Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Premiéra Ifigénie na Tauridě: Triumf Slezského divadla a jednota režie, pěveckých a instrumentálních výkonů

Premiéra Ifigénie na Tauridě: Triumf Slezského divadla a jednota režie, pěveckých a instrumentálních výkonů

19.2.2018 Divadlo

Slezské divadlo v Opavě v neděli 18. února uvedlo premiéru opery Ifigénie na Tauridě Christopha Willibalda Glucka. Opera dějově navazuje na ostravskou inscenaci Ifigenie v Aulidě, která byla nastudována na podzim v Národním divadle moravskoslezském. Obě divadla tak poskytla možnost nahlédnout do jedinečného operního stylu tohoto skladatele, žijícího v době bouřlivé transformace hudebního, potažmo operního vyjadřování.

Zvětšit obrázek

Petra Nôtová v roli Ifigenie ve Slezském divadle.
Foto: Tomáš Ruta

V titulních rolích se v nedělní premiéře představili Petra Nôtová, Lukáš Zeman, Václav Čížek, Zdeněk Kapl, Roman Cimbál, Anna Začalová a Andrea Plachká. Orchestr řídil a hudební nastudování připravil dirigent Vojtěch Spurný v režii Lubora Cukra.

Most mezi kulturou Ostravy a Opavy. Tak zněl výrok režiséra Lubora Cukra v rozhovoru, který jsme vedli těsně před premiérou opery Ifigénie na Tauridě Christopha Willibalda Glucka. Metafora Lubora Cukra nabyla v neděli večer, po doznění posledních tónů Gluckova mistrovského opusu, téměř symbolicko-prorockého rozměru. Interpretačně propracované, pěvecky pozoruhodné a režijně vybroušené opavské nastudování totiž skutečně vytvořilo pomyslný oblouk k většímu a movitějšímu opernímu domu, který se nachází v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. A že to byl most pevný a nosný, o tom si budeme v následujících řádcích povídat.

Scéna Lubora Cukra a Ondřeje Bartoše se inspirovala antickou uměřeností a proporcionalitou. Dominantním prvkem je obětní oltář, situovaný v centru jeviště. Působivé jsou plastiky či odlitky obličejů s pootevřenými ústy a přivřenýma očima, které jakoby symbolizovaly utrpení obětí, stejně jako anonymitu davů a nemožnost vzepřít se krutému osudu. Obličeje byly v průběhu děje nasvíceny různými barvami. Mystickou a spirituální fialovou, charakterizující poslání velekněžky bohyně Diany Ifigénie, vystřídala ve druhém dějství krvavě rudá ve chvíli, kdy Orestés propadá šílenství a zjevují se mu Eumenidy.

Z inscenace Ifigénie na Tauridě. (Foto: T. Ruta)

Se scénou barevně konvenovaly také kostýmy Josefa Jelínka, které se inspirovaly u mužů antickými motivy, u žen překvapivě (ale vkusně) japonskými prvky (vlasy vyčesané do špice, modrá kimona apod.), čímž se mu povedlo poukázat mimo jiné na rozdílnost v myšlení družiny Ifigénie a Skytů. S jejich barvami se pracovalo i nadále, například ve scéně zamýšleného rituálního usmrcení Oresta.

Lubor Cukr pojal příběh čtyř ústředních hrdinů jako cestu k sobě samému. Přitom zachoval průzračnost charakteristik odlišných povah, bez zjevné snahy o jejich přetlumočení a inovaci. Ifigénie (Petra Nôtová) tak byla vykreslena jako žena svádějící urputný vnitřní boj, pochybující i nadějeplná, se všemi rozličnými emocemi, které z jejího údělu vyplývají.

Poněkud ploše působila postava sveřepého krále Skytů Thoase (Zdeněk Kapl), který představoval starodávný, zašlý svět plný temných rituálů, msty a zloby. Orestés (Lukáš Zeman) a Pylades (Václav Čížek) si byli povahově podobní a blízcí, přesto dokázal Cukr dobře odlišit jejich temperament a celkové pojetí role.

Přerod, který titulní hrdinové v Gluckově dramatu prodělají, má katarzní rozměr. Směřování z temnoty ke světlu režie dokázala dát přesvědčivý výsledek. Volba Ifigénie nezavraždit Oresta je v závěru opery ilustrována jako jakési prozření či vykoupení, když se objeví projekce jejího obličeje – plastiky, která ožívá a získává hmatatelnou, esenciální podobu. Kostýmy, scéna a režie v případě opavské inscenace získaly pozoruhodnou celistvost a dramaturgickou vyváženost.

L. Zeman v inscenaci Ifigénie na Tauridě. (Foto: T. Ruta)

V opavské premiéře nebyla nouze ani o působivé pěvecké a herecké výkony. Životné postavy vytvořili především Petra Nôtová, Lukáš Zeman a Václav Čížek. V neděli mezi nimi fungovala jakási vnitřní propojenost. Divadelní alchymie, která se rodí vzácně a vyvolá fluidum syntetického pojetí, kdy postavy přestávají hrát, jsou samy sebou, zabydlí se ve své figuře a přijmou pokorně veškeré její atributy. To se skutečně třem výše zmíněným sólistům podařilo. Ruku v ruce s tím lze hodnotit jejich pěvecké výkony jako vytříbené a optimálně korespondující s dramatickou intencí příběhu.

Ifigénie Petry Nôtové byla ve srovnání s legendární nahrávkou Marie Callas méně heroická a představila se jako žena, spíše než jako bohy vyvolená, výjimečná bytost. Její postava byla pochybující a lidská, čemuž zdařile odpovídal měkký lyrický soprán, který se dobře vyjímal v pestré dynamické škále a velmi příjemné barvě.

Vynikající výkony zaznamenali především barytonista Lukáš Zeman a tenorista Václav Čížek, jejichž hluboké osobní pouto v příběhu vyznělo s dobrou sugestivitou. Zemanův baryton je už nyní vokál velkého formátu, kterému nechybí výborná artikulace, dokonalé umění kantilény a optimálně vyjádřený charakter figury. Zemanův Orestés přesvědčil také precizní deklamací francouzštiny, která byla v jeho případě výborná. Velkou radostí byl také lyricky zabarvený tenor Václava Čížka, který se dlouhodobě specializuje na repertoár staré hudby a své zkušenosti v opavské premiéře zúročil do důsledku. Čížek představil nejvyšší tóny dobře upevněné, bohatý dynamický rejstřík a výbornou tónovou kultivovanost a srozumitelnost.

Z inscenace Ifigénie na Tauridě. (Foto: T. Ruta)

Poněkud nevyrovnanou postavu vytvořil v úloze krále Skytů Thoase barytonista Zdeňek Kapl, který se s postavou příliš neshodl. Jeho vokálu chyběl dramatický tah, působil unaveně a zastřeně, ve vypjatých momentech postrádal lesk a spolehlivější zakončení frází, nehledě na podivnou výslovnost. Po herecké stránce vytvořil figuru plochou, s roztržitými pohyby, na místo temnými vizemi sužovaného, sveřepého krále, který by spíše démonicky zlověstně a pozvolna rozdmýchával atmosféru mysteriózních obětí. Drobnějšími a pěknými výkony se představili též Anna ZačalováRoman Cimbál a Andrea Plachká.

Sbor Slezského divadla v Opavě pod vedením sbormistryně Kremeny Pešakové se v neděli prezentoval intonačně jistou, dramaticky vykrouženou interpretací a účelným začleněním do dramatické jednoty děje. Stejně tak vkusně obohatila vizuální složku i choreografie Martina Tomsy.

Hudební nastudování Vojtěcha Spurného je jedním z největších vítězství opavské premiéry. Spurný představil Gluckovu partituru jako hudebně plnokrevné dílo, plné kontrastních ploch, působivých líčení přírodního živlu (v úvodní bouři téměř s Beethovenovskou zvukomalebností!), účelně gradovaných psychických stavů a dějových zvratů. Spurnému se podařilo také „ukočírovat“ akustická specifika opavského divadla: žesťové nástroje a perkuse situoval více do zadního traktu orchestřiště, smyčce a dřeva si ponechal na vyvýšené části, čímž docílil prokresleného a dynamicky souměrného zvuku, který šel na ruku sólistům a umožnil jim komfortní zpěv.

Z inscenace Ifigénie na Tauridě. (Foto: T. Ruta)

Brilantní bylo též pojetí, které kráčelo cestou historicky poučené interpretace s využitím moderních nástrojů. Spurný zachoval artikulaci, frázování non vibrato a dynamické efekty, volil rychlejší tempa a spolehlivě udával nástupy i závěry frází. Orchestr Slezského divadla v neděli působil jako těleso, které hrálo synchronizovaně, koncentrovaně a s obrovskou vůlí podat nejlepší možný výsledek. Pokud pomineme drobné nedostatky v ladění (což hráči v průběhu dějství nemohli ovlivnit), je nutné uznat, že interpretace byla ukázkou příkladného a výstižného přístupu a pojetí.

Tandem Cukr – Spurný se ukázal být volbou, která se vyplatila. Opavská Ifigénie na Tauridě s výbornými sólisty, decentní a vkusnou režií a vytříbeným hudebním nastudováním se může směle měřit s inscenacemi v celostátním měřítku a rozhodně stojí za pozornost. Most mezi kulturou opavskou a ostravskou se rozklenul a v Opavě potvrdil svou stabilitu, flexibilitu a schopnost bystře reagovat na podněty a vyvíjet se. A to je moc dobře.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.