Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Jan Fišar: Učit herectví má ten, kdo má co předávat a především to umí předat

Jan Fišar: Učit herectví má ten, kdo má co předávat a především to umí předat

6.8.2018 Divadlo

Člen činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jan Fišar patří mezi herce, které může veřejnost spatřit v rámci Letních shakespearovských slavností na jevišti v areálu Slezskoostravského hradu. Povídali jsme si s ním o tom, koho on sám považuje za velkou hereckou osobnost, o dnešní výuce herectví i o tom, co jemu samotnému dnes na divadle chybí.

Zvětšit obrázek

Jan Fišar je jednou ze zásadních postav ostravského divadla.
Foto: archiv

Tvůj kolega herec Vladimír Polák řekl, že jsi v Ostravě jedním z posledních hereckých bardů. Co se ti v mysli vybaví, když se řekne bard?

Pokud jde o Ostravu, tak se mi vybaví doba, kdy jsem sem v roce 1982 (Bože, to už je dávno) přišel. V pravém slova smyslu byl tehdy pro mne bardem mistr Miloslav Holub, se kterým jsem měl tu čest ještě hrát. Byl jsem šťastný, že mohu stát před diváky vedle tak velké herecké osobnosti nejen českého divadla, ale také i filmu. Proslavil se hlavně Kachyňovým Králem Šumavy, ale i geniálními filmy Karla Zemana Ukradená vzducholoď, Baron Prášil, Vynález zkázy a mnoha dalšími. A Ostrava, především herci, musí být vděčni panu Holubovi za to, že kdysi na Janáčkově konzervatoři inicioval vznik hudebně dramatického oddělení. Byl také vynikajícím recitátorem, vždyť umělecký přednes také dlouho učil.

A co ty, cítíš se býti bardem?

V žádném případě, jestli to někdo o někom říká, no budiž, ale nedovedu si představit, že to někdo prohlašuje sám o sobě. Co se týče dnešní doby, tak tady v Ostravě je pro mne skutečným bardem Stanislav Šárský. Je to herec, který měl a stále ještě má nesmírné charisma. Ale především je to herec, který má to, co dnes mnohým mladším kolegům chybí – dokonalou techniku. Techniku, která by měla být naprostou samozřejmostí pro člověka, který vychází ze školy. Dnes už se na mnohých českých uměleckých školách příliš nenosí jevištní řeč, umělecký přednes, no a pak přijde Shakespeare a ouha, co s těmi verši?

O tobě je známo, že zejména techniku řeči dokonale ovládáš. A přitom neučíš …

Ne, neučím. Měl jsem mnohokrát nabídku učit, ale neučím především proto, že nemám k učení někoho jiného vztah, mám dost práce zvládnout sebe sama a navíc bych svou nervozitu přenášel na někoho jiného. Můj tatínek učil jevištní řeč i umělecký přednes – tedy obory, které jsou mi velmi blízké, ale ne každému je holt dáno předat své zkušenosti někomu jinému.

Když jsem u tvého jména objevil vysokoškolský titul, měl jsem dojem, že je za tím záměr učit …

Já jsem úhlavním nepřítelem titulů nejen u herců, ale i u kumštýřů vůbec. Nedovedu si představit, že třeba J. Nicholson nebo F. Fellini, I. Bergman, L.Bernstein či P. Domingo mají v programu nebo vůbec napsán nějaký titul jako je tomu třeba u nás, ale i na Slovensku. Když jsem studoval, tak na DAMU žádné tituly nebyly. Ten titul MgA jsem dostal od svého kolegy a kamaráda Tomáše Jirmana k padesátinám. Po revoluci už tituly dostávali absolventi vysokých uměleckých škol automaticky. Na konzervatoři tituly u pedagogů vyžadují. Nechápu. Titul přece vůbec nezaručuje kvalitu jednotlivých kantorů. Považuji to za naprostý nesmysl. Učit má ten, kdo má co předávat a především to umí předat, a ne ten, kdo je ověnčený tituly a jde z něj horká pára.

Kdo tě učil na DAMU?

Pan režisér František Laurin a také vynikající člověk a pedagog Leo Spáčil, režisér Ladislav Vymětal, herečka Národního divadla v Praze Jarmila Krulišová a mnoho dalších velmi dobrých kantorů na umělecký přednes, jevištní řeč atd.

František Laurin byl mimo jiné režisérem v pražském Národním divadle. Občas se stává, že si režiséři-pedagogové pozvou studenty do svého souboru. Ty jsi takovou nabídku od pana Laurina nedostal?

Ne. Nabídky přicházely později především z Národního divadla v Brně, ale tam mě to tehdy příliš nelákalo, později třeba z Fidlovačky, dlouho i ze Švandova divadla, ale dělo se to všechno v době, kdy život sám šel svou cestou a bylo mnoho důvodů, ať už rodinných nebo i profesních, proč jsem chtěl zůstat v Ostravě. A dnes vůbec nelituji, že jsem tady.

Musel jsi zvažovat. Na miskách vah muselo něco rozhodovat. Co bylo na misce jménem Ostrava?

To, že si dodnes myslím, že parta lidí v NDM je přes všechny proměny skoro zázračná. Málokde je takový soubor. A já jsem navíc ve znamení Vah, takže jsem hodně nerozhodný.

Nebo naopak uvážlivý, rozvážný, a to k tobě sedí.

Až moc.

Ty jsi u divadla dost let na to, abys mohl posoudit proměny, kterými prochází. Zažil jsi dobu, kdy na jevištích nebo na postech ředitelů byli prorežimní nýmandi a ti, kteří opravdu něco uměli, ani hrát nesměli. Je tohle už za námi? Jsou dnes v divadlech opravdu jen ti, co mají předpoklady k jevištní existenci?

Tak ty politické důvody, to snad je už jednou provždy za námi, i když, jak se tak dívám, co vše se děje kolem, tak se někdy trochu obávám. Ale jinak snad ne.

Když jsem si povídal s panem Petrem Kostkou, což je mimochodem také jeden z posledních bardů, řekl mi, že nejvíce ze všeho ho štve na jevišti diletantismus. A nejen na jevišti, ale úplně všude. Zeptal jsem se, jestli byl v poslední době v Ostravě v divadle a jestli může v té souvislosti mluvit o diletantismu. Odpověděl, že i kdyby tu byl, nikdy by to neudělal.

S tím naprosto souhlasím. Ty prokleté fráze: „Hraj to civilně, hraj to přirozeně, vlastně vůbec to nehraj“ a výsledek pak je – hrají to všichni stejně a blbě. Hrají civilně (to platí i o filmu), nikomu není rozumět, nikdo nehne brvou, prostě NUDA. Hraju teď s Mirkem Etzlerem v Hamletovi a vyprávěl mi o představeních ve vídeňském Burgteatru. O té pravé profesionální kráse, která tam z každého představení čiší, a pak viděl např. jedno stejné představení u nás a rozdíl byl asi jako mezi NBA a naší druhou ligou v basketu.

Dotkl jsi se představení Hamleta z Letních shakespearovských slavností na Slezskoostravském hradě. Hamleta hraje Tomáš Savka. Tomu se hodně lidí divilo.

Ty pochybnosti samozřejmě byly. Já jsem Tomáše jako herce téměř neznal. Hrál jsem s ním v některých muzikálech, znal jsem ho z jeviště především jako zpěváka. Tady šlo pochopitelně o něco úplně jiného, o jednu z nejtěžších a nejnáročnějších rolí, jak po stránce herecké, tak i technické, o schopnost zvládnout verše, nejen je vymluvit, ale i zahrát, verše, kterých navíc opravdu není málo. A Tomáš to zvládnul výborně.

V čem je podle tebe jádro úspěchu Tomáše Savky v této roli?

Že na tu roli šel od začátku zevnitř, že si to neulehčoval nějakými povrchními vnějškovými znaky. A navíc je Tomáš poctivý dříč. Mimořádně pracovitý, a i za to si ho velice vážím. Je mi jedno, jak Hamlet vypadá, jestli je malý, velký, silný nebo hubený, jestli je úplně mladičký, nebo starší, Vždyť kdysi hrál Hamleta šedesátiletý Eduard Vojan, samozřejmě byla jiná doba, ale podstatné je, co z herce vyzařuje.

V Komedii omylů, která letošní divadelní cyklus na Slezskoostravském hradě uzavře, hraješ postavu vévody…

To jsou snad ty úplně nejhorší postavy. V Hamletovi hraji Ducha krále Hamleta, v Komedii Egeona. Egeon je na začátku hry, kde má asi šestistránkový monolog, který je naprosto podstatný, protože bez něj by se divák v ději vůbec nezorientoval. A potom je až na úplném konci. Pomsta W. Shakespeara jeho hereckým kolegům, aby museli vyčkat až do závěru hry.  Duch v Hamletovi se někdy škrtá úplně, někdy se jeho hlas pouze nahraje. Když jsme kdysi hráli Hamleta u nás v divadle, tak jsem hrál taktéž Ducha a tyhle alternativy jsem „nabídnul“ Juraji Deákovi, který ho režíroval. Za „odměnu“ jsem se musel jako Duch vyskytovat až do úplného konce.  Je pravda, že to jsou malé nebo menší role, ale na druhou stranu dosti podstatné.

U Shakespeara jsou i velké role pro herecké bardy tvého věku. Například Král Lear. Netoužíš po něm?

Ne, ale pochopitelně, pokud je herec obsazen do takovéto gigantické role, tak je to velká čest a člověk je šťastný, že může takovou nádhernou roli hrát. Mohou přijít krásné role, ale děláš-li je se špatným režisérem nebo se ti nedaří, nic z toho není. A naopak.

Odmítl jsi někdy roli?

Ne, nikdy. Mnohokrát má člověk chuť to udělat, a to i během zkoušení, protože ta práce holt někdy nemá smysl, pokud ten tým není naladěn na stejnou notu. Ale nejsem na volné noze, abych si mohl něco takového dovolit. Jsem členem činohry nebo lépe řečeno hercem činohry NDM a odmítnout roli prostě nemůžeš, nemáš na to právo, pokud by tě to pochopitelně nějakým způsobem nepoškodilo. A nejde jen o roli, jde i o režiséra.

Co tě čeká v nadcházející sezóně jako první inscenace, ve které budeš hrát?

My už dokonce známe obsazení až do konce nadcházející sezóny. Na začátku to bude Naše třída, kterou napsal Tadeusz Slobodzianek a bude jí režírovat Janusz Klimsza. Je to velice těžká, kontroverzní hra. Tak na to se opravdu moc těším.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.