Blanka Fišerová pokřtila svou novou básnickou sbírku lžičkami

Šamanské vibrace, mladistvý punk, klavírní recitál, cinkot lžiček a moderátorská show herečky Jany Janěkové. Že to není jednolitá báseň? Rozhodně ne taková, která je skácelovsky intimní a určená jen pro introvertní prožitek.

Renesanční autorka Blanka Fišerová využila příležitosti křtu své druhé básnické sbírky k experimentu na pomezí performance, hudby a talkshow. Na přetřes se dostal dokonce Facebook, pro některé novodobý nástroj k šíření poezie. „Přitahují mě kontrasty,“ vysvětluje autorka, která je známá tím, že pomocí internetu motivuje své přátele, aby spontánně básnili, psali verše na papír a vylepovali je na veřejně přístupných místech.

Díky tomu vzniká nový koncept, někomu připadne absurdní, ale svým způsobem je divadelní, apelativní a akční. Však Blanka Fišerová nezapře své divadelní kořeny, kromě básní je autorkou několika her a v pátek zazněly i písně s jejími texty. Vytvořila je ve spolupráci se zpěvačkou Hanou Kopřivovou, která se v pátek před publikum neohroženě vydala jako první. Vysvětlila i svou roli a v podstatě se za klavírem usadila i jako spíkerka.

Zleva Jana Janěková, Hana Kopřivová a Hana Mičková. (Foto: Jiří Kohoutek)

Básnířka si dávala na čas a nechala věci tak nějak programově volně plynout, ukrývajíc se zatím za dveřmi šatny. Jako druhá hvězda večera vyšla před pódium herečka Jana Janěková se slunečními brýlemi (prý sázka s autorkou) – kmotra Zlodějek lžiček. Spontánně a po svém zcela živelně převzala štafetu a Hanku Kopřivovou rázně vyzpovídala, stejně jako spoluautorku knížky, ilustrátorku Hanu Mičkovou.

„Známe se s Facebooku, Blanka nás oslovila. Zareagovaly jsme na její výzvu a pak už to šlo spontánně,“ uvedly shodně ilustrátorka i hudebnice. Duchovní inspirace a souhra po roce a půl vydala na světlo právě autorskou knížku Zlodějky lžiček v produkci vydavatelství Denudato. Také ono bylo nalezeno, či spíše se samo ozvalo, jak jinak, než s pomocí Facebooku. Internet hýbe světem, inspiruje a pomáhá v nalézání spřízněných duší. Počítače spíše vnímáme jako studenou věc, nicméně křest byl plně v režii živelné náhody a skutečně neobvyklých kontrastů.

Jako jeden z hostů zazpívala i Mary, punkerka z Opavy. (Foto: Jiří Kohoutek)

Po klavírním recitálovém intru se na parket podívala mladá punkerka s kytarou, Mary z Opavy. Spontánní nasazení a energický projev s písní o vlkodlakovi dostaly i zkušené hudebníky jako třeba Pavla Vanka. „Třesou se mi ruce a nohy, mám trému, ale jak vidíte, snažím se,“ pronesla drze a bezelstně Mary.

Opavský punk, předtím frýdecký recitál a následně extatická vibrace šamanských bubnů s dalšími nástroji. Poezie nezná hranic a jedna báseň může díky různým interpretům získat více podob, třeba i za jeden večer. Hudebníci kolem Pavla Vaňka nasadili křtu slavnostní korunu a samotný akt s pomocí skutečného nádobí, oněch lžiček, zapadl do hudebně dramatické koncepce. „Nebudeme křtít tak, jak se to obvykle dělá, vínem, čajem nebo vodou, ale rovnou lžičkami, které mi přinesli ochotní a milí diváci v Brně,“ vysvětlila Blanka.

Blance Fišerové asistovalo u křtu hned několik hostů. (Foto: J. Kohoutek)

Je jasné, že jejím cílem je provokovat, dávat staré, známé věci do jiných souvislostí. Když četla za podkresu vibrující hudby, verše se dotýkaly dětství, traumat, ale také ročních období, jara, podzimu, intimních nálad i drsných pilin odštípnutých z duše. Autorka v bílých šatech splynula s téměř domáckým prostředím knihovny, kam přichází pravidelně s neobvyklými poetickými pořady. Navíc si publikum mohlo prohlédnout výstavu listů z její knížky na okolních stěnách – tak, jak je jemně, náladově doprovodila ilustracemi Hana Mičková.

Blanka Fišerová při recitaci svých veršů. (Foto: Jiří Kohoutek)

Kontrasty, hudba z jiných sfér, mluvené slovo, divadelní projev, bosé nohy, kniha doprovozená nejen ilustracemi, ale rovněž CD se zhudebněnými básněmi, to vše se slilo v jeden zvláštní celek, autorský obraz. Drsně extrovertní, s touhou jít ven. „Blanka je kozoroh a jde si za svým urputně, dokonce i mě pobláznila, a tak jsem se přiměla k lezení po stromech a vyvěšování básní, i když je třeba nikdo nečte,“ prozradila Jana Janěková.