Kryonauti v Divadle Bezruče: Svérázné sci-fi s velmi dobrými hereckými výkony

Alžbeta Vrzgula patří k výrazným osobnostem aktuálního divadelního světa. Výčet jejich inscenací spojuje téma člověka a jeho slabých stránek. Ukazuje, jak se chová pod tlakem a jak jej ovlivňuje společnost, ať už totalitní, či svobodná. I v aktuální inscenaci Kryonauti se zabývá různorodostí lidské povahy a chováním. Českému diváctvu se režisérka nepředstavuje poprvé. Její „debut“ proběhl před třemi lety v Divadle Komedie s inscenací Já, Johan*a.

Již na úvod je jasné, že představení je pojato s detailní uceleností. Diváky na představení vítá nezvykle, místo laskavého hlasu Norberta Lichého, strojený hlas Magdalény Holcové, která vyzývá k usazení do sálu. Diváci se ocitají v reality show, ve které tři zájemci vzájemně bojují o výhru v podobě zmrazení. Holcová vstupuje na jeviště coby moderátorka show ve výrazném červeném kostýmu. Obklopuje ji scéna z modrých koulí, kulaté jeviště s dominantním prvkem vesmírného modulu visícího nad hlavami herců a po bocích automaty plné malých kulatých míčků.

Magdaléna Holcová. (Foto: Martin Špelda)

Scénu navrhla Alžbeta Kutliaková společně s kostýmy, které vytvářejí futuristický dojem. Odkazují na různá sci-fi díla a jejich vzhled koresponduje s domněnkou, jak v budoucnu vypadají outfity. Jednotícím prvkem jsou především zemité, spíše nevýrazné barvy, funkční materiál, který se však nebojí experimentovat se střihem. Všemu dominuje červený kostým hlavní postavy Marie, která vnitřně bojuje s vlastní budoucností. Samotná scéna disponuje modrou barvou, která symbolizuje naději, což je v kontextu hry je příjemným podprahovým motivem.

Trojice soutěžících představuje charakterově odlišné osobnosti, jakési moderní archetypy. Monika Tomková coby Jenna je ultra moderní emancipovaná dívka s hmatatelnou závislostí na technologických inovacích. Naspeedovanou Jenny hraje Monika Tomková přesvědčivě a energicky. Marián Chalány zde ukazuje komediální hereckou tvář. V minimalistickém pojetí své předem podceňované a záměrně upozaděné postavy dokáže nechat příjemně doplout tichý dozvuk svého textu s mimickými prvky.

Z inscenace Kryonauti. (Foto: Martin Špelda)

Posledním členem kryonautické výpravy je Vít Hofmann. Vstupuje do studia reality show jako Romeo, pravým jménem Lukáš, hledající pravou lásku. Hofmann naivního romantika, jenž nestojí ve výsledku o samotné zmrazení, ale o nalezení dívky skrze obrazovku, pojal velmi důsledně a s příjemnou nadsázkou. Jeho kulturní vložka v podobě písně Čičimňau bude jistě v myslí diváků ještě chvíli pobývat.

Nicméně v inscenaci Kryonauti nejde pouze o zmíněnou soutěž. Alžbeta Vrzgula vytvořila leporelo etud, které na sebe vzájemně působí, prostupují sebou a zachytávají tematické či osobní nitky. Sice se tento styl nevylučuje s originalitou, ale jednotlivých obrazů je zde tolik, že už se místy přebíjejí a vzájemně přehlušují.

Navíc je inscenace prostoupena dalšími dominantními prvky – kvalitní hudbou Martina Isa Krajčíra a neotřelými pohybovými prvky v režii Barbory Janák. Obě tvůrčí složky jsou kvalitně zpracované, ve stopáži inscenace 90 minut ale místy až ruší a jsou nadbytečné.

Z inscenace Kryonauti. (Foto: Martin Špelda)

Inscenace se netají svým záměrem. Nabízí možnost úniku od reality s vidinou lepších zítřků, které však vzápětí devalvuje. Tím se dostává do začarovaného kruhu, ze kterého, zdá se, není úniku. Nelehké téma se dá shrnout do řečnické otázky: „Kde se vidíme v roce 2250?“ Na tu si každý musí odpovědět sám. Nejde totiž jen o to, kde se vidíme my – je zcela zjevné, že rok 2250 je nedosažitelná meta, ale jde o to, kde budou naši potomci a co jim tady po nás zůstane.

Na inscenaci se lze dívat z mnoha úhlů pohledu, každá generace si z ní odnese jinou myšlenku, a že těch myšlenek zde není málo a nejsou špatné. Podobného efektu „docílila“ inscenace Pley Boyz v Divadle loutek. Tvůrci pracují s důležitým aktuálním tématem, avšak přemíra myšlenek odrazuje od hlubšího ponoru do problematiky.

Myšlenku režisérky v kontextu dnešní doby dokážu pochopit, nárokovat si však generačně strach z budoucnosti je vůči starší generaci, která zažila studenou válku či dokonce okupaci, více než odvážné. Přiznávám, pro mne coby mileniálku, která prožila dětství bez mobilu, mohla v klidu studovat a dokonce si stihla pořídit i hypotéku bez nutnosti mít tři a půl úvazku, je velmi těžké vžít se do kůže mých předků i mladé generace, která má na obavy z budoucnosti rozhodně právo.

Nicméně vyznění textu, který sice předkládá možnost zmrazení (ať už člověka, či surovin na výrobu dětí), mnohdy balancuje na hranici frašky. Množství humorných situací či replik sice umírňuje trudnomyslnost utopistické reality, ale často od ní odvádí pozornost a díky množství textu nezbývá moc prostoru na zamyšlení nad závažností tématu, které rozhodně není namístě podceňovat.

Z inscenace Kryonauti. (Foto: Martin Špelda)

Alžbeta Vrzgula je bezpochyby velmi kreativní autorka. Její pojetí inscenace svědčí o tom, že do ní vměstnala množství myšlenek, které by vystačily na další dvě divadelní hry. I zde bych vyzvedla známé úsloví o tom, že méně je někdy více. Přemíra nápadů, které rozhodně nejsou špatné, vytváří jakousi exhibici, která upozaďuje nosné téma a pod mnohovrstevnatou kompozicí se místy rozpadá a nedrží směr. Explicitní vysvětlení, promluvy k divákům, či přednášky o ovariálním cyklu jsou sice vtipné, ale opětovně znevažují nosnost téma zbytečným rozvětvováním.

Co však drží pohromadě a dokazuje konzistenci divadelní kvality je především herecký soubor. Přesvědčivé herecké výkony mají magnetickou přitažlivost, jejich vzájemná souhra je jako vždy sympatická a houževnatost čtveřice herců je místy fascinující.

*

Kryonauti: Autorka a režie Alžbeta Vrzgula. Dramaturgie Peter Galdík. Výprava Alžbeta Kutliaková. Hudba Martin Iso Krajčír. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 15. května 2026 v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.