Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Smetanovo trio na Hukvaldech nadchlo a předvedlo vrcholné umění

Smetanovo trio na Hukvaldech nadchlo a předvedlo vrcholné umění

12.7.2014 Hudba

Festival Janáčkovy Hukvaldy v pátek přivítal Smetanovo trio. Jeho vystoupení bylo plné emocí.  Zazněla výhradně česká hudba: Janáček, Páleníček a na závěr Smetana. Strhující provedení bylo provázeno nadšenými ohlasy diváků, kteří si vytleskali ojedinělé tři přídavky!

Zvětšit obrázek

Z červencového koncertu Smetanova tria na Hukvaldech.
Foto: Milan Bátor

Smetanovo trio založil klavírista Josef Páleníček v roce 1934. Po celou dobu své existence se trio etablovalo jako jedno z nejprestižnějších českých komorních těles. Dnes je Smetanovo trio v novodobé existenci složeno opět z vynikajících hudebníků: violoncellisty Jana Páleníčka (syn zakladatele tria), klavíristky Jitky Čechové a houslisty Jiřího Vodičky.

Leoš Janáček napsal už za svých studií v zahraničí v roce 1880 dvě sonáty pro housle a klavír – jednu v Lipsku a druhou ve Vídni. Ani jedna se bohužel nedochovala. A tak první komorní skladbou pro housle a klavír je až pozdní Sonáta pro housle a klavír z roku 1914. Začátek světového válečného běsnění Janáček prožíval dost intenzivně: „Sonátu houslovou napsal jsem v počátku války 1914, když jsme Rusy čekali na Moravě,“ píše Janáček v roce 1922 hudebnímu spisovateli Nebuškovi.  Zřejmě z této vyostřené atmosféry vzešla Houslová sonáta. K jejímu prvnímu provedení pak došlo v Brně v roce 1922 Františkem Kudláčkem a Jaroslavem Kvapilem.

Jiří Vodička a Jitka Čechová zahráli Janáčkovu sonátu jako velmi dramatické a sevřené dílo. Jakoby cítili naléhavou potřebu skladatele, který při jedné zkoušce naléhal na co nejvzrušenější podání klavírního tremola nad posledním zazněním chorálového tématu závěrečné věty s odůvodněním, že „to ruská vojska vstupují do Uher“! Asi nikdo si dnes neumí představit tu náladu před sto lety. Ale hudba je to skutečně plná emocí, výrazných rytmických předělů, melodických kontrastů a vzrušení.

Hned úvodní krátké sólo houslí, jež je zmenšeným dominantním septakordem, zahrál Vodička s perfektní dynamickou gradací a rytmickým cítěním. Čechová Janáčkovy figury a ostinata cítí báječně. Druhá věta, Balada, byla nádherně konejšivá a rozezpívaná. Allegretto, scherzová třetí věta je neobyčejně náročná na souhru, kdy současně často stojí šestnáctiny v triolách a pomalejší noty, ostře řezaná témata s intervaly kvarty a kvinty evokují napětí. Věta byla ukázkou brilantní souhry – Poco mosso působilo neobyčejně půvabnou lyrickou krásou. Zadumané Adagio poslední věty po úvodních tónech opakuje Poco mosso a pojí se s rytmicky pregnantním tématem Adagia. Celá sonáta tak dochází k jakési kruhové syntéze. Skladba v podání obou umělců vyzněla jako přesvědčivé, bytostně prožité umělecké dílo.

Jitka Čechová je jednou z předních českých pianistek a sólově se představila výběrem z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Z cyklu zazněly části Lístek odvanutý, Pojďte s námi!, Frýdecká panna Maria a Sýček neodletěl. Po zarostlém chodníčku je dílo, které vyniká neobyčejnou intimní krásou. Vznikalo v sousedství práce na Její Pastorkyni, jako vzpomínka na rodné Hukvaldy, dávný čas Janáčkova dětství a také na dceru Olgu. Ačkoliv je většina částí cyklu strukturně jednoduchou formou (nejčastěji písňové ABA, pak rondové ABACA, nebo ABABA), jejich dokonalá intepretace působí okouzlující čistotou, silou výrazu a upřímnou citovostí. Všechny tyto atributy Jitka Čechová v Janáčkovi podtrhla, zvýraznila je s noblesou sobě vlastní. Ponořila se do hry natolik, až se zdálo, že vůbec nevnímá posluchače a vznáší se kdesi v přímém dotyku s hukvaldským mistrem. Její provedení lze považovat za vzorové a těžko překonatelné.

Jako poslední před přestávkou se sólově představil třetí člen Smetanova tria, Jan Páleníček. Violoncellista zahrál Chorálové variace pro violoncello a klavír. Autorem kompozice je Páleníčkův otec Josef, který kromě své významné interpretační činnosti napsal řadu pozoruhodných skladeb. Skladba je variací na patrně anonymní chorálové téma ze 17. století. Josef Páleníček ji zkomponoval v roce 1942, tedy ve svém raném tvůrčím období, ale už se jedná o dílo originální a velmi působivé. Variace jsou charakteristické využitím neoklasických prvků, výrazných melodií a ostře synkopických, jakoby tanečních rytmů. Výsledný dojem? Kompozice působí svěže a neotřele, vkrádá se dojem, že by ji mohla z fleku napsat současná progresivní rocková kapela typu Dream Theater. Variace jsou navíc neobyčejně interpretačně náročné, plné akordických hmatů, arpegií, legat a extrémních poloh. Páleníček přednesl variace velmi přesvědčivě a energicky. Také on se opět mohl opřít o vynikající doprovod Jitky Čechové.  Skladba vzbudila velký ohlas.

Druhou část programu vyplnila hudba Bedřicha Smetany. Jeho smyčcové trio g – moll op. 15, jež zkomponoval po smrti dcery Bedřišky v roce 1855. Rok předtím přišli Smetanovi o dceru Gabrielu. Smetana začal psát trio z bolesti, kterou nejde slovy vyjádřit, ale abstraktní hudební řečí se ji snad dá lépe zbavit. Trio bylo dokončeno za pouhé dva měsíce a vzniklo tak naprosto ojedinělé dílo plné tragiky, zoufalství i smíření s osudem. Smetanovo trio nenosí ve svém názvu příjmení českého mistra náhodou. Jejich provedení patřilo k vrcholnému hudebnímu zážitku, který se pouhým poslechem nahrávky nemůže nikdy nahradit. Poslední tóny Presta už byly jasným signálem pro diváky, kteří povstali a odměnili umělce bouřlivým potleskem.

A pak se stalo něco, co se na klasických koncertech běžně nestává. Smetanovo trio zahrálo první přídavek – drobnou skladbičku od současného českého skladatele Romana Haase. Ještě před tím si vzal slovo Jan Páleníček a pronesl několik vět, které stojí za to, abych zopakoval: „To, co jsme zde prožili s vámi, to je něco ojedinělého. Nota bene v době, kdy společnost začíná být k těmto hodnotám jako je Smetana, Dvořák, Janáček, lhostejná. Hrajeme z 90 procent už jen v zámoří – Thajsku, Číně, Americe, Japonsku a v Čechách skoro nekoncertujeme. Je to velký smutek. O to větší pro nás bylo radostí zahrát zde pro vás, protože to, co se děje zde na Hukvaldech, je zcela mimořádné“.

Zbytek už je historií: po prvním přídavku přišel ještě druhý. Po druhém přídavku třetí. Nadšení posluchačů bylo neutuchající a koncert tak trval bezmála přes dvě hodiny. Smetanovo trio bylo jedním z největších hudebních zážitků a nezbývá než doufat, že si to začne uvědomovat více lidí. Lhostejnost k tradici, kterou naše hudba v té nejlepší možné podobě představuje, je stejně marná a ztracená jako ten odvanutý lístek.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.