Ladislav Vrchovský
Foto: Jiří Zerzoň
Alžbeta Vrzgula spolupracuje s Bezruči poprvé. Jak vznikl nápad ji oslovit?
Peter: Alžbeta je na Slovensku renomovaná režisérka, která píše divadelní texty a sama je inscenuje. Rozhodli jsme se ji proto oslovit, aby napsala text i pro naše divadlo. Alžbeta se tematicky zabývá reflexí současných společenských témat přes život jednotlivce, což je i jedna z dramaturgických linií i našeho divadla.
Alžbeto, v jednom publikovaném rozhovoru jste řekla, že v tvorbě jsou pro vás prioritní témata. Jak jste hledala téma pro vaši inscenaci?
Alžbeta: Téma vzešlo ze vzájemných debat s Peterem, který zná moji tvorbu i lokální kontext Divadla Petra Bezruče. Takže jsme si řekli: Pojďme si povídat o současnosti v pohledu do budoucnosti. Budoucnost nás trápí všechny, ať už na Slovensku, nebo v Česku, ve střední Evropě, anebo v kontextu celé planety. Všechny ty levely, od soukromých až po veřejné, jsme se snažili obsáhnout v textu a následně v inscenaci. Témata se týkají dnešního člověka v kontextu toho, co se kolem něho děje. Ať už na úrovni mezilidských vztahů, nejbližších osob nebo společenské situace. A z pocitu, kde to žijeme. A kde chceme žít.
V programu k inscenaci se používá přídavné jméno futuristický nebo futuristická. Jak hluboko do současnosti, případně jak daleko do budoucnosti hledíte uvnitř textu?
Alžbeta: Člověk, od kterého se odvíjí hlavní linie hry, je žena v mladém produktivním věku. Přemýšlí o tom, jak chce žít dál v dalších dvou třetinách svého života. Ať už jde o otázky osobní, jako s kým chci žít a co je moje soukromá budoucnost. Naše životy zároveň probíhají v kontextu nových technologií, mezinárodních konfliktů, v hrozbách pro životní prostředí i ve smyslu prostředí k životu. Tak postupně přibývají další linie. Když se bavíme o budoucnosti, naskakují všechny možné technické vymoženosti, kterým člověk může podléhat. Můžeme přemýšlet, nakolik nám technologie může vstoupit do života a posunout ho dál. Hlavní postava balancuje mezi tím, co je uchopitelné a co je snění. Budoucnost si musí modelovat, ale potřebuje vědět, kde chce být dnes, aby mohla říct, kam chce dojít.
Peter: Reagujeme na posun v atmosféře nebo nastavení směrem ve vztahu k budoucnosti. Dvacáté století se dívalo dopředu s nějakou nadějí, že bude lépe. Teď se ale ocitáme v situaci, ve které si už rodiče nemyslí, že životy jejich dětí budou lepší než jejich vlastní. To je obrovská změna ve vnímání. Do budoucnosti jsme hleděli s nadějí, teď se jí bojíme. A vlastně ji nechceme. Zároveň ale za budoucnost neseme odpovědnost. V tomhle patu se nachází život hlavní postavy. Její soukromý pocit vnímáme i na širším společenském pozadí. Vycházeli jsme i z myšlenek sociologa Zygmunta Baumana, který říká, že žijeme v době, ve které neexistuje prostor pro utopii. Už neexistuje kolektivní představa o budoucnosti, nejsme schopni si ji představit, natož pak uskutečnit. Je to takový pokus o pohled na život jednotlivce žijícího uprostřed široké společenské beznaděje.
Tvůrčí lidé vycházejí ve své tvorbě nejen z okolního světa, ale hlavně ze sebe. Jste oba mladí, možná ještě nemáte děti, ale ptám se, jaký je váš pocit z nynější podoby světa. Ano, opouštím teď naše povídání si o inscenaci Kryonauti a ptám se na váš osobní pocit ze současnosti.
Alžbeta: Věkově jsme oba vrstevníci, ale my už jsme ty děti, které vyrostly v současném světě. Po osmdesátém devátém ještě byla jakási velká naděje, přišlo otevření se světu, nové technologie, internet. V oblouku mého života se ty technologie, od kterých jsme si mnoho slibovali, najednou dostaly do ne zcela pozitivní situace. Jsem teď ve věku, ve kterém bych mohla začít uvažovat, zda a jak připravit nějaké děti na další budoucnost. Ale na úrovni jednotlivce je třeba si říct, co s tím. Samozřejmě jinak se na věc dívá člověk třicetiletý a šedesátiletý. Ale to, o čem mluvil Peter, ta změna oproti minulosti ještě nedávné, je velmi výrazná. Ano, je tady otázka, jestli si vůbec lze dovolit plánovat budoucnost. Bojíme se plánovat jak na úrovni ekonomické, společenské či osobní. Velmi intenzívně pociťuji, že situace se znepřehledňuje. Jakou vizi pro budoucnost máme mít? Ale aby nějaká budoucnost vůbec byla, je třeba ji mít!
Vrátíme se nyní k inscenaci Kryonauti. Vedle hlavní postavy, o které už jsme mluvili, tedy spíše dramatické osoby, jsou v programu ještě další tři. Kdo to je?
Alžbeta: Hra je složena z obrazů, které na sebe navazují nebo se prolínají a vytvářejí naše jevištní univerzum. Všechny obrazy slouží hlavní postavě, potažmo divákům, aby ta témata plánování, vizí a obav nahlédli z různých stran. Nemluvíme o divadelní struktuře, ve které každý hraje jednu postavu od začátku do konce. Herci ztvární vícero postav.
Peter: Kryonauti jsou ti, co v úzkosti ustrnuli, zamrzli v čase. Jsou to ale i ti, co věří v technologický pokrok, zachovávají si tedy ten jediný optimismus, technooptimismus, který je stále přítomen. V tom je i velký zdroj komiky. Očekáváme radost ze života od technologického pokroku. Ne od vztahů, soukromých nebo společenských.
Jsou vedle sebe ve hře Kryonauti hrozba i naděje? V čem je ta hrozba a v čem naděje?
Alžbeta: Super otázka. Hrozby jsou i vnější, ty člověka napadnou nejrychleji, ale hrozba umí být i v nitru. Obě tyto vrstvy, myslím si, máme pokryté. A naděje? Ta je, stále je, musí být, musíme ji najít. Člověk, dokud má schopnost snít, byť i s trochou naivity, má naději, v tom je základní poklad budoucnosti.
A samotný jevištní jazyk, poetika inscenace? Humorný nadhled?
Alžbeta: Při všem, o čem jsme spolu mluvili, a znělo to temně, depresivně, destruktivně, by to bez humorného nadhledu ani nešlo.
