Houslový virtuóz Guy Braunstein míří na Janáčkův máj a říká: Chci, aby každý můj koncert byl výjimečný

Mistře, můžete na úvod prozradit, co je u vás nového?

Teď jsem odehrál maratón s Brahmsovou komorní hudbou na osmi koncertech v Berlíně a také dva recitály Prokofjevovy hudby s klavíristou Yefimem Bronfamem v USA. Mám za sebou i vystoupení s Brahmsovým houslovým koncertem se Sarasota Symphony Orchestra na Floridě. To jsou mé aktuální aktivity jako houslisty. Mám za sebou také mnoho dirigentských vystoupení v Německu, Nizozemsku, Dánsku, Norsku. Jedno z posledních je dirigování s Hamburger Symphoniker. Své aktivity se snažím rozdělovat do tří kategorií – sólového houslisty, dirigenta a občas dirigenta a sólisty zároveň.

V Ostravě vystoupíte jako sólista, jaký nástroj nám představíte?

Každý houslista se snaží najít charakteristický nástroj, zkouší jich mnoho v různých akustických prostorách. Já ten svůj našel náhodou. Na jeden koncert v Paříži jsem pozval svého přítele Floriana Leonharda z Londýna, který se houslemi zabývá, a ten s sebou přivezl kouzelný nástroj vyrobený v italské Cremoně roku 1679, jehož autorem je Francesco Roggieri. Florian housle opravoval a požádal mě, abych je vyzkoušel. Přísahám, že jsem na ně zahrál jen dvě noty a okamžitě se do nich zamiloval.

Festival Janáčkův máj má letos ambice svým „hudebním hlasem“ přispět k mezinárodnímu dialogu a demokracii. Co si o tom myslíte?

Mám osobní vazby na region Blízkého východu, na West-Eastern Divan Orchestra složený převážně z izraelských, palestinských a španělských hudebníků, což je orchestr snažící se o usmíření mezi Izraelem a palestinskými Araby. Spolu s palestinským již zemřelým literárním vědcem Edwardem Saidem jej v roce 1999 založil dirigent Daniel Barenboim. Jsem nicméně trochu skeptický k ovlivňování politického a „lidského“ myšlení hudbou. Nejsem naivní, abych si myslel, že se díky hudbě zlepší situace, která v poslední době v Evropě vládne. Na druhé straně se touto myšlenkou a uměním pomyslně stavíme na odpor násilí, s nímž vyjadřujeme nesouhlas, a to je důležité.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy jste osobně posiloval porozumění mezi národy?

V poslední době se snažíme pomoci syrským uprchlíkům v Berlíně. Tak trochu jsme je „adoptovali“, chceme, aby žili v přátelském prostředí. Jedna ze syrských rodin má dceru ve věku mého syna, naše děti si hned začaly spolu hrát. Oni jsou ze Sýrie a já pocházím z Izraele, podle všech předpokladů bychom měli být nepřátelé, ale je to naopak.

Jak se vám hraje s vědomím, že teroristé pronikají i do koncertních sálů jako v Paříži? Bojíte se vystupovat na veřejnosti?

Musím říci, že ne. Je to možná dáno tím, že jsem strávil prvních 21 let svého života v Izraeli a hrozné útoky v Paříži, které byly pro Evropu „nové“, jsou v Izraeli bohužel poměrně časté. Jsem zvyklý vyrůstat a žít v „nepřátelském“ prostředí a přesto se soustředit na umění a hudbu. Co pamatuji, v Izraeli každý hudebník na koncertě musel projít skenem a prohlídkou jako na letišti.

Naznačuje vaše jméno a příjmení spojení dvou kultur?

Mí předkové odjeli z mnoha zemí Evropy do Palestiny ještě před vznikem státu Izrael. A i když mé křestní jméno zní trochu jako anglické nebo americké, není tomu tak. Ve skutečnosti jde o jednoduché hebrejské slovo, dalo by se přeložit jako „údolí“ nebo „mezi dvěma horami“, Tato „moderní“ hebrejská jména byla poměrně častá a populární v době, kdy se generace mých prarodičů a rodičů snažila o vybudování nové hebrejské kultury a společnosti. Jinak na mém jméně není nic zvláštního.

Na housle jste začal hrát v sedmi letech, není to pro kariéru koncertního mistra s nadsázkou pozdě?

(smích) Myslím, že poprvé jsem slyšel zvuk houslí, když mi bylo pět let. Vyrůstal jsem v blízkosti Tel Avivu a v té době v Izraeli každé dítě hrálo na nějaký nástroj, což dnes bohužel úplně neplatí. Tehdy to bylo běžné, jako když dnešní děti hrají fotbal nebo tančí. Jako klukovi se mi zalíbil zvuk houslí. Rodiče mi koupili nástroj a vzali mě k učiteli houslí. A on jim řekl: „Ten nástroj je pro něj moc velký! Ale nevadí, může začít na zobcovou flétnu, seznámí se s hudbou a notami“. A tak jsem dva roky hrál na flétnu a matky se ptal, kdy už konečně přejdu na housle. Když mi bylo sedm, učitel řekl: „OK, dorostl jsi do velikosti houslí, můžeme začít.“ Housle u mě začaly nenápadně jako obyčejný koníček, podobně jako fotbal u jiných dětí do doby, kdy mi řekli, že by byla škoda se houslím nevěnovat vážně, že bych neměl promrhat nadání.

Jak pozná člověk, že by mohl být špičkovým houslistou, hrát s nejlepšími orchestry světa?

Abych řekl pravdu, něco takového jsem si dodnes neuvědomil. V tom musím věřit ostatním lidem, když o mě říkají podobné věci (smích). Myslím, že moje silná stránka, ale možná i slabá, je ta, že jsem nikdy nemyslel na nic velkého, nikdy jsem se nechtěl stát světovou hvězdou. Vždy jsem se pouze snažil připravit co nejlépe na vystoupení, které mě čeká. Aby lidé po odchodu z koncertního sálu měli pocit, že nepromrhali své peníze a čas, ale že zažili něco mimořádného. Myslím, že když se někdo soustředí příliš na to, aby se stal hvězdou, sejde z té správné cesty. Samozřejmě každý hudebník sní o tom, že bude hrát s Berlínskými filharmoniky, ale pro mne to vlastně nikdy nebyl hlavní cíl. Tím bylo jen soustředění se na další vystoupení přede mnou. Tím jsem se řídil už jako dítě a řídím se doteď.

Co musíte každý den udělat, abyste se udržel na špici?

To spočívá v mnoha hodinách každodenní hry a v mnoha hodinách cestování. V poslední době se více věnuji i partiturám a jejich studiu z pozice dirigenta. Ale opět se budu opakovat, vždy se soustředím jen na nejbližší věc před sebou. Snažím se umění skloubit s rodinným životem a s mým malým synem, což je velká výzva. S jeho narozením se pro mě mnoho věcí změnilo, dříve jsem rád jezdil odpočívat do Karibiku nebo na Maledivy, ale nyní je syn můj „little boss“ a vše, tedy i volný čas, se odvíjí od jeho přání a potřeb. Teď musím poslouchat jeho rozkazy (smích).

Narodil jste se v Tel Avivu, studoval v Izraeli a později v USA. Jaký je rozdíl v chápání hudby mezi oběma zeměmi?

Je to těžké porovnat, Izrael je obklopen zeměmi, které nemají takovou tradici a zájem o vážnou hudbu. Pro Izraelce je z politického hlediska nemožné cestovat do zahraničí do okolních států za klasickou hudbou. Takže pokaždé, když do naší země přijel orchestr jako Londýnská nebo Newyorská filharmonie, byl to obrovský hudební svátek, což je pro Evropany nebo Američany běžné. To je asi největší rozdíl.

Co vám po hudební stránce dala Evropa?

Důvod, proč jsem se rozhodl žít v Evropě, byl jednoduchý, největší množství koncertů jsem měl právě tam. Nechtěl jsem neustále cestovat. Musím říct, že v Evropě je klasická hudba ve vnímání lidí a v kultuře mnohem více zakořeněna než v Americe. Je to její přirozená kulturní součást. I když je v Americe velké množství špičkových hráčů a orchestrů, v Evropě je klasická hudba jako kyslík, který dýcháme. Je mnohem více fundamentální součástí našeho života, a to se mi líbí. Ale samozřejmě, pokud bych byl jazzovým kontrabasistou, rozhodl bych se pravděpodobně žít v Americe. Je to otázka kulturních dimenzí.

Kdo vás formoval jako člověka, osobnost s názory na svět, život?

K úplnému zodpovězení otázky bych potřeboval asi pět hodin (smích). Byla to moje rodina v Tel Avivu, kde jsem vyrůstal, i má pozdější návštěva u rodinných příslušníků na studiích v Americe, kde jsem byl součástí zcela odlišné kultury a politické situace. Samozřejmě jsem ovlivněn i posledními 15 lety, kdy jsem žil ve Francii a žiji v Německu. Jsem ovlivněn množstvím osob, které díky své práci poznávám, to je pozitivní. To také utváří osobnost člověka a já v tomto ohledu nejsem nijak výjimečný.

Kdo vás ovlivnil po hudební stránce?

Můj první učitel hudby Chaim Taub, kterému je dnes přes 90 let. Naučil mě mnoho z toho, co vím, věnoval se mi od mých třinácti let, kdy jsem začal brát hraní na housle jako vážnou věc, jíž se budu v životě naplno věnovat. Snažím se dvakrát ročně jezdit do Izraele za rodinou a vždy si udělám čas i na něj. Pak měl na mě vliv houslista Isaac Stern a Daniel Barenboim, jenž mě ovlivňoval nejen jako houslistu. Dodnes spolu spolupracujeme, už jsme si stihli i vyměnit role, kdy on hrál na klavír a já stál za dirigentským pultem, často děláme kompromis a hrajeme společný recitál. Daniel Barenboim měl na mne vždy největší vliv jako na dirigenta, na to, jak přistupuji ke skladbě po otevření partitury a jakou strategii volím při jejím nastudování. Nesmím zapomenout na Claudia Abbada, prvního dirigenta, pod nímž jsem hrál v Berlíně.

Máte trému, když stojíte před velkým orchestrem jako sólista? Nebo je to něco, co jste si už dávno odbyl?

Vůbec nemám trému a vlastně jsem ji nikdy neměl. Můžu vám prozradit tajemství. Mnoho hráčů má speciální rituály nebo zvyky, jak se chovat předtím, než jdou na pódium, co mají nebo nemají dělat. Já se pouze snažím žít normální každodenní život. Samozřejmě je důležité dostatečné množství spánku, což je v poslední době náročné zkombinovat s rolí otce, ale jinak v tom opravdu není pro mě nic zvláštního. Jediné, co vždy cítím před příchodem na pódium, je lehký pocit příjemného vzrušení. A tak se vždy pouze snažím posluchačům, kteří do sálu přišli, poskytnout nezapomenutelný večer.

Co obnáší být koncertním mistrem Berlínských filharmoniků?

Myslím, že to bylo v listopadu nebo prosinci roku 1999, kdy jsem dělal konkurz na post koncertního mistra Berlínských filharmoniků. Začínal v 9:30 ráno a s ohledem na své příjmení jsem samozřejmě odehrál konkurz jako první. Pamatuji se, že když všichni ostatní uchazeči přišli se svými korepetitory a chystali se na své vystoupení, byli doslova mokří od strachu, šlo o největší příležitost jejich života. A já už seděl na terase a bafal svou cigaretu. Pak vyhlásili výsledky a řekli: „OK, budeš novým koncertním mistrem Berlínských filharmoniků.“ Já nikdy předtím v žádném orchestru nehrál a zkušenosti neměl. Tak jsem se ptal kolegů z jiných orchestrů, co mám dělat. Řekli mi: „Hraješ na housle komorní hudbu sólově, děláš to dobře, tak v tom pokračuj.“

Je to u orchestru jiné?

Samozřejmě, v orchestru je více členů, větší tým muzikantů s dirigentem, ale pocit při hře by měl být úplně stejný, jako když hrajete Schubertův oktet. Stejně jako v oktetu i v orchestru je důležité strhnout kolegy, aby přijali za své, co se hudbou snažíte říci, aby vás následovali. Opravdu nemohu říci, že je v tom něco speciálního, pouze se vždy snažím do hudby vložit maximální možné úsilí a přesvědčit hráče vedle sebe o správnosti svého přístupu. Je to podle mě jednodušší, než si spousta lidí myslí.

Co máte rád na Berlíně? Kde trávíte volný čas?

Mám tam ohromné množství přátel, a to je pro mě to hlavní. Berlín je pro mě místo, které se neustále mění, nejen architektonicky, ale mění se i atmosféra města, jeho dynamika. Pro mě je to momentálně nejzajímavější místo, kde mohu žít. Za svůj život jsem hrál samozřejmě na mnoha místech světa a měl jsem možnost hodně zemí a měst navštívit. Pro mě jsou ovšem rozhodující lidé. Kdekoliv se cítím dobře mezi lidmi, mám rád i to místo bez ohledu na to, kde se nacházím, tato spojitost je pro mě nejdůležitější.

Finský dirigent Pietari Inkinen při svém letošním ostravském debutu bude řídit Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK, jak se těšíte na toto setkání?

Doposud se neznáme. Samozřejmě jsem s ním viděl nějaké nahrávky a obdivuji jeho muzikálnost. Na spolupráci se velmi těším, domnívám se, že Elgarův houslový koncert potřebuje mnohem více, než jakýkoliv jiný houslový koncert, vyžaduje souznění, podobný pohled sólisty a dirigenta. Z tohoto úhlu pohledu jde o velmi specifické dílo, není typickým houslovým koncertem 19. století, ke kterým bývá často přistupováno jako k rychlostním závodům, ukázkám co největší virtuozity sólisty. To není ta hlavní myšlenka, tento koncert je spíše malá opera vyžadující rozdílný přístup oproti jiným houslovým orchestrům té doby. Proto jsem velmi rád, že budu mít vedle sebe takového hudebníka, Pietari Inkinena a Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK.

Co je pro vás na setkáních s novými dirigenty a orchestry nejcennější?

Je to poměrně jednoduché, nejvíce si vážím momentů, kdy mohu brát i dávat zároveň. Některé orchestry a někteří dirigenti vám toho dají velké množství, ale málo si toho z vaší hry vezmou nebo naopak. Jsem nejšťastnějším mužem na Zemi, když si ode mě a z mé hry mají orchestry co vzít a když mi také mají po hudební stránce co nabídnout. To se nestává vždycky, proto je souznění vždy tak vzrušující. Někdy přijde samo, někdy je ho dosaženo usilovnou prací obou stran.

Víte, že festival Janáčkův máj je pořádán v regionu, kde se narodil Leoš Janáček?

Ano, vím, že jde o severovýchod České republiky. Neznám sice region ani Ostravu osobně, ale na tuto zkušenost se těším. Jsem velký fanda Janáčkových smyčcových kvartet, když jsem byl malý kluk, poslouchal jsem jedno z nich, už nevím přesně které, snad každý den po dobu dvou let. O Janáčkovi jsem četl, znám Sinfoniettu. Zejména jeho komorní skladby a opery znám velmi dobře.

Na Janáčkově máji se představíte v díle Edwarda Elgara: Koncertu pro housle a orchestr b moll op. 61. Mohl byste nám dílo představit?

K houslovému koncertu mohu zmínit tři jména. Prvním je Fritz Kreisler, rakousko americký houslový virtuos, který žil mezi lety 1875 a 1962 a Elgar pro něj tento houslový koncert napsal. Na mnoha pasážích je zřejmé, že jej Elgar s Kreislerem při komponování konzultoval. A ač koncert Kreisler nikdy nenahrál, vždy přemýšlím nad tím, jak zahrát druhé téma první věty nebo první téma druhé věty koncertu, snažím se si představit, jak by k tomu Kreisler přistoupil. Druhým jménem je Albert Sammons, britský houslista, který houslový koncert nejvíce proslavil, hrál ho snad stokrát, často s Elgarem jako dirigentem. Fritz Kreisler koncert sice premiérově uvedl, avšak mám pocit, že jej už nikdy poté nehrál, možná jen párkrát.

Kdo je tím třetím?

Poslední jméno je Yehudi Menuhin, v USA narozený houslový virtuos 20. století, který koncert nahrál snad ve svých 15 nebo 16 letech, a Elgar při tom opět stál za dirigentským pultem. Menuhin ho hrál často. Měl jsem to štěstí jej slyšet v Tel Avivu, když mi bylo asi 11 let, na to nikdy nezapomenu. V té době jsem Elgarův koncert slyšel poprvé, byl pro mě samozřejmě tehdy příliš náročný, ale byla to pro mě motivace hrát lépe a lépe, abych se propracoval i k němu a mohl si jej jednou zahrát. Cvičit jsem ho začal někdy v 15 letech. Nehraji jej sice často, protože je k tomu skutečně potřeba najít vhodného partnera-dirigenta a orchestr, ale vždy je jedním z prvních děl, když si mohu vybírat, které chci hrát.

Jaký máte vztah k Edwardu Elgarovi?

Pro mě je jedním z největších autorů. Napsal velké množství hudby, kterou všichni znají a ještě větší množství krásné hudby, kterou nezná nikdo. Není jako Schumann nebo Brahms, jejichž díla znají všichni. Zejména mimo Británii jsou některé Elgarovy skladby velmi málo hrány, a to mě na nich láká, proto se jejich kouzlo snažím objevovat. Jeho skladby jsou svěží, znějí jako žádné jiné skladby do té doby komponované Schumannem, Wagnerem nebo Čajkovským.

Víte, že Janáčkův máj pravidelně představuje dílo Edwarda Elgara?

Ne, to jsem nevěděl. Jak jsem řekl, pokusím se nabídnout publiku v Ostravě jedinečný zážitek, aby při odchodu z koncertu měl každý posluchač pocit, že zažil něco výjimečného. To je hlavní, nic mimo to mě nezajímá.

Autor děkuje Ondřeji Sikorovi za spolupráci při přípravě tohoto rozhovoru.