Symfonie tisíců v industriálním chrámu: Ostravská Osmá Gustava Mahlera vstoupila v Trojhalí do historie

Gustav Mahler premiérově uvedl svou Symfonii tisíců v mnichovské výstavní hale. Stalo se tak 12. září roku 1910 za řízení autora. Volba ostravského Trojhalí Karolina tak má v sobě hlubokou historickou i estetickou logiku. Syrová, chladná architektura sice kladla posluchačům i interpretům fyzické překážky – v hale byla citelná zima a v zadních řadách hlediště se zvuk potýkal s přirozenými limity většího prostoru. Tyto detaily však k Mahlerově existenciální a mystické hudbě paradoxně patří. Velkoplošný, ale i nadmíru sofistikovaný zvuk jakoby podtrhnul nadpozemský rozměr díla.

Z provedení Symfonie tisíců v Trojhalí. (Foto: Aleš Honus)

Hlavním pilířem celého kolosu byl dirigent Christian Arming. Jeho návrat do Ostravy, kde před lety umělecky začínal, má v sobě symbolickou hodnotu. Arming vedl spojené pěvecké a instrumentální aparáty s naprostým klidem, přehledem a gestickou jistotou, kterou takto složitá partitura vyžaduje. Pod jeho rukama se Janáčkova filharmonie Ostrava, posílená o Moravskoslezskou Sinfoniettu a Symfonický dechový orchestr Májovák Karviná, rozmáchla k mimořádnému výkonu.

Christian Arming. (Foto: Aleš Honus)

Ve svébytné akustice Trojhalí muzikanti prokázali obrovský osobní vklad a poctivou detailní přípravu. Z orchestru je třeba sólově vyzdvihnout především skvělý výkon koncertního mistra prvních houslí, jehož křehce niterné kreace v druhé větě byly interpretačně fantastické a vnesly do chladné haly čisté magické světlo. Podobně zdařilé byly instrumentální evokace horské krajiny, na níž se podílela příčná flétna a hoboj společně s anglickým rohem. Stejně tak sestava spojených českých a polských sborů potvrdila dokonalou sezpívanost, dynamickou tvárnost a svědomité nastudování, které udrželo čitelnost i v těch nejdůležitějších polyfonních pasážích první věty.

Sólisté večera. (Foto: Aleš Honus)

Pěvečtí sólisté se postarali o přehlídku skvělých výkonů, byť se museli potýkat s náročným prostorem a místy až extrémně obtížnými party. Naprostou senzací dámského osazenstva bylo ztvárnění sopranistky Veroniky Rovné, která zpívala part Magny Peccatrix. Její výkon byl lahodný, jemný, půvabný a intonačně stoprocentní.

Jako Una Poenitentium (Markétka) se představila Liana Sass, která podala solidní a dramaticky poučený výkon. Správnou volbou byla také Tereza Kurfiřtová, jejíž třetí soprán (Mater Gloriosa) se nadpozemsky nesl prostorem. Oba altové party byly obsazeny velmi adekvátně: Michaela Zajmi (Mulier Samaritana) i Václava Krejčí Housková (Maria Aegyptiaca) dodaly svým partům potřebnou hloubku, vřelost a výrazovou naléhavost.

Z mužských protagonistů nejvýrazněji bodovaly spodní hlasy. Basista Ivan Lyvch jako Pater Profundus ohromil monumentálním, pevným fondem a Lukáš Bařák vtiskl svému Pateru Ecstaticovi něžnou plasticitu a výrazovou energii. Méně se tentokrát dařilo tenoristovi Ljubanu Živanovićovi v exponované roli Doktora Mariana. Ačkoliv zpíval s velkým nasazením, vražedně napsaný mahlerovský rozsah ho v nejvyšších polohách nutil k zbytečnému forzírování, což s sebou neslo občasnou ztrátu intonační jistoty.

Z provedení Symfonie tisíců v Trojhalí. (Foto: Aleš Honus)

Když dozněly poslední monumentální tóny varhan a žesťů v závěrečném Chorus Mysticus, publikum v Trojhalí chvíli ani nedýchalo. Jakoby se nikomu nechtělo opustit tu nadpozemskou atmosféru, plnou naděje, víry a lásky. Okouzlení ze zvukové krásy a duchovního přesahu díla poté vystřídaly masivní ovace vestoje.

Organizátorům se podařil skutečně mimořádný produkční i logistický kousek. Udržet kvalitativní a uměleckou laťku vysoko u tak kolosálního projektu je obdivuhodné. Včerejší večer opět potvrdil, že Moravskoslezský kraj není jen proklamovanou líhní hudebních talentů, ale místem, kde se bez komplexů a na špičkové úrovni dokáží realizovat ty nejnáročnější evropské kulturní události. Klobouk dolů!

Z provedení Symfonie tisíců v Trojhalí. (Foto: Aleš Honus)

Mimochodem, nezapomeňme, že se netleskalo jen interpretům na pódiu a všem, kteří přispěli svým dílem do této obrovité lidské mozaiky. Tleskalo se také jedné neuvěřitelné osobní odvaze. Celý tento kolosální projekt totiž nevznikl na objednávku velkých agentur, ale jako zdánlivě bláznivý studentský sen. Na jeho počátku byl Jan Soukup, fagotista a dnešní ředitel Moravskoslezské Sinfonietty, který Mahlerovu Osmou symfonii poprvé slyšel ještě jako student Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Někdy v té době v něm vyklíčila utopická myšlenka: jednou toto dílo provést v Ostravě. Po letech mravenčí práce a překonávání logistických úskalí si tento sen splnil a dovedl jej do velkolepého finále.

Moderátorka Terezie Kovalová a Jan Soukup. (Foto: Aleš Honus)

Je to fascinující a inspirativní důkaz toho, že i ty nejneuvěřitelnější sny se mohou splnit, pokud jim člověk věnuje dostatek vůle a celou svou duši. Z ostravského provedení Symfonie tisíců se stal triumf lidské kreativity, přátelství a lásky k hudbě. Domnívám se, že přesně takto by to chtěl i Gustav Mahler.