Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Na všech pramenech už sedí vypasené žáby a jen tak neslezou, říká baskytarista Petr Caputa z Witch Hammer

Na všech pramenech už sedí vypasené žáby a jen tak neslezou, říká baskytarista Petr Caputa z Witch Hammer

8.6.2017 Hudba

Stále populárnější formace Witch Hammer z Jablunkova se hlásí o slovo se svou čtvrtou řadovou deskou. Ta dostala mnohoznačný název D-Generace, přičemž jejím ústředním tématem je skutečnost, jak moc člověka pohlcují digitální technologie a různé sociální sítě. Navíc kapela se na albu premiérově prezentuje jako trio. Tedy dost důvodů pro to, aby deník Ostravan.cz oslovil baskytaristu této skupiny Petra Caputu, který nám prozradí více.

Zvětšit obrázek

Jablunkovská kapela Witch Hammer.
Foto: Archiv kapely

Přípravy nového alba ovlivnila skutečnost, že v kapele už nyní nepůsobí dlouholetý člen Oldřich Volný. Po jeho odchodu nakonec hrajete ve třech, malinko jste upravili žánr a začali jste preferovat češtinu… Byla tato varianta jediná, o níž jste uvažovali, anebo jste původně chtěli zůstat čtyřčlenná kapela, ale vhodného spoluhráče jste nesehnali? 

Myslím si, že varianta ve třech byla jasná už od začátku. Ještě když byl Olin členem kapely, tak už mu pracovní povinnosti někdy nedovolovaly odehrát všechny koncerty, takže už jsme si to párkrát vyzkoušeli jako trio. Žádnou náhradu jsme tedy nehledali.

Jak probíhal samotný proces vymýšlení nových songů? Přece jenom jste se mnoho let pohybovali v metalovém ranku, nyní jste přešli, řekněme, k drsnějšímu rock´n ´rollu… Bylo tedy pro vás snadnější tvořit skladby v novém hávu a v novém žánrovém teritoriu? 

Proces skládání máme prakticky neměnný na všech našich deskách a stejně tomu bylo i teď. Ten stylový posun i češtinu už jsme naznačili na minulé desce Never Stop a hlavně na singlu Cejchy, takže nová deska D-Generace je jen další přirozený krok vpřed. Nedá se říct, jestli skládání bylo snadnější, nebo složitější. Některé songy vznikly během jedné zkoušky a s jinými jsme se zase babrali déle.

Zmíněný singl s písněmi Rebel a Cejchy jste nahráli v roce 2015. Dá se říci, že jste touto nahrávkou svým způsobem testovali publikum a vzhledem k tomu, že se skladby setkaly s pozitivními reakcemi, tak jste se tímto rock´n´rollovým směrem vydali?

Na singlu jsme testovali spíše jen tu češtinu v textech. Hudebně netestujeme nikdy nic. Hrajeme prostě to, co nás baví a určitě neskládáme hudbu s myšlenkou, aby se někomu líbila. To, co hrajeme, se musí líbit především nám samotným! Jenom tehdy máme radost z hraní a je to vidět i na koncertech. Pokud se to, co děláme, líbí i fanouškům, tak je to nejvíc! Nedokážu si představit, že poskakujeme na podiu a hrajeme s úsměvem nějaké sračky jen proto, že se to líbí lidem, ale nás to ve skutečnosti nebaví. Takhle sice funguje hodně velkých kapel, ale my tohle neumíme… Sorry jako. (smích)

Co tedy nyní chcete svou tvorbou říci? Chtěli byste, aby vaše písně promlouvaly lidem do života, nebo by měly hlavně bavit?

Je tam ode všeho něco.  Asi bychom chtěli hlavně bavit, ale ty texty musí být vždycky o něčem a musí mít myšlenku. Nestačí pouze tupé věty na dané téma a hlavně ať se to rýmuje… Takže v každém textu skladby máme nějaké poselství. Ať už zábavné, nebo se snažíme před něčím varovat… Je to různé. Na desce máme třeba skladbu o uměle vytvořených zpěvácích a zpěvačkách (Rychlo-kvaška), nebo o tom, že každá ženská (na rozdíl od chlapů) je tak trošku bisexuál (Tak mě sjížděj), ale i vážnější témata jako třeba Sibyla, která je o imigrační vlně a celém tom divadle, které s námi mocní pánové hrají. Myslím si, že ani samotná německá tetička „Anděla“ neměla tušení, co všechno tímhle způsobí… A to je teprve začátek. Takže témat je hodně, jen se zaposlouchat.

Novinka disponuje velmi „nadupaným“ a ostrým zvukem. Po této stránce jistě musíte být spokojeni… Na druhou stranu spousta lidí dnes poslouchá hudební nahrávky na iPodech, v mp3 přehrávačích, což značí, že kvalitu zvuku zas tak nedocení…

Takhle nemůžeš nikdy uvažovat… Deska musí hrát skvěle všude! Na profi hi-fi soustavě i na tom nejlevnějším šumítku… O zvuk se postaral náš starý známy kámoš a zvukový maestro – Martin Roženek z GM-Studios Jablunkov. Asi se s námi hodně zapotil, protože jsme měli spoustu připomínek a byli jsme u něho ve studiu každou chvíli. Na druhou stranu jsme si užili při natáčení kopec srandy a nahrávání probíhalo v naprosté pohodě. Zvuk je opravdu masakrální a Marťas zaslouží jedničku s hvězdičkou!

Dostali jsme se tedy ke skutečnosti, že se nový počin jmenuje D-Generace a odkazuje mimo jiné na to, že spousta lidí se stává závislá na mobilních telefonech či sociálních sítích. Na druhé straně je ale pravda, že komunikovat je potřeba… Kde tedy vidíte onu pomyslnou hranici mezi využitím a zneužitím těchto produktů?

Tohle je přesně ústřední téma titulní skladby a i celé desky, viz obal. Technologiím se samozřejmě nevyhneme, pokud nechceme žít alternativně někde v lese. Za mě je to jednoduché. Technologie a sítě nám mají sloužit, ale ne my jim! Takže je v pořádku, pokud se přes sociální sítě dozvědí lidé třeba o naší desce, můžou ji poslouchat na mobilu nebo tabletu a můžou se na Facebooku domluvit s kámošema, kde a v kolik vyrazí na náš koncert a podobně.  Naopak strašné mi přijde, když přijde někdo na koncert a místo, aby se koukal na kapelu, zapařil, nebo si třeba dal s kámoši panáka, tak během celého koncertu civí do telefonu a sdílí statusy typu: „Právě pařím v klubu na Witch Hammer a je to cool. Kde jste zrovna vy a co děláte? “ Takže klasika: Dobrý sluha, ale zlý pán. Hranici ať si určí každý sám. Jen tak cvičně si můžeš sám zkusit třeba dva dny bez mobilu a uvidíš hned,  jak dobře, nebo špatně jsi na tom zrovna ty sám… (smích)

Pokud byste měli označit jednu píseň z novinky, jež nejlépe charakterizuje a vystihuje vaši aktuální hudební tvář, která by to byla? 

Titulní song D-Generace. Svižná přímočará věc, která se s ničím nepáře, stejně jako kapela Witch Hammer.

K novému albu jste natočili videoklip k již zmíněné písni Tak mě sjížděj. Co si od něj slibujete? Dá se předpokládat, že se píseň stane koncertním hitem, nepochybně ne každému se bude obsah tohoto videa líbit, takže z pohledu určité provokace klip účel splní, ale na druhou stranu příběh i celkové zpracování jsou poměrně laciné, nemyslíte?

Právě naopak! Klip se setkal s obrovskou odezvou jak od fanoušků, tak i od lidí, kteří nás doposud neznali. Klip vychází z textu skladby a přesně pasuje k danému tématu. Samozřejmě se našli i odpůrci, ale s tím jsme počítali. Když se o tobě mluví, tak žiješ! (smích)  A 5000 zhlédnutí za týden je na kapelu našeho formátu fakt slušné! Nevím, co přesně si představuješ pod pojmem „laciné zpracování“, ale my rozhodně nebudeme točit klipy typu Valkýra od Kabátu. Ten klip prý stál několik miliónů, ale nezlob se na mě, nějak tam ty miliony v tom „uměleckém zpracování“ nemůžu najít… My budeme raději klipem provokovat! Raději mít v klipu hezké holky než minimalisticky zpracovanou barevnou koláž obrázků… Ovšem velmi vysoké umělecké úrovně! (smích) Ne, děkuji…

Samozřejmě ona provokace je v pořádku, také hezké holky potěší v každém klipu, ale tím laciným zpracováním mám na mysli to, že vyzývavé tanečky spoře oděných žen skotačících se šlehačkou a banánem jsou podle mě spíše úsměvné… Stejně jako snažit se přilákat pozornost díky těmto momentkám…

No, asi takhle. Klip je zasazen do prostředí dámské párty a tam se dějí všelijaké věci, tak proč ne zrovna tohle? (smích) Pokud zrovna netančíš pro nějakou travesti skupinu, tak počítám, že jsi na něčem podobném asi nebyl, stejně jako my… (smích) Musíš tudíž zapojit představivost, což jsme udělali. My si pořádnou dámskou párty v duchu hesla „holky s holkami“ představujeme zkrátka takhle. Žádný kalkul za tím nehledej, vše jsou momentální nápady, které vznikly během natáčení. Jak říká Lemmy: „Take it, or leave it.“

Dobrá, pojďme k jinému tématu. Chápete hudbu jako zdroj zábavy nebo přikládáte hudbě větší smysl a je pro vás „něčím více“?

Je to životní styl, kterému se věnujeme už větší půlku života. Už jsme v tom! Nejde jen tak přestat… Tohle nás naplňuje, a proto tomu věnujeme tolik času i energie. Posluchači a fanoušci nás pak jen utvrzují v tom, že to, co děláme, má smysl.

V čem vidíte kouzlo toho, že jste spolu vydrželi už tolik let? Ty jsi s Honzou Šotkovským kapelu založil v roce 1999 a bubeník Robert Mišun přišel v roce 2002… Co je tedy na pomyslné chemii tak výjimečného, že stále držíte pohromadě?

Naučili jsme se jeden druhého brát a respektovat i s chybami, které každý má. Nechceme mít kapelu složenou ze samých mistrů světa. Každý z nás v něčem vyniká a někde má zase naopak rezervy, ale všichni dohromady tvoříme Witch Hammer a přesně to nás dělá tím, čím jsme. Naučili jsme se navzájem tolerovat a dělat nutné kompromisy. Zřejmě to funguje, jak vidíš… Některé kapely chtějí být dokonalé, a proto střídají muzikanty za lepší a lepší, ale o tom to není. Z kapely se pak vytrácí samotná podstata. Kapela musí být banda kámošů, kteří spolu už něco zažili, prostě smečka, tlupa, gang… Víš, co tím myslím… Navíc my jsme spolu už tak dlouho, že se nám ani na žádné nové členy a výměny nechce zvykat.

Vsadili jste na češtinu, čímž se tedy zaměřujete na české (potažmo slovenské) publikum. Máte tedy určeny nějaké vize, kde byste kapelu chtěli vidět za dva roky, či třeba za sedm let, kdy by měl Witch Hammer oslavit pětadvacetiny?  

Náš cíl už je po léta neměnný, a sice oslovovat s naší hudbou stále více a více posluchačů a jezdit co nejvíc koncertů. Jde to sice velmi pomalu, ale zatím opravdu lidí na koncertech přibývá. Kdyby nám to vydrželo a my si například mohli za pár let dovolit udělat sami kdekoliv v republice koncert a měli bychom jistotu, že přijde vždycky dost lidí, abychom zaplatili náklady a dostali honorář, tak by to byl asi splněný sen. Prostě nebýt na nikom závislý, jen mít podporu fanoušků, kteří by nám dovolili svobodně fungovat… Tohle je náš cíl a jinak to v téhle žumpě, která si říká český showbyznys, ani dělat nejde. Na všech pramenech už dlouho sedí jiné vypasené žáby a jen tak neslezou.

Co se týká češtiny, měli jste v ní jasno okamžitě? Neříkáte si, že je to určitá rezignace vzhledem k tomu, že jste de facto zanevřeli na zahraniční publikum? Přece jenom i české kapely (například Malignant Tumour, Hypnos, Root a jiné) se dokážou prosadit na zahraniční scéně, přičemž všechny preferují angličtinu…

Všechny kapely, které jsi jmenoval, jsou jiný případ, než jsme my. Root a Hypnos (respektive Krabathor) jsou legendy, které pomáhaly svůj styl zakládat a prorazily by, i kdyby zpívaly česky (viz začátky Root), protože to bylo něco nového, neokoukaného a byli v tom svém stylu prostě dobří. Malignant Tumour jsou nám asi nejblíže, ale taky fungují ve zcela jiné komunitě, než jsme my. Když se porozhlédnu okolo sebe, jaká je tady konkurence a co všechno kapely platí a dělají za to, aby si mohli někde zahrát, tak je mi z toho fakt zle! V zahraničí je to úplně to samé, akorát to finančně vynásob ještě deseti. Tak proč se tam rvát?  Nejdříve je třeba prorazit doma, když se chceš hnát za hranice.

V současné době se peníze na nahrávání alba shánění těžko, takže jste o finanční pomoc požádali i své fanoušky. Proč jste se k tomuto kroku odhodlali? S jakou odezvou jste se setkali?

Ano, je to tak. V dnešní době to není žádná novinka a kapely to dělají docela běžně. My ale neoslovovali žádnou společnost jako ostatní, která se takovýmto crowdfundingem zabývá, ale dělali jsme si vše sami. Víceméně jde o to, že každý, kdo přispěl částkou minimálně 1000 korun, dostal za to dárky a výhody. Podařilo se nám od fanoušků a firem vybrat dost na to, abychom vše potřebné zaplatili, takže tato akce byla úspěšná. (smích)

Ještě menší návrat do minulosti. V době vašich začátků byla vaše tvorba ovlivněna především kapelou Iron Maiden. Pokud vás tedy někdo označil za „české Iron Maiden“ brali jste to jako poctu, nebo vás tyto reakce spíše štvaly a také tohle byl jeden z důvodů žánrové změny? 

Ze začátku jsme to brali jako poctu, ale později, když jsme to slyšeli pořád dokola, tak už nás to spíše prudilo. (smích) Nehledě k tomu, že ani tak nešlo o hudbu samotnou, ale spíše o to, že jsme prostě nosili trička Iron Maiden, tak jsme byli prostě čeští Iron Maiden… Pamatuju si, že jednou měl kytarista Olin triko Metallica a rázem jsme zas po koncertě byli česká Metallica. (smích) Tak snad jen tolik na vysvětlenou, jak to bylo s těmi českými Iron Maiden. Nějaké vlivy se do naší hudby určitě promítly! Protože jsme samozřejmě Iron Maiden poslouchali a posloucháme, stejně jako spoustu dalších kapel, ale vůbec si nemyslím, že bychom někdy hudebně zněli jako Iron Maiden, spíše směs všech metalových kapel, které jsme v té době poslouchali. Jinak k nějaké žánrové změně to důvod určitě nebyl. My hrajeme pořád jen to, co nás baví a styl se prostě časem přirozeně vyvíjí.

Mimochodem jak hodnotíte úroveň české hudební žurnalistiky? Za těch osmnáct let, co se pohybujete na hudební scéně, už jistě můžete porovnávat… Máte pocit, že se laťka kvality u českých hudebních žurnalistů zvyšuje, nebo spíše snižuje? Třeba i z toho důvodu, že se dneska považuje za novináře skoro každý, kdo napíše článek v nějakém blogu, navštíví pár koncertů a vyfotí pár fotek… Přikládáte názorům hudebních kritiků velký význam?   

Je to různé. My pravidelně spolupracujeme se zavedenými jmény, jako jsou Petr Korál, Honza Kozák, Jirka Olszar a další, u kterých je určitá úroveň prostě zajištěna. Samozřejmě narazíš i na méně zkušené pisatele, kteří o kapele prakticky nic neví, a hned to z otázek poznáš, kdo má jak načteno a naposloucháno… Co se týká třeba recenzí na desku, tak nejvíc nás zajímá názor fanoušků, ale pokud jsou recenze kladné i v oficiálním tisku, tak to samozřejmě potěší, to je jasné.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.