Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Zapomenuté světlo u Bezručů nasazuje laťku kvality pro nadcházející sezónu hodně vysoko

Zapomenuté světlo u Bezručů nasazuje laťku kvality pro nadcházející sezónu hodně vysoko

22.9.2018 Divadlo

Zapomenuté světlo Jakuba Demla patří k pokladům meziválečné české literatury. Není se tedy co divit, že vybízí k převedení na divadelní jeviště. Pro Divadlo Petra Bezruče zdramatizoval Demlův složitý text režisér Jakub Nvota. Jeho dramatizace obsahuje jednak citáty, ať už biblické či literární, které Deml dál rozvíjí, jednak vlastní bolestné komentáře vztahující se k životu, který Demla spíše trápí než těší. Pro diváka nepříliš obeznámeného s klíčovým dílem autora se zde pak odehrává zejména příběh vztahu mezi farářem Demlem a selkou Marií Zezulovou, příběh lásky, kterou lze pojmenovat slovy životní a nenaplněná.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Divadla Petra Bezruče Zapomenuté světlo.
Foto: Lukáš Horký

Dramatizace Jakuba Nvoty a způsob dramaturgického uchopení dramaturgyní Kateřinou Menclerovou i režie Janky Ryšánek Schmiedtové dohromady vytváří díky vzácné týmové souhře a vzájemnému porozumění základ úspěchu této inscenace.

Stejně jako u nejlepší inscenace Divadla Petra Bezruče z doby nedávné, Maryši bratří Mrštíků, jsou zde opět otevírány otázky křesťanského paradigmatu, ale tentokrát v užším vztahu k tvůrčí lidské existenci. K trýzni, která vyvěrá z básnického vidění a cítění v konfliktu s realitou, všedním životem a téměř tragickým konfliktem mezi „vysokým“ a „nízkým“. Ne náhodou začíná celá inscenace obrazem pokousání Marie Zezulové sviní ve chlévě.

Milan Cimerák v inscenaci Zapomenuté světlo. (Foto: L. Horký)

Autorka scény Lucie Labajová postavila na scéně sevřený až stísněný prostor v podobě jakéhosi pokoje či místnosti ve zvýrazněné dozadu ubíhající perspektivě. Zadní stěna je díky tomu natolik nízká, že nutí postavy k ohýbání a přikrčení. Do zadní stěny je vsazen kříž s Ukřižovaným, který se zvýrazní až při nasvícení, stěny jsou průsvitné a umožňují stínohru, které režie také úsporně využívá.

V místnosti je pouze na jedné straně křeslo Jakuba Demla, na druhé straně postel s umírající Marií Zezulovou. Některé situace probíhají i mimo tento uzavřený prostor na forbíně před ním.

Z inscenace Zapomenuté světlo. (Foto: Lukáš Horký)

Velmi výrazně napomáhají celkovému výtvarnému dojmu kostýmy Markéty Sládečkové. Jsou barevné, silně podtrhují charakter postav. Masky Martina Dostála navozují přízračný, až surrealistický efekt, ke kterému má velmi blízko i hudba Maria Buzziho, místy atmosférotvorná, místy sloužící jako podklad ke zpěvu Demlových veršů v žánru blížícím se téměř k hiphopu.

Dva přední čeští choreografové Miřenka Čechová a Petr Boháč výrazně a velmi pozitivně ovlivnili podobu pohybových a tanečních scén. Jejich vklad je nejvíce zúročen ve snových scénách zobrazujících Demlovu tvůrčí fantazii i jeho duševní trýzeň na jedné straně a přízemnost jeho okolí či vzájemné nepochopení mezi Demlem a kritiky jeho díla na straně druhé. A právě v těchto obrazech velmi silně působí již zmíněné masky M. Dostála.

Norbert Lichý v hlavní roli. (Foto: Lukáš Horký)

Vše shora řečené je pak základem pro hereckou práci. Ta je v inscenaci navzdory síle shora vyjmenovaných inscenačních složek komponentou nejsilnější. Všem hereckým výkonům vévodí Norbert Lichý v postavě Jakuba Demla, faráře a básníka. Herec mistrně balancuje na hraně mezi vážně filozofujícím a humorně břitce glosujícím knězem na jedné straně a básníkem trpícím v kněžském, církví nařizovaném způsobu života. Tragické okamžiky střihem převrací do komických situací, při kterých z hlediště zaznívá mírný i hlasitý smích. Opět je zde skvělá Lichého práce s hlasem, s intonací i emočním zabarvením jednotlivých replik. Norbert Lichý se zde ukazuje ve vrcholné formě a opět si svým výkonem říká o velmi vysoké ohodnocení.

Výborný je Dušan Urban v roli manžela Marie Zezulové. Vystihuje tragický úděl muže, kterému umírá žena, muže, který marně soupeří s láskou zasaženým knězem a básníkem v jedné osobě, který, byť platonicky, přesto mimořádně silně miluje jeho umírající manželku.

Uprostřed Marie Zezulová. (Foto: Lukáš Horký)

Marii Zezulovou hraje Magdaléna Tkačíková. Má těžkou roli, celou druhou část musí odehrát v posteli coby umírající. Zdařile plní úkol s cílem vytvořit postavu ženy, která vnímá vřelost Demlova citu a přesto zůstává věrna svým morálním zásadám.

Mecenáška Pavla Kytlicová v podání Kateřiny Krejčí je nejen díky svému skvělému hereckému výkonu, ale i díky kostýmu Lucie Labajové místy laskavým, místy sžíravě ironickým přízrakem, ke kterému se Deml přesto všechno uchyluje v okamžicích, kdy potřebuje alespoň trochu uznání nebo laskavé kritiky.

Kateřina Krejčí. (Foto: Lukáš Horký)

Ondřej Brett v postavě Bohumila Maliny Ptáčka, Demlova obdivovatele i žalobce v jedné osobě, využívá maximálně komického potenciálu postavy. Stejně tak i Milan Cimerák coby výkonný zástupce spolku Svatobor, který je režisérkou posunut do úsměvné karikatury mesiášského komplexu.

Demlovu sousedku a přítelkyni paní Nožičkovou a snovou postavu svůdné Maryon hraje Pavla Gajdošíková. Zejména v obraze Maryon, ve kterém se otevírají otázky celibátu a Demlova vztahu k ženám, uplatňuje Pavla Gajdošíková maximálně svůj ženský půvab.

Z inscenace Zapomenuté světlo. (Foto: Lukáš Horký)

Jakub Burýšek a Michal Sedláček hrají dvojici psů Broka a Bubáčka. Jejich herecká kreace je převážně pohybová, nicméně když z úst Broka zazní slova „Co oni vědí o věrnosti“ a Bubáček odpoví „Nic, ale musíme jim dát šanci“, vystihuje tento okamžik více než cokoliv jiného podstatu věrnosti mezi lidmi i podstatu věrné víry jako takové.

Inscenace Zapomenuté světlo v podání souboru Divadla Petra Bezruče v režii Janky Ryšánek Schmiedtové vychází vstříc současnému trendu divadla využívajícího nejen principy tradičního hereckého divadla jako takového, ale zahrnujícího i další možnosti scénování, které obsahují silné prvky výtvarné, pohybové a hudební. V celku je to inscenace emočně velmi silná, v závěru až dojemná, otevírající otázky tvůrčí lidské existence, morálky a víry, a patří k tomu nejlepšímu, co Divadlo Petra Bezruče mělo a současně má na repertoáru.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.