dirigenta Tao Fana a spolehlivě přesně hrající Janáčkovy filharmonie. Svůj podíl na tom měl rovněž neobyčejný zvuk jejího vzácného nástroje, který pochází z 18. století. Fialová se dočkala zasloužené odezvy publika a mohla se blýsknout přídavkem v podobě energické skladby Paula Hindemitha, kterou zasvěceným způsobem zahrála.

DSC_0460

Z pátečního koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: JFO)

Druhým magnetem programu byla populární 4. symfonie P. I. Čajkovského. I tu se povedlo Tao Fanovi a Janáčkově filharmonii zahrát přesvědčivě. Koncert violistky Fialové a Janáčkovy filharmonie měl vysokou úroveň a bohužel nenabídl žádný důvod k vzniku nových vtipů o tomto sólově poněkud opomíjeném nástroji.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.