Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Radovan Lipus: Mladí pod vlivem elektronických médií ztrácejí schopnost vnímat slovo

Radovan Lipus: Mladí pod vlivem elektronických médií ztrácejí schopnost vnímat slovo

12.12.2015 Atd.

Režisér Radovan Lipus prožil důležité období svého tvůrčího života v angažmá Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde působil v letech 1992 až 2008. Nastudoval zde přes 30 inscenací. Je autorem a režisérem úspěšného televizního projektu Šumná města, na němž je scenáristicky spolupodepsán s architektem Davidem Vávrou, a navazujícího cyklu Šumné stopy. Před několika lety se odstěhoval s rodinou z Ostravy do Prahy, v Ostravě se ale pravidelně objevuje v pořadu Stesk kavárenského povaleče či při prezentaci nových dílů Šumných stop. V rozhovoru pro Ostravan.cz jsme si povídali o vzdělanosti lidí, o divadle, o architektuře i o budoucnosti moravskoslezské metropole.

Zvětšit obrázek

Radovan Lipus během návštěvy Berlína.
Foto: Anežka Lipusová

Která část Radovana Lipuse v Ostravě zůstala, když se odstěhoval do Prahy?

Já myslím, že tady zůstala velká část jater (řečeno s úsměvem při přípitku na zdraví na začátku rozhovoru). Zůstala tady především velká část srdce. Samozřejmě i očí, uší a duše. Budu se opakovat, ale už jsem řekl, že já sice mohu odejít z Ostravy, ale Ostrava nemůže odejít ze mne. Jsem samozřejmě moc rád, že se stále mohu vracet. Nejen s radostí za přáteli, ale také za pěknou prací. Mám to štěstí, že tady stále mohu pracovat pro Český rozhlas, Českou televizi, pro Divadlo loutek a pro Národní divadlo moravskoslezské. Jen už jsem přestal učit na Ostravské univerzitě, to učení mne časem zmáhalo. Moji poslední studenti mne již bohužel nenaplňovali přílišnou radostí svým nevalným zájmem o studium. Jel jsem třeba z Prahy do Ostravy několik hodin a na přednášku přišli někdy jen dva, ti ostatní se neobtěžovali ani poslat e-mail s omluvou. Učení pro mne není ani obživa, ani byznys. Musí to člověka těšit. Mě to těšit přestalo.

Ty jsi učil několik let. Pozoroval jsi nějaký trend prokazující snižování úrovně studentů?

Nechci být vůbec skeptický sýček a tvrdit, že je to pořád horší a horší. To o nás říkali naši rodiče, o nich pak zase jejich rodiče a naši dědečkové a naše babičky, a tak bychom mohli jít až ke starým Římanům a bylo by to stále stejné. Pravda je, že elektronická média asi mají neblahý vliv na schopnost soustředit se. Google je dobrý pomocník, ale zlý pán, mám-li uvést příklad. Vytrácí se dovednost, ale i zájem přečíst tlustý román. Mizí vůle hledat informace studiem literatury a pramenů, což je samozřejmě hlubší vzdělávací proces, než zadat otázku do vyhledávacího řádku na internetu. Mezi mými prvními studenty, a je úsměvné, že jsou starší než já, byli třeba Petr a Pavel Hruškovi, Marek Prorok, později Jakub Chrobák, Zdeněk Smolka, Regina a David Szpyrcovi… ty s dnešními studenty nelze vůbec srovnat. Já jsem učil na katedře českého jazyka a literární vědy předmět Dramatický text – myšlení o divadle. Byl to výběrový obor, nebyl to hlavní předmět, ale vždycky jsem tam měl mezi posluchači nějaké zajímavé osobnosti s vysokou inteligencí, dychtivostí, sečtělostí a horlivostí, což se začalo bohužel v posledních letech poněkud vytrácet.

V čem vidíš příčinu?

Myslím si, že opravdu je tady vidět vliv elektronických médií. Lidé jakoby ztrácejí schopnost vnímat slovo a text. Pozornost se přesouvá od slova k obrazu, a to k co nejjednoduššímu. Příklad najdeme u filmu. Vezmi si starší filmy a dnešní filmové „trháky“. Nedávno jsem znovu s velkou chutí viděl Juráčkův Případ pro začínajícího kata. Takový film už dneska nikdo nenatočí. V těch starších filmech je obrovská obraznost. Na druhou stranu, otázkou samozřejmě je, kdo by dneska na takové filmy do kina chodil. Slavní režiséři, a tady bych mohl vyjmenovat řadu velkých světových tvůrců, se vždy vyjadřovali neskutečně bohatým obrazným způsobem, a ne jen nějakými výkřiky, klipy a skoro piktogramy.  Sem nepatří jen Vláčil, Pasolini či Godard, čili výsostně artistní filmy 60. let, ale také třeba v podstatě lidové Papouškovy komedie o rodině Homolků: Velkolepá panika zmatených běhajících lidí v lese, Helena Růžičková v teplákách baletící u smrku a do toho hubený Franta Husák v nátělníku, to jsou úžasné obrazy krásy i trapnosti, zábavné i vrstevnaté. Když jedeš dnes vlakem, člověka čtoucího tlustou knihu vidíš málokdy. Ještě tak nějaký časopis nebo výroční zprávu a podobně, ale všichni sledují hlavně filmy a paří počítačové hry. Ztrácí se příběh. Lidé žijí klipovitě.

Je to vliv televize?

Zdaleka ne. I televize jako hlavní medium je vlastně dávno ze hry. Tohle všechno běží přes internet. Žijeme v internetové době. Na internetu vzniká úplně nová kultura. Obecně to souvisí s poklesem kvality pravopisu, když lidé nečtou knihy, nevědí ani to, jak slovo vypadá, co všechno může znamenat v konkrétním bohatém kontextu. Byl to někdy až mrazivý pocit, když jsem viděl, jakých hrubých gramatických chyb jsou schopni se dopouštět někteří vysokoškolští studenti, budoucí literární vědci a pedagogové.

Režisér Radovan Lipus při své návštěvě antikvariátu Fiducia.

Radovan Lipus v antikvariátu Fiducia. (Foto: Ivan Mottýl)

Spiklenecké teorie hovoří o tom, že dnešní politici sice mluví o podpoře vzdělávání a podpoře růstu kvality vzdělávacího procesu, ale na druhé straně dávají v rozpočtech na vzdělání, vědu a výzkum málo peněz vědomi si faktu, že hloupí lidé se lépe ovládají …

Samozřejmě, hloupá masa se ovládá nepochybně snáze. Pokles vzdělanosti tady objektivně je. Stačí srovnat gymnazisty z doby našich prarodičů, kdy měli zcela samozřejmě latinu, řečtinu, mluvili německy, francouzsky. A to bylo „pouhé“ gymnázium! Dnes se to všechno posouvá na vysoké školy, které suplují střední školy… Samozřejmě, nemůžeme absolutně zevšeobecňovat, je stále mnoho úžasných mladých lidí, kteří mluví suverénně anglicky, je tu řada mladých vědců, tvůrců, jsou mezi nimi skuteční géniové, ale mluvím spíše o obecnějším trendu ve vzdělání poslední doby ve vztahu k většinové populaci.  Souvisí to i s ekonomikou škol. Čím více mají školy studentů, tím vyšší mají dotace. Takže si chtějí studenty za každou cenu udržet, i když mnozí nemají studijní předpoklady ani příliš dobré výsledky. I vysokých škol je tu asi moc.

Jak z toho ven?

Samozřejmě si můžeme brát dobrý příklad ze srovnatelně velkých evropských zemí s nepřerušenou demokratickou tradicí, které si udržují svoji kulturu. A programově podporují kulturu jako takovou. Kultura, to přece není jen umění. To je veřejný prostor, to jsou vztahy mezi lidmi, to je kvalita vzájemné debaty a úroveň komunikace. Obrazně i doslova. Člověk nemusí jít ani jednou do divadla, na koncert nebo do knihovny, a bude se denně setkávat s kulturou. To, co máme na sobě, je kultura, to, jak mluvíme, je kultura, to co stavíme na veřejných prostranstvích – nemusím jít daleko, podívej se na ten žravý lidojem zvaný Nová Karolina. Podívejte se na špinavé boty, špinavé chodníky, špinavá auta – to je také zpráva o naší kultuře. Nedýchatelné a jedovaté ovzduší, to je také jasná zpráva o kultuře, o žebříčku našich hodnot. I vzdělávací proces má tedy svoji kulturu, nebo lépe řečeno měl by ji mít.

 

Pojďme k jinému tématu. Když vidím tvoji práci v divadle a tvoje a Davida Vávry Šumná města a Šumné stopy, musím se zeptat: Nechtěl jsi spíše než divadlo studovat architekturu?

Ano, chtěl jsem být mimo jiné také architektem.  Ale já jsem měl těch snů několik. Chtěl jsem být archeologem, architektem, spisovatelem a chtěl jsem dělat divadlo. V různých obdobích se ty touhy střídaly. Archeologie je dnes asi nejzapadlejší, ale pořád ji mám moc rád. Ovšem mám pocit, že v té divadelní režii, kterou jsem nakonec vystudoval, se to všechno krásně spojuje. Jako režisér odhrabáváš v textu nějaké půdorysy či kosterní pozůstatky a pak se do těch suchých kostí snažíš vdechnout život. Tvoříš nějakou stavbu, potřebuješ sklenout nějakou klenbu. To všechno v sobě režie obsahuje. Architekturou se zabývám od svých deseti nebo dvanácti let a možná mám doma více knih o architektuře než o divadle. Ale baví mne a těší ta dvojdomost. Fascinuje mne prchavost divadla, ta jeho závratná marnotratnost. Divadlo a architektura jsou ve světě umění největšími protipóly – svět pro tento večer a svět pro staletí, ne-li pro věčnost.

Staří Řekové byli přesvědčeni, že architektura nemá Múzu. Že to není múzické umění. Mnohem více si vážili tance, zpěvu, hudby, poezie a divadla. To, co bylo spojeno s hmotou, tedy stavitelství, ale i malba a sochařství, bylo pro ně pouhé řemeslo, znamenalo to mnohem méně než to, co je neuchopitelné v hmotném materiálu, tedy tanec, zpěv a divadlo. Co je nejcennější materiál na světě a v životě člověka vůbec? To není ani zlato a platina, ani carrarský mramor. Je to čas. Ten se nedá koupit ani prodat. A co tvoří tanečníci, zpěváci, divadelníci? Sochy ze sněhu, sochy z vlastního dechu, z vlastní krve, z času. Je to stejně vzácné, jakoby Michelangelo tvořil večer co večer znovu sochu před tvýma očima, aby vzápětí zanikla.  Je to něco uhrančivého.

Ano, ale pokud to nereflektuje někdo v médiích, pokud se zpráva o výsledku divadelní tvorby nedostane do historického archivu, nenávratně zanikne.

To zajisté. Ale to už je jiný problém. Já vždycky říkám, že divadlo je nejekologičtější umění. Je to bezodpadová technologie. Je to věc, která zanechává nejmenší uhlíkovou stopu na této planetě. Zůstává po něm vždy znovu a znovu prázdné jeviště. Když se povede představení nebo koncert, tak máš zážitek, který zdánlivě zmizí. U hudby to tak úplně neplatí. Přece jen je vzácně možné, když vznikne špičková nahrávka, že mohu přivést člověka do koncertní síně, kde živě hraje orchestr stejnou skladbu, zavážu tomu posluchači oči, a kdybych v určité chvíli opatrně prolnul zvuk a pustil mu ze špičkové aparatury stejnou skladbu v dokonalé reprodukci, může se stát, že změnu nepozná. To je jedna z výhod hudby. Kvalitní záznam se může přiblížit živé produkci. To u divadla nelze. Divadlo se nedá sdělit, divadlo se musí sdílet. Když je inscenace dobrá a v duši diváka vznikne silný zážitek, tak třeba i po letech se v jeho duši něco rozechvěje. To je kouzlo dobrých inscenací. A na druhou stranu – i když vznikne blbá inscenace, je to samozřejmě špatně, je to škoda, ale z absolutního hlediska nic tak smrtícího se nestane! Ale když je postaveno nějaké zvěrstvo, špatně vyřešený urbanismus, dopravní řešení, hloupý dům, tak tady je, stojí, obtěžuje a opruzuje, kazí nám život a je k ničemu! Když někdo například kdysi vyboural za mostem kus Slezské Ostravy a zrušil tady tu půvabnou zástavbu na Kamenci a jinde – stačí se podívat na staré fotky – tak to jsou nevratné škody. To na druhé straně u divadla opravdu nehrozí.

P1230181

Radovan Lipus. (Foto: Rajka Lipusová)

Mluvíš o Ostravě. Té dnes ze všeho nejvíce chybí vize budoucnosti. Co by v ní podle tebe nemělo chybět?

Ostrava jakoby trochu ztratila svůj raison d’être (smysl bytí, pozn. aut.). Uhlí už tady nikdo těžit nebude – a dnešní Ostrava vyrostla na uhlí. Ocelová historie naštěstí zůstala a posouvá se díky Vítkovicím do stále více sofistikovanějších produktů a procesů. Ostrava by ale měla více sázet na kulturu, vědu a výzkum. Hledat tu zlatou žílu ne v zemi, ale v lidech. Je tady spousta velmi chytrých, invenčních a odvážných lidí. Tohle město se nesmí začít bát. Ostrava má svoji otevřenost, hrdost. Není tady – s prominutím – připosranost. Ostrava nikdy nebyla maloměsto. Tu fázi přeskočila. Explodovala. Z vesnice se převlékla do velkoměstských šatů. Ano, setkáš se tu s na jedné straně s jakýmsi až vesnickým buranstvím, drsností či agresivitou, které jsou ovšem na druhé straně vždy spojeny s otevřeností, nepředsudečností a nepřehlédnutelnou velkorysostí. Na té především by měla vyrůst vize budoucnosti Ostravy.

Pojďme ještě k divadlu. Viděl jsi něco z poslední produkce ostravských divadel? A co na to říkáš?

Těžko se mi hodnotí, nejsem pochopitelně zcela nezaujatý a objektivní divák a řadu věcí jsem také neviděl. Z poslední doby mne velmi potěšila opera Bohuslava Martinů Tři přání v Divadle Antonína Dvořáka, ta inscenace mne opravdu nadchla. Z činohry se mi velice líbila Škola pro ženy a Večeře. Mám nyní bohužel veliké divácké resty co se Komorní scény Aréna a Divadla Petra Bezruče týká. Cítím to jako veliký dluh. V Divadle loutek mne z poslední doby zaujal Lebensraum.

V těchto dnech natáčíš v ostravském studiu Českého rozhlasu pohádku Ivana Binara. O čem je?

Je to moc hezká pohádka s názvem Kde jsi, Jeníčku?. Vtipná a milá pohádka ze současnosti o dvou sourozencích, chlapečkovi a holčičce, kteří mají rodiče vědce – klimatology. Ti odjedou na konferenci o počasí do Vídně a slečna, která děti má hlídat, s nimi jde do nákupního centra, protože se chce vdávat a potřebuje si vybrat svatební šaty. Při vášnivém zkoušení šatů na děti zapomene a pětiletý Jeníček se v tom nákupním centru ztratí. Vypukne veliké hledání. Je tam mnoho postav lidských i pohádkových, jsou tam čtyři větrové vanoucí ze všech světových stran, je tam mluvící pes Tobík, je tam postava Tmy Tmoucí, kterou krásně hraje paní Veronika Forejtová. Účinkují v tom herci opravdu ze všech ostravských divadel, například David Viktora, Lada Bělašková, Vladimír Polák, Marie Logojdová, Sylvie Krupanská, Norbert Lichý, Alena Sasínová, Dušan Urban, Ivo Marták, Tomáš Jirman, Pavel Cisovský a mnozí další. Hlavní role – dvě dětské postavy – jsou obě výborné. Holčičku Marii hraje Eliška Kučerová a ráčkujícího chlapečka Jeníčka, což je samo o sobě velmi těžké, protože ten chlapeček musí pak umět mluvit i bez ráčkování, hraje malý Toník Růžička, syn herce Karla Růžičky z Divadla loutek a vnuk již nežijícího herce Zdeňka Kašpara. Je žákem první třídy a teprve se učí číst, takže se celý rozsáhlý text musel naučit zpaměti s pomocí svého otce. Vysílat by se to mělo na stanici Praha, nyní Dvojka, na jaře příštího roku. Pro rozhlas tuto hru připravila Eva Lenartová, zvukovým mistrem je Hana Plecháčková. Srdečně zvu k poslechu.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.