Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Fotograf Ondřej Durczak vydal sbírku básní. Bez básní. Přesto je to čirá poezie hornického kraje

Fotograf Ondřej Durczak vydal sbírku básní. Bez básní. Přesto je to čirá poezie hornického kraje

24.3.2019 Obraz & Slovo

Kdybych měl v tuto chvíli navrhnout nominaci na prestižní literární cenu Magnesia Litera v oboru poezie, doporučil bych novou knihu fotografa Ondřeje Durczaka. Bez uzardění, ačkoliv publikace se strohým názvem Karvinsko neobsahuje jediný verš. Celý koncept autorské knihy je ovšem natolik poetický, že dílo vnímám jako regulérní básnickou sbírku.

Zvětšit obrázek

Výřez z obálky knihy Ondřeje Durczaka.

Nad málokterou výtvarnou monografií mívám podobné pocity.  Ondřej Durczak ale knihu vyskládal tak rafinovaně, že dostala atributy regulérní básnické sbírky. Jsou to verše na hraně syrového realismu a surrealismu, tahle poezie se hlásí třeba k odkazu Petra Bezruče, Jiřího Koláře, Zbyňka Hejdy nebo Pavla Řezníčka, především jsou to ale autorské básně Ondřeje Durczaka.

Fotografův koncept se strohým názvem Karvinsko považuji za svazek básní, které zrychlují srdeční tep. Tak jako když důlní střelec odpaluje v ražbě další kus skály, aby se dostal k uhelné žíle. To se pak může přihodit ledacos, třeba z odpálených stařin vytryskne voda nebo smrtící metan. A stejně dobrodružné je obracet i stránky Durczakovy monografie, která je vystavěna na nečekaných kontrastech i originální obrazotvornosti. A to vše zarámovano do slova Karvinsko.

Úvodní fotografická báseň. (Foto: Ivan Mottýl)

Hned první „báseň“ v knize je rozjitřenou zpovědí plnou marnosti. Je v ní ztracené mládí obětované pochybné víře, ale též beznadějný pohled do budoucnosti. Je to rozmlžený snímek náměstí v historické části Orlové (Orlová-Město), z něhož už zbývá jen kostel a pár domů. Tři strany rynku jsou srovnány se zemí, aktuálně se bourají i další domy v okolí. Strašná daň za černé uhlí. „Sen, nic než zlý, skutečný sen. Všechno vyje opuštěností,“ píše Jiří Kolář v knize Roky v dnech. Stará Orlová je také zlým snem, marným křikem v lidmi téměř opuštěné krajině.

Durczak do fotky z Orlové vlepil normalizační snímek z Havířova s nadživotní bronzovou sochou Vladimíra Iljiče Lenina, která byla na kamenný podstavec postavena 6. listopadu 1976. Ve jménu „leninských lepších zítřků“ padla celá města, původní Orlová a stará Karviná. Uhlí musel ustoupit i zámek za orlovským náměstím a karvinské Larischovy zámky v Ráji a na Solce. A fotograf Durczak teď zmizelé Karvinsko přetavil do jakéhosi básnického testamentu.

Z oddílu Hornictví. (Foto: Ivan Mottýl)

V prvním oddíle nazvaném Hornictví prostřídal autorské snímky s bizarnostmi z archivu OKD i z jiných pramenů. Černá pěticípá hvězda na kusu utrženého papíru, cejn, antracit či zátiší s kusem černého uhlí. A na straně 27 překvapí kniha vlepená v knize. Kopie jazykovědné publikace Václava Křístka Hornická mluva z roku 1956. Ovšem invenčně a zároveň vtipně doplněná Durczakovými snímky, třeba smrkovou šiškou nebo keramickou soškou veverky. Veverka je vrtací vůz VVH4, šiška je ucpávka důlní trhaviny.

Kniha v knize – Hornická mluva.

A podobné surrealistické kontrasty v Bretonově stylu („náhodné setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“) provázejí celou sbírku. Karvinsko je surrealistické, syrové i surové, při těžbě uhlí jde o život. A sbírka postupně nabírá na tempu, skvělá báseň je na další straně trumfována ještě lepší. Hornická košile. Tetovaný havíř. Kahan v zavařovací sklenici. Fascinuje mě abstraktní snímek Důlní chodby, což je změť jakési pokroucené hadice.

Z oddílu Služby.

V oddíle Služby najdeme nostalgickou báseň o červené sodovce v láhvi z éry normalizace a s nápisem: „Nealko – podávejte chlazené.“ Snímek ze slavnostního otevření sídlištní samoobsluhy předchází mapě tramvajových tras, z Ostravy se dalo „lokalkou“ dojet třeba do Starého Bohumína, do Rychvaldu, Orlové i Karviné. Fotograf dokonce v jednom lese u Petřvaldu našel i kousek tramvajové úzkorozchodné trati.

Z oddílu Služby.

V části Bydlení dospěje „sbírka ve fotografiích“ k vrcholu. Dlouho jsem třeba nemohl odtrhnout oči od „básně“ na straně 92, což je rub rodinného barevného snímku. Černá plocha v bílém rámu označené slovem „mamka“. A poslední oddíl sbírky nazvaný Víra / smrt je básnickou katarzí. Jednomu se při jejím čtení chce po bezručovsku „máchnout kladivem“, aby už konečně přestala být zbytečně prolévána hornická krev. Třeba u snímku svíček před Dolem ČSM, v téhle šachtě je od loňského prosince stále uvězněno devět těl.

Oběti z Nové jámy, rok 1919.

V podzemí Ostravsko-karvinského revíru je po více než sto padesáti letech těžby celý hřbitov, stovky obětí nebyly nikdy vyneseny na povrch. Na městském hřbitově v Orlové čteme: „Níže uvedení horníci dosud spí svůj věčný sen v hlubinách dolů Nové jámy.“ Následuje výčet dvaatřiceti obětí neštěstí z roku 1919, s nimiž se pozůstalí nemohli rozloučit. „Adolf Buchvaldek, Josef Bolek, Jan Fukala, Jan Jelen, Arnošt Konečný…“. Dvaatřicet těl v hlubinách. Durczak někde objevil snímek obětí, které se při výbuchu před sto lety přece podařilo z Nové jámy vyprostit. Havíři leží v rakvích a čekají na pohřeb. „Čekárny čekají na smrt,“ dovoluji si opět zacitovat z Jiřího Koláře. Karvinsko také čeká na smrt a fotograf Ondřej Durczak už skládá rekviem. Skvostně smutné rekviem. Kyrie eleison!

*

Ondřej Durczak. Karvinsko. Vydáno s přispěním Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Ostrava, 2019.

 

 

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.