Martina Janková a Barbara Maria Willi o novém albu písní Antonína Dvořáka: Implodovat a sestoupit do hloubky

V čem je „mladý Dvořák“ jiný a možná i odvážnější než pozdější světově proslulý skladatel?

Martina: V jeho raných písních je možné naleznout obrovskou paletu výjimečné melodické invence a harmonických zvláštností, které už v jeho zralých písních tolik k objevení nejsou. Je také zajímavé pozorovat jeho hudební vývoj od počátků pod Schubertovým vlivem až k vytvoření vlastního hudebního jazyka, inspirovaného lidovou hudbou. Dvořák jako mladý skladatel je velmi experimentální, harmonický odvážný a někdy má skoro moderní nápady. Například začátky a konce písně jsou totožné, a tak vzniká třeba dojem kruhu, což je technika běžná spíše pro 20. století.

Bylo pro vás jako interpretky těžké se v těchto kompozicích zorientovat, nebo je v nich Dvořákův rukopis čitelný hned od prvního taktu?

Martina: Rané písně jsem musela opravdu objevit, zdály se mi zprvu slovy Brahmse jaksi „nešikovné“. Čím více jsem se jimi zabývala, nořila jsem se do toho zvláštního světa a začala je vnitřně chápat. Stávaly se pro mě více a více organickými.

Barbara: Mně ty písně bavily od začátku, protože v nich vnímám, že Dvořák psal velmi intuitivně a že se nebál jít do zajímavých nových barev a struktur. Je to Dvořák, jak ho neznáme. A objevování – to je moje věc!

Barbaro, hrajete na repliku klavíru Johann Baptista Streicher z Dvořákovy éry. V čem je jeho zvuk pro raného Dvořáka zásadní?

Barbara: Na doporučení klavírního stavitele a restaurátora Paula McNultyho padla volba na kopii křídla Johanna Baptista Streichera, jehož originál stál do smrti Johannese Brahmse v jeho vídeňském bytě. Paul McNulty přidal ještě dva podobné klavíry ze stejné dílny a podařilo se mu postavit nástroj, který zní transparentně, je barevný, umožňuje dynamické nuance až téměř k neslyšitelnosti zvuku a který se osobitým způsobem mísí s lidským hlasem.

O co bychom přišli, kdyby nahrávka vznikla na moderním křídle?

Barbara: Přišli bychom o onu skvělou specifickou barevnost romantických nástrojů, kde je bas v úplně jiné tónové barevnosti než středy a diskant nástroje. To tvoří zajímavé roviny zvukových barev a nechá vyniknout některé detaily ve skladbě velmi neotřelým způsobem.

Ovlivnil nástroj vaši společnou dynamiku a barvu zpěvu? Musela jste, Martino, svůj soprán „přenastavit“ pro doprovod kladívkového klavíru, který má přece jen jinou akustickou stopu?

Martina: Intimní zvuk tohoto speciálního nástroje mě nutil vytvořit si vlastní dynamiku. Sám mě v tom moc nepodpořil, na druhé straně jsem se mohla více zabývat pianissimem až k šepotu.

Cílem tedy bylo „vykouzlit barvy, které měl Dvořák na mysli“. Která barva nebo nálada vás během nahrávání nejvíce překvapila?

Martina: Myslím, že je zde hodně „spodních vod“, tedy jakýchsi do not ponořených vnitřních tajemství. Jelikož nástroj neumožňuje přílišnou dynamickou „explozi“, člověk musel hledat výraz uvnitř. „Implodovat“ a sestoupit do hloubky.

Barbara: Neobyčejná síla basu sloužila k podtržení dramatických momentů a suchá barva diskantu nám pomáhala nonverbálně vyjádřit zhudebněná slova. Naším přáním bylo co nejvíce zprostředkovat spojení hudby s textem, ať už v češtině nebo němčině. Zachytit Dvořákův originální způsob, jakým převáděl skrytá poselství poezie do hudby.

Písňová tvorba je velmi intimní disciplína. Jak se vám dařilo přenést tuto komorní atmosféru na nahrávku, aby měl člověk pocit, že zpíváte přímo pro něj v obývacím pokoji?

Martina: Vždy si ve studiu představuji osoby, kterým vyprávím. Mikrofon by příliš odpoutával mou pozornost.

Dvořákovy kompozice jsou na vašem albu až „překvapivě minimalistické“. Je pro interpreta těžší „uhrát“ tuto jednoduchost než velká dramatická díla?

Martina: Určitě. To jednoduché je vždy to nejtěžší. O tom se zmiňoval už Beethoven při svých úpravách lidových písní.

Barbara: Pro mě je píseň a vůbec komorní hudba to nejvzácnější, co naše civilizace vytvořila. Počítá se s načasováním každé noty, každé nuance, každé fráze.  Vzácné je i plynutí s druhým – v písni vnímám tento aspekt velmi silně.

Obě jste uznávanými specialistkami na historicky poučenou interpretaci. Jak vypadal váš tvůrčí dialog nad touto nahrávkou? Shodly jste se na pojetí Dvořáka hned, nebo probíhaly i vášnivé debaty?

Martina: Hodně jsme zkoušely, diskutovaly, prostě si s tím „pohrály“. Byl to nádherný proces plný objevování.

Barbara: Vyzkoušely jsme různá tempa, rubata, detaily dikce a někdy jsme vedly vášnivé diskuse spíš se supervizí nahrávky ve studiu (smích).

Martina: Album vyšlo letos 24. dubna a prozatím bylo reflektováno na internetovém portálu Polyharmonie, kde nám recenzent atestoval hloubku „ad fontés“ a ocenil, jakými detaily jsme se zabývaly. Můj hlas shledal i přes můj věk stále mladým, technicky vyváženým, barevným a pohyblivým, plným vypravěčského umění. Výběr nástroje dovolil podle jeho názoru umožnit mému jemnému hlasu využít všech dynamických nuancí ve výborné balanci. Posluchači na našem křtu v Praze se zmiňovali podobně. Zahraniční recenze jsou rovněž velmi vstřícné. Aktuálně o nás napsali v New York Times, kde naši nahrávku řadí mezi pět nejlepších alb měsíce! Nejvíc mě dojala závěrečná slova recenzenta: „The result is less about projection than intuition: the quiet discipline of knowing exactly what needs to be said, and no more.“ Cítila jsem se úplně pochopena.

Barbara: Pro mne je tento projekt oslavou ikony české kultury. Současně je Antonín Dvořák skladatelem, který sbíral globální zkušenosti v době, kde o globalizaci nikdo nemluvil. Není to pozoruhodné?

Nepochybně je! Ostravan.cz sledují lidé, kteří kulturu v regionu milují. Plánujete tento repertoár představit i naživo v Moravskoslezském kraji, například v rámci některého z festivalů (jako je SHF nebo Janáčkův festival)?

Martina: Náš program budeme poprvé celý prezentovat 24. září v nově rekonstruovaném kulturním domě města Orlová, kterého jsem čestnou občankou. Můj třiaosmdesátiletý tatínek už na mé koncerty nemůže bohužel nikam dojíždět, a tak jsem vše zorganizovala tak, aby „hora přijela za Mohamedem“. Tatínek totiž v Orlové bydlí.

Kdybyste měly vybrat jednu píseň z alba, která by měla sloužit jako pozvánka pro čtenáře Ostravanu, která by to byla?

Martina: Možná první píseň Vzpomínání. Byla to první Dvořákova veřejně provedená píseň. Existovala doposud jen jako fragment, až nyní od letošního března je k dispozici v edici Antonín Dvořák: Písně I v novém vydání vydavatelství Bärenreiter.

Barbara: Vzpomínání je nádherné tajné vyznání lásky. Také ho miluji. Kdybych měla vybrat ještě něco, tak píseň „Přemítání“ na text Elišky Krásnohorské. Básnířky, která učila Dvořáka zhudebnit české texty. Je to scéna v kostele, kde se muž nemůže tak nějak soustředit na modlitbu, protože v hlavě přemítá…nad ženou.