Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Brahms v podání Igora Františáka a spol. na novém CD strhuje výrazovou silou i interpretačním mistrovstvím

Brahms v podání Igora Františáka a spol. na novém CD strhuje výrazovou silou i interpretačním mistrovstvím

9.8.2017 Hudba

Nová nahrávka skladeb hudebního romantika Johannesa Brahmse obsahuje tři zásadní kompozice, v jejichž centru figuruje klarinet. Dvě sonáty pro klarinet a závěrečné Trio a moll pro klarinet, violoncello a klavír v podání klarinetisty Igora Františáka, pianisty Martina Kasíka a violoncellisty Petra Prauseho poskytuje značný důvod k hudební i posluchačské radosti.

Zvětšit obrázek

Igor Františák (na snímku) vydal CD s Martinem Kasíkem a Petrem Prausem.
Foto: Ivan Korč

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by skládal váš oblíbený, dávno zemřelý skladatel v dnešní době? U Richarda Wagnera není pochyb o tom, že by rezignoval na gesamtkunstwerk a tvořil by konceptualistické projekty. A co Johannes Brahms? Co tento člověk, který byl ve své době terčem úsměšků z okruhu kolem Wagnera, kteří jej pasovali na autora, jenž skládá mrtvé umění?

Je velmi snadné někoho na první poslech odsoudit. Mnohem těžší je se nad tím, je-li to pravda, zamyslet. Johannes Brahms napsal spoustu skladeb, ale až do roku 1891, kdy mu bylo osmapadesát let, v nich nehrál hlavní roli klarinet. Není v 19. století příliš  mnoho autorů, kteří by psali náročné sólové skladby pro tento nástroj. Brahms měl velkou zvukovou fantazii, svědčí o tom už jeho první rané klavírní sonáty i dvě orchestrální Serenády. Proto si nemohl nevšimnout témbrového bohatství klarinetu, když jej třímal v rukou Richard Mühlfeld, první hráč orchestru v Meiningenu a sóloklarinetista bayreuthských hudebních slavností. Díky tomuto muži vznikly také dvě sonáty pro klarinet op. 120, které patří k tomu nejlepšímu, co v komorní hudbě vzniklo.

Snímek z natáčení alba. (Foto: archiv I. Františáka)

Sonáta f moll je vzrušeným tokem hudby, kde od prvních tónů úvodní věty Allegro appassionato slyšíme přerušování rytmického tepu a dramatické dialogy klarinetu s klavírem v naprosto dokonalé symbióze. Františák s Kasíkem v náročné první větě dokazují, že mají dostatečnou schopnost udržet hudební výstavbu pohromadě. Jejich tempová, rytmická a dynamická vyváženost je výborná. Zvuková kvalita nahrávky od prvních dojmů přesvědčuje vycizelovanou rovnováhou obou nástrojů. Jako plnokrevní muzikanti se Františák s Kasíkem projevují v celém spektru: jasně to vyzařuje z hudebně rozmarné třetí věty Allegro grazioso, která v konfrontaci například s nahrávkou klarinetisty Karla Liestera svědčí o přesvědčivější gradační schopnosti v detailech jednotlivých hudebních frází i celkové větší kompaktnosti.

Stejně tak báječným dojmem pochopeného, technicky znamenitého a výrazově semknutého interpretačního výrazu dýchá o poznání lyričtější Sonáta č. 2 Es dur, v níž se zejména Kasík projevil jako výborný architekt v četných proměnách dur mollového charakteru velké pestrosti dynamické škály, která graduje v dokonalém splynutí vět Andante con moto a závěrečném Allegru.

V závěru nahrávky stojí Trio a moll pro klarinet, violoncello a klavír op. 114. Tento hudební skvost, který připomíná romantický epitaf toho nejlepšího, co lze od hudby této slohové epochy očekávat, je skutečnou ozdobou nového CD. Františák s Kasíkem si přizvali svého vrstevníka, v zahraničí působícího renomovaného cellistu Petra Prauseho. A ukázalo se, že to byla výtečná volba, protože tohle trio si velmi dobře hudebně rozumí.

Je to evidentní už od prvních tónů reminiscenční první věty Allegro, v níž tito muzikanti deklarují dokonalou souhru, naprosto perfektně cizelovanou dynamickou hladinu, intonační kultivovanost i rozmáchlý dramatický výraz. Srovnání s ceněnou nahrávkou amerického klarinetisty Jona Manasse hovoří ve prospěch českých umělců zejména v přesvědčivější intonaci a pestřejší tektonické výstavbě. Brahmsovo trio v podání ostravských umělců se blíží živému provedení skvělého klarinetisty Andrease Ottensamera s cellistkou Sol Gabettou a klavíristou Dejanem Lazićem, která má ještě trochu větší romanticky vyostřený drajv.

Nový Brahmsovský počin Igora Františáka a jeho hudebních druhů je důvodem k velké radosti. Akustická kvalita, interpretační sevřenost i ukázněnost v tak sympatickém poměru prokazuje špičkovou úroveň tohoto počinu, který by neměl zapadnout. O tom, že Brahms nebyl žádný zpátečník, ale hudební vizionář, svědčil už za několik desetiletí skladatel diametrálně odlišného ražení – Arnold Schoenberg. Je zřejmé, že k jeho názoru vedla také důkladná znalost Brahmsovy komorní tvorby, která svou krásou a omračující úrovní vyvolává stále nové a nové posluchačské asociace, pohnutky a dojmy. Nahrávka Igora Františáka, Martina Kasíka a Petra Prauseho se zařazuje k těm, které jen tak nezevšední.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.