Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Bohuslav Martinů by měl radost. Ostravská Julietta i napodruhé vytěžila z předlohy téměř maximum

Bohuslav Martinů by měl radost. Ostravská Julietta i napodruhé vytěžila z předlohy téměř maximum

14.4.2019 Divadlo

Ostravská inscenace opery Bohuslava Martinů Julietta aneb Snář se v sobotu představila ve druhém premiérovém obsazení. Titulní role tentokrát vytvořili Doubravka Součková, Jorge Garza, Ondřej Koplík, Miloš Horák, Pavel Vančura, Anna Nitrová, Ivana Pavlů a Jana Hrochová. Orchestr opery Národního divadla moravskoslezského řídil Robert Kružík.

Zvětšit obrázek

Doubravka Součková a Jorge Garza.
Foto: Martin Popelář

Nad některými díly svítí šťastná hvězda. Před téměř osmdesáti lety Bohuslav Martinů svou Juliettu svěřil skvělému týmu v čele s Václavem Talichem, Jindřichem Honzlem a Františkem Muzikou. Juliettu tehdy zpívala Ada Horáková a Michela Jaroslav Gleich. „Jsem tolik šťasten, že se mi s tvou pomocí podařilo to, co jsem si vždy přál a co jsem hledal, tj. duši díla, co je tak skryto a co jen umělec dovede vytušit, a proto Ti ani nedovedu dobře poděkovat,“ psal Martinů Talichovi z Paříže 27. března roku 1938. Zatímco pražské publikum se nořilo do onoho zvláštního snu Georgese Neveuxe, nad Evropou se stahovala mračna, která už brzy dala drtivě pocítit, co je realita.

V novém nastudování Národního divadla moravskoslezského se sešel rovněž vzácně konzistentní tým, který se rozhodl pojmout dílo tak, jak by si to Martinů přál. V čisté nepostižitelnosti, jemném kouzlu a metaforické mnohosti významů. Režie dua SKUTR mne i napodruhé přesvědčila, že v Juliettě nechala srdce. Příběh o ztrátě paměti je protkán surrealistickým oparem, který se vznáší nad celou operou. Konfliktní situace s pistolí v ruce nevyvolávají agresivní model chování, jsou toliko metaforickým nástrojem k vyjádření vnitřní nespokojenosti a honbě za něčím nedosažitelným. Neuchopitelnost a sémantická pluralita konvenuje se záměrem Martinů, v němž nejde o konkrétní rozuzlení příběhu jako spíše o umělecký nástin podvědomých psychických procesů.

Z inscenace Julietta aneb Snář. (Foto: M. Popelář)

Scéna Martina Chocholouška má mysteriózní rozměr, je dynamická a pracuje zdařile s perspektivou. Povedené jsou scénické paralely lesa a města, které se vzájemně prostupují a znesnadňují ještě víc složitou naraci. Scénografie má ve výtvarném i funkčním řešení v sobě cosi mysteriózního. Něco, co sbližuje pohybovou dynamiku postav se zahalenými tvářemi (jasná aluze k René Magrittovi) s jakýmsi metaforickým bezčasím Giorgia de Chirica (v sošné, chladně nasvícené scéně).

Jorge Garza a Doubravka Součková. (Foto: M. Popelář)

Kostýmy Simony Rybákové jsou výraznou devízou ostravské inscenace. Vychází ze dvou výtvarných řešení: prvním je funkčnost a typově jasné odlišení jednotlivých postav. Druhým je imaginativní aspekt, který se odráží nejvíc v nádherných šatech Julietty. Jejich teplá, jasná žluť symbolizuje naději, naopak, zklamání a nedůvěru v nejasnou budoucnost charakterizují tmavší tóny, jež vyvolávají dokonce dojem jakési ušpiněnosti. Jakoby se čas od prvního kontaktu Julietty a Michela odrazil pouze na těchto šatech.

Chronologie opery Martinů je sama o sobě ztvárněna fenomenálně. Ztráta paměti staví jednající postavy do stále nových situací, dezorientace Michela je gradována tím, jak antiteticky je mu prezentována realita. Vír situací postupně vtahuje i jej a pohlcuje jeho distinktivní schopnost jako zcela zbytečnou. Michel už nechce rozlišovat mezi snem a realitou, jde za svým srdcem, ať už je pravda kdekoli.

Z inscenace Julietta aneb Snář. (Foto: M. Popelář)

Také v sobotu se sešlo výborné obsazení, které rozhodně nezůstalo divákům nic dlužno. Obchodního cestujícího Michela ztvárnil mexický tenorista Jorge Garza. Proti skvělému Mastrovi, který zpíval ve čtvrtek, se mu však tolik nedařilo, chyboval, zápasil s češtinou a hereckou toporností víc než s iluzí Julietty, což byla velká škoda, protože jeho pěvecký potenciál je značný.

Naopak Julietta Doubravky Součkové byla velice příjemným překvapením. Sopranistka ztvárnila neuchopitelnou Juliettu s nadhledem, její chování bylo v souladu s intencí Martinů. Herecky šťastně dokázala odstínit své jednání a prožívání, podržela si tajemnost a jakousi přitlumenou krásu, ale i vášnivost a hrdost v dramatickém konfliktu s Michelem. Součková mne napoprvé (dosud jsem tuto sopranistku neslyšel) potěšila zřetelnou pěveckou artikulací, přirozeností jevištní mluvy, pohybu a celkové koordinace. Její lahodný soprán nijak netlačil na pilu, dokázal zaujmout okrouhlými výškami i v jemném pianissimu. Něco mi říká, že tato mladá dáma má před sebou velkou budoucnost.

I podruhé se osvědčil hebký tenor Ondřeje Koplíka ve čtveřici figurek, které též dokázal herecky výstižně charakterizovat. Výborné kreace se povedly Miloši Horákovi a zejména Pavlu Vančurovi, jehož trestanec položil publikum (a možná i pódium) doslova na lopatky. Neztratily se ani dámy Anna Nitrová (srovnatelná s báječnou Markétou Cukrovou), Ivana Pavlů a Jana Hrochová, jakož i další účinkující (Jiří Rajniš, Petr Levíček, Magda Málková, Marcela Gurbaľová).

Jorge Garza a Doubravka Součková. (Foto: M. Popelář)

Identickou zásluhu na kvalitním provedení sobotní inscenace má operní orchestr Národního divadla moravskoslezského. Škoda, že nemohu jmenovat všechny instrumentalisty, kteří mají v Juliettě zásadní melodické poslání, protože by si to rozhodně zasloužili. Hra orchestru pod Kružíkovým vedením gradovala, třetí dějství mělo ve srovnání s první premiérou větší tenzi, dynamickou a sólistickou prokreslenost a jistotu.

Julietta Bohuslava Martinů je naprosto mimořádné dílo. Můžeme na něj nahlížet optikou racionálních hudebních rozborů, psychologických výkladů snů i analýzou narativní struktury, přesto si stále podrží svou nestabilnost, proměnlivost a vrstevnatost. Je jedinečným symbolickým odrazem duše 20. století a jako takové získalo v Ostravě mimořádně autentickou sugestivitu a citlivé pochopení. Nehledě na to, že všichni protagonisté a realizační tým v Juliettě táhnou za jeden provaz, jejich synergie je přímo elektrizující a svědčí o tom, že když se něco dělá fortelně, nemůže to zůstat nepovšimnuto.

Čtěte také: Recenze první čtvrteční premiéry s Kateřinou Kněžíkovou a Lucianem Mastrem v hlavních rolích

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.