Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Premiéra Žebrácké opery v Opavě nebyla přijata tak, jak si tvůrci slibovali

Premiéra Žebrácké opery v Opavě nebyla přijata tak, jak si tvůrci slibovali

18.3.2019 Divadlo

Velká scéna, přes dvacet postav na jevišti, kapela, tanec a zpěv. Dalo by se říct, že opavské publikum čeká velkolepá podívaná. V sedm hodin se všichni způsobně usadí na místa s vidinou vtipné bluesrockové opery, která by příjemně zakončila víkend. V deset večer, po velmi vlažném potlesku, který končí po předání květin, se diváci způsobně zvednou ze svých míst a odcházejí s tichým mlčením z divadelních prostor do vlahé noci.

Zvětšit obrázek

Jakub Stránský v inscenaci Žebrácká opera.
Foto: Radovan Šťastný

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, v podstatě nemám jednoduché vysvětlení, co se vlastně na jevišti nepodařilo. Všechno proběhlo tak, jak nejspíš mělo, všichni odehráli svůj part, zazpívali písně, zatančili všechny kroky, ale absence pozitivních ohlasů naznačovala, že se něco nepovedlo tak, jak mělo. Za břicho se nepopadal nikdo a pláč se nedostavil už vůbec, tedy ne ten pramenící ze smíchu.

Žebrácká opera. Oslava neřesti a prohnilosti společnosti, kde na všechno platí úplatek, moc a dohody, ze kterých plynou výhody. Přehlídka květnaté galérky a jednoduchá zápletka, která je spíše zástěrkou za mnohem důkladnější sondou do obchodování s informacemi. Autorem hry je John Gay, o překlad se postaral Jiří Záviš, režie se ujal Jiří Seydler, hudbu a texty písní složil Jiří Šlupka Svěrák. Otázka je, proč se silnému čtyřlístku vytratilo štěstí.

Z inscenace Žebrácké opery. (Foto: Radovan Šťastný)

Může za to délka představení? Částečně ano. Přetažený čas jednoduchou zápletku udusá a konec představení přináší spíše vysvobození než napjatě očekávané rozuzlení, které je navíc najednou utnuté, což divák pochopí díky zhasnutí světel a spadnutí opony. S délkou se pojí také obsah, který představení natahuje, a to je především hudební složka. Ačkoli jsou pravě písně stavebním kamenem bluesrockové opery, mnohdy při nedělní premiéře působily těžkopádně, spíše našroubované, než přirozeně zapuštěné. Většina herců pěvecky obstála, Beggar Band (až na oděv, ten by ještě mohli doladit) naprosto dokonalý, ale na velkém jevišti, které bylo upraveno i pro kapelu, se celá kompozice topila a s tím i spojená hudební čísla působila vytrženě z kontextu.

Z inscenace Žebrácké opery. (Foto: Radovan Šťastný)

Podobně jako hudební složka propadla i taneční čísla. Mnohdy profesionální opavský soubor připomínal školní besídku nadšených středoškoláků, kteří přizvali učitele, aby se před zbytkem školy vytáhli. Jenomže opavské hlediště očekávalo trochu více a bohužel nastavovalo tiché zrcadlo jevišti, které to muselo cítit. Situaci občas zachraňovaly přisprostlé výrazy, které k tematice hry sice patří, ale neměly by být stěžejními záchytnými body humorných scének.

Ačkoli se na jevišti vystřídal celý soubor činohry a část baletního, herecké výkony se ztrácely do propasti ticha a groteska se proměnila v barevný mišung odříkaného textu, který se jen občas přiblížil kýženému cíli, za což díky Michalovi Stalmachovi a Kamile Srubkové. Oba si uměli se svými postavami rozsévače Čmajzla a pletichářské paní Peachumové velmi hezky pohrát s příjemnou přirozeností a vtipem.

Z inscenace Žebrácké opery. (Foto: Radovan Šťastný)

To se ale nedá říct o ostatních hlavních postavách. Ačkoliv všem role sedly, nemělo to ten správný říz, který by podsvětí mít mělo. Možná vlídná tvář Martina Valoucha nedovolila domyslet si, že úmysly pana Peachuma jsou až tak zkažené, nebo vlažný přístup Kostase Zerdaloglu nedosáhl záměru vidět jeho Lockita jako padoucha zneužívajícího svého postavení.

Pokud to zkušenější část souboru nepodržela, ta mladší se jen na podobné vlně svezla. Dívčí válka o Macheatha nebyla ani vtipná, ani roztomilá a už vůbec ne nápaditá. Mlácení do pod-vodníka bylo skoro na zavolání dobrovolníků životního prostředí a ústřední rekvizita – válcovité vězení – nabádalo k širšímu využití. Dámské osazenstvo touží především po muži v zeleném fraku, Jakubovi Stránském, který hraje Macheatha. Ani tato ústřední proradná postava nesplňuje ty správné padoušské móresy, takže jeho úlisnost je spíše na škodu než ku prospěchu věci.

Z inscenace Žebrácké opery. (Foto: Radovan Šťastný)

Žebrácká opera je především groteska, zábavná analýza dna společnosti, která má bavit. Takový žánr potřebuje lepší rytmizaci, menší prostor a dobře naladěné herce. V neděli večer při premiéře toho chybělo hodně k dokonalosti a byla to velká škoda.

Přitom vůbec nelze říci, že jde o představení ušité horkou jehlou. Sehraná kapela, bohatá choreografie i neustálé přicházení a odcházení postav v časových intervalech, to není otázka banálního zkoušení, o to více diváka zamrzí, že představení něco chybí, co však není úplně jasně definovatelné. A jak jedna z postav říká. divadelní kritik opravdu není ku prospěchu lidem, a pro dnešek to bohužel platí oboustranně.

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.